Maminka.czSlavní rodiče

Simona Postlerová: „Nechci po partnerovi dokonalost“

Jana Benešovská 4.  1.  2010
Simona Postlerová: „Nechci po partnerovi dokonalost“
Vypadá jako Francouzka. Má eleganci, styl i šarm a nekouká zoufale na hodinky, když povídání překročí původně plánovaný čas.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Simona Postlerová je vynikající divadelní herečka známá z řady seriálů i televizních inscenací. Mrzí ji jediné – že přes všechna pozitiva, která se o ní říkají, ještě nedostala žádnou roli ve filmu.

* Máte za sebou premiéru divadelní hry Zkouška orchestru. Je pro vás premiéra ještě adrenalin, nebo už je to rutina v rámci herecké profese?

Rutina to rozhodně není. Pokaždé je před premiérou na všech účastnících znát určitá míra nervozity. Není to tréma, z té jsem já osobně už dávno vyrostla, spíš jakási zodpovědnost vůči divákům i režisérovi, aby člověk odevzdal to nejlepší, co v něm je. Tréma zbytečně bere energii a nedovoluje člověku předvést se v tom nejlepším světle. V začátcích jsem trémistka bývala. Viditelně se mi sice kolena nepodlamovala, ale vnitřně trochu ano. Každopádně nebylo to nikdy kritické tak, že bych se třeba zasekla a nevstoupila na jeviště. Vždycky mě to tam strašně lákalo, i když vevnitř jsem cítila ohromný respekt, a vždycky mi tam pak bylo velmi dobře.

* Zvete na divadelní představení svoje příbuzné, aby zhodnotili váš výkon?

Málokdy. Čím jsem starší, tím dokážu být – snad – i v náhledu sama na sebe objektivnější. Když někoho z rodiny zvu, tak třeba až po desáté repríze nebo ještě později. Při premiéře by pro mě byla přítomnost mých blízkých zbytečně svazující.

* Jste krásná žena, obdivují vás muži?

Tu a tam pár pochvalných slov zaslechnu. Je to milé.

* Proč vám neskládají obdiv i filmoví režiséři a neobsazují vás do filmů?

Tak to skutečně nemám tušení. S přibývajícím věkem mě to mrzí čím dál víc, ale co s tím můžu dělat? Třeba mě film doopravdy nemá rád, i když do očí mi to nikdy nikdo neřekl. Už jsem od několika režisérů slyšela, že v divadle jsem výborná – a teď nechci, aby to znělo arogantně – a že mě určitě brzy obsadí. Ale nikdy mě nikdo neobsadil. Nakonec si to vždycky rozmyslí a skutečný důvod mi nikdy neřeknou. Možná je to i tím, že čeští režiséři většinou sázejí na stále stejné tváře. Herci jsou to výborní, ale jejich výkony už málokterého diváka překvapí.

* Několik let jste byla partnerkou Ivana Trojana. Vídáte se ještě někdy?

Jsme přátelé, ale nestýkáme se. Už jsem osmnáct let vdaná, takže je to uzavřená kapitola a navíc na pravidelné setkávání vůbec není čas. S Ivanem jsme žili šest let a náš rozchod nebyl jednoduchý. Prvních pár let poté jsme se jeden na druhého spíš tak bolavě usmívali, ale to je dávno pryč a dneska se kdykoli rádi vidíme, i když každý z nás už má svou vlastní rodinu a úplně jiné starosti.

* Osmnáct let jste vdaná za muzikanta Zdeňka Hráška. Společnými silami tak úspěšně bouráte klišé, že manželství dvou umělců jsou, co se týká pozdějších rozvodů, nejrizikovější...

Myslím, že rizikovost a rozvodovost je víceméně všude stejná, jenže naše branže je víc vidět.

* Máte recept na harmonický vztah?

(směje se) Já nevím. Možná nebýt tak sobecký a nechtít po druhém dokonalost, kterou sami nemáme. Kolikrát jsem se v nějakých situacích vnitřně rozčilovala a vyčítala Zdeňkovi, že by se mohl chovat jinak, ale zároveň jsem se snažila to v sobě přetavit a včas jsem si uvědomila, o jakých nepodstatných maličkostech přemýšlím a kde jsou skutečné hodnoty našeho vztahu. Možná to teď bude znít jako klišé, ale opravdu platí: nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě. Sama se snažím na vztahu pořád pracovat. Ale nejenom na vztahu, vlastně i sama na sobě. Snažím se každou situaci, která mě zaskočí, důkladně a podrobně analyzovat. Přeberu si všechny okolnosti a uvědomuju si, jak je život hrozně krátký a že lpěním na malichernostech ubližuju nejvíc sama sobě a ztrácím pohodu, kterou vlastně celoživotně hledám. Tohle mi vždycky pomáhá.

* Jsou podle vás lidé velcí sobci?

Ano. Lidé tvrdošíjně trvají na tom svém, nedokážou jeden druhému v ničem ustoupit. Pořád mě překvapuje, kolik lidí dneska žije single. Chtějí budovat kariéru, vydělávat peníze a plnit si své sny bez ohledu na druhé. Snad nikoho nenaštvu, když řeknu, že takovému životnímu nastavení, do kterého patří i odkládání mateřství, nefandím. Pořizovat si potomka v pozdějším věku je dneska skoro trend, ale to pak budou mít desetileté děti padesátileté maminky a na třídních schůzkách čtvrté třídy budou sedět takřka důchodci. Neříkám, že je ideální mít dítě hned ve dvaceti, jako to měly naše maminky, ale neodkládala bych tyhle věci věčně. Je to sobecké také kvůli těm dětem. Je to rozhodnutí každého rodiče, kdy si pořídí dítě. Ale i děti by měly mít aspoň malou pravomoc „pořídit si“ rodiče a ne rovnou babičku s dědečkem.

* Před čtyřmi lety jste se dozvěděla, že váš manžel má v oku rakovinový nádor. Už je to všechno v pořádku?

(klepe o stůl) Naštěstí je to za námi! Tenkrát to byl šok. Podlomila se mi kolena. Poprvé v životě jsem cítila jakousi zvláštní duševní horečku a nebylo možné se jí zbavit. Až po pár týdnech jsem začala cítit naději. Řekla jsem si, že Zdeňkova nemoc je mrcha, ale že ji prostě společně zdoláme. Když se nám to podařilo a konečně bylo všechno v pořádku, propadla jsem se energeticky do jakési jámy a nemohla jsem z ní vylézt. Prostě jsem nemohla pochopit, že už to skončilo.

* Jak jste to tenkrát vysvětlili dětem?

U nás doma se s dětmi diskutuje o všem možném na rovinu, protože tak je nám spolu dobře. Takže i tohle jsme jim se Zdeňkem řekli – jak se říká – na plný prdy. Protože co jiného s tím? Najednou tady byl jediný prostý fakt, že táta smrtelně onemocněl a musí na operaci. Nepamatuju si z toho období takřka žádnou lítost, tenkrát to bylo spíš období prostých faktů. A všichni jsme se s nimi museli poprat.

* Vyplatí se férová diskuse i v pubertě?

Už odmalička jsou zvyklí, že s nimi se Zdeňkem jednáme jako s rovnocennými partnery. Nikdy jsem je k ničemu nenutila, vždycky jsem je jenom požádala: „Je tady hrozný nepořádek, co kdybyste si to uklidili? Nemusíte hned, ale kdybyste to udělali, bylo by vám tady mnohem líp,“ a tak podobně. A oni to za půl hodiny většinou opravdu uklidili. Nikdy jsem je do ničeho nenutila a oni nikdy zbytečně nevzdorovali. U nás se prakticky nikdy nekřičelo a ani teď v pubertě to není jinak. Janinka je skromná dobrá duše, stačí domluva. S Damiánem je to teď trochu složitější, ale i s ním se dá dohodnout.

* Pochybovala jste někdy sama o sobě, jestli to všechno zvládnete?

Samozřejmě. A tolikrát! Třeba když byl Zdeněk po operaci oka, zavolala si mě k sobě paní doktorka a dala mi silnou antibiotickou mastičku, abych mu jí pravidelně mazala důlek po odstraněném oku. „Cože? No to já nedokážu!“ zareagovala jsem. Lékařka mi ještě dvakrát zopakovala, že to dokážu, a já jsem to doopravdy dokázala. A tohle je to nejmenší. Zdeněk je plně soběstačný a moc ho obdivuju, jak to zvládl.

* Vyrůstaly vaše děti v divadelní šatně?

Tak částečně. Obě se narodily v létě, a já jsem tudíž nikdy nebyla na mateřské. Zdeněk mi je nosil do divadla a já jsem je kojila v divadelní šatně. Odmalička jim přišlo úplně normální, že máma je herečka a táta muzikant, a neměly potřebu se s tím chlubit ani ve škole před spolužáky. To se mi líbilo.

* Jak prožíváte období před Vánoci?

Přípravami nikdy moc nežiju. Pokud se mi něco líbí, kupuju dárky už v průběhu listopadu. Hystericky neuklízím a téměř nepeču. Nejsem příznivcem toho, aby Vánoce byly jen o jídle a člověk se jen kutálel od stolu k televizi a zase zpátky. Vždyť je to hloupost. Vánoce pro mě mají především duchovní rozměr.

* Jste věřící?

Ano. Dostala jsem se k víře až díky svému muži. Tenkrát mi odpověděla na spoustu nevyřešených vnitřních otázek. Jsem depresivní člověk a většinou si na světě všímám toho špatného. Víra ve mně vzbudila naději.


SIMONA POSTLEROVÁ

Narodila se 9. 11. 1964 v Plzni. Vystudovala gymnázium, potom herectví na DAMU v Praze. Byla v angažmá v Národním divadle, v současné době je v angažmá v Divadle na Vinohradech. Hostuje v Branickém divadle, v Divadle U Hasičů, ve studiu DVA a dalších. V televizi hrála například v seriálech Hotel Herbich, Poslední sezona, Ordinace v růžové zahradě. Momentálně ji můžete vidět v pořadu České televize Duety... když hvězdy zpívají, kde vystupuje s Petrem Kolářem. Je vdaná, s manželem Zdeňkem Hráškem vychovávají sedmnáctiletou Janu Magdalenu a patnáctiletého Damiána.

Témata: Slavní rodiče, Časopis Moje psychologie, partner, Šimon, Damian, Damián, Ivan Trojan, Janinka, Post, Pár, Harmonický vztah, Par, Mrcha, Zdeňková, Třídní schůzka, Krásná žena, Divadelní herec, Dobrá duše, Dokonalost, Skutečný důvod, Prostý fakt