[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ne, že bychom z rodičovství upřímnou radost neměli. Někdy je ale těžké ustát perné chvilky, o které (zejména když spěcháme) s dětmi nebývá nouze. Často se pak uchylujeme k nejrychlejším a zdánlivě nejjednodušším řešením, která nám ale paradoxně mohou rodičovství ztěžovat. Pokud uplatňujeme stále stejný styl vedení dětí a máme pocit, že něco nefunguje, že nespolupracují a namotivovat je pro další úkoly nás stojí hodně energie, pak stojí za to zkusit to jinak. Jak? Naučit se používat v různých situacích různé styly vedení s ohledem na zkušenosti a dovednosti našich dětí i jejich připravenost zvládnout daný úkol.
Právě tím se zabývá SITUAČNÍ RODIČOVSTVÍ. Způsob výchovy dětí, který vychází z výzkumy potvrzeného manažerského situačního leadershipu.
„Myšlenka situačního leadershipu a situačního rodičovství vychází z toho, že způsob vedení lidí, potažmo výchovy dětí by neměl být funkcí osobnosti manažera nebo daného rodiče, tedy toho, jakým je člověkem (hele, já jsem takovej a řeším to takhle…), ale funkcí situace. To, jak vychovávám děti, by mělo primárně vycházet ze zvážení situačních faktorů, jako jsou například zralost, motivace, schopnosti dítěte a také to, jak je situace krizová, náročná a jaké může mít dopady a důsledky pro samotné dítě,“ popisuje psycholog a autor metody Martin Konečný. „Situačním vedením se zabývám posledních 15 let. Je podloženo daty, která ukazují, že když se v týmu dobře zachází s autonomií a mocí, tým i vztahy pak velmi dobře fungují. Členy týmu to vede ke spokojenosti, zodpovědnosti a osobní zralosti.“ Když Martin Konečný během svých školení situačního vedení lidí zjistil, že při něm často používá metafory z vlastní rodiny, uvědomil si, že tento přístup efektivně uplatňuje i na své tři děti. A tak přenesl manažerské know-how do oblasti rodičovství.
Situační rodičovství je založené na důležitosti autonomie. „Výzkumy potvrzují, že pokud má člověk dobře odvést zadanou práci, musí být splněny určité podmínky. Musí v ní být dobrý, musí ho bavit a musí zažívat autonomii. To znamená, že v různých situacích zvažuji, jakým stylem vedení k dítěti přistupovat a kolik svobody a moci mu dopřát,“ říká Konečný. Kolik autonomie dítě dostává, je podle něj dobře vidět v chování a v přístupu lidí. „Někdo má ve dvaceti dvě firmy, je od osmnácti samostatný, má tendenci druhým automaticky tykat, někdo je naopak tichý, bojí se prosadit se a je zaskočený, když mu tykání nabídnete… Tyhle děti nedostávaly prostor pro autonomii, protože měly direktivní rodiče. Já vždycky říkám, že direktivní manažer si vychová neschopné zaměstnance a direktivní rodiče si typicky vychovají neschopné děti, protože jim nedávají možnost zažít svobodu a autonomii. Děti jsou pak pasivní, reaktivní a nemají dostatečně vyvinuté sebevědomí,“ popisuje Konečný.
Jak vypadá situační rodič v praxi? „Zamýšlí se nad tím, nakolik může v dané situaci ponechat dítěti svobodu v rozhodování a nakolik je pro oba potřebné, aby rozhodl sám,“ popisuje Konečný. „Typicky se to děje v situacích, kdy se dítě šprajcne a dá nám zpětnou vazbu, že už chce něco jinak, projeví vzdor. Když mi dcera ve třech letech při oblékání do školky řekla, že proužky a puntíky k sobě přece nepasují, došlo mi, že se chce do výběru oblečení zapojovat, že chce mít v rozhodování větší autonomii. Začali jsme tedy chystat oblečení do školky spolu, tomu se říká konsenzuální vedení. Situační rodičovství ale funguje na principu kontextu každé jedné situace, takže když mi naopak syn na poslední chvíli ráno ve spěchu do školky řekne, že tyhle slipáče si rozhodně nevezme, a já vím, že nemáme prostor pro vyjednávání ani převlékání, rozhodnu direktivně za něj a do školky se jde v tom, co je aktuálně v nabídce. Ale pamatuji si to a večer se k tomu vrátíme s tím, že ho do procesu zapojím. Oblečení si vybere sám, ale s dostatečným předstihem, tedy večer před spaním. Když mi pak ráno řekne, že tyhle slipy nechce, už mám argument mu říct: Promiň, kámo, tohle sis včera vybral a na nic jiného teď nemáme čas.“
V situačním rodičovství máme možnost střídat různé styly vedení tak, aby v tom bylo dobře nám i dítěti. Předem ale zapomeňte na dodržování jasných pouček z knih, dítě je potřeba vyhodnocovat podle toho, jaké skutečně je. Ne podle toho, co by mělo v danou dobu zvládnout podle vývojové psychologie. Cílem je dostat se postupně do tzv. delegativního stylu, tedy do fáze, kdy jsou děti úměrně věku samostatné a dokážou si ledacos rozhodnout a vyřídit samy. Tím rostou nejen jejich dovednosti, ale i sebedůvěra. Hezký vztah s rodičem postavený na důvěře je pak jen dalším bonusem. Chce to však vědět, jak na tom jako rodič jsem. „Jako v manažerském vedení, i v tom rodičovském máme tendenci přiklánět se k jednomu výchovnému stylu,“ říká Konečný. „Styly vedení mohou být direktivní, konzultativní, konsenzuální a delegativní. Hezky si je můžeme popsat na případu Ježíšek, tedy při pořizování vánočních dárků. V delegativním stylu dáme dítěti do obálky peníze s tím, ať si dárek vybere samo. V konsenzuálním se společně s dítětem domluvíme, jaké dárky by si přálo, a ty mu pak koupíme. V konzultativním je to ten dopis Ježíškovi: napiš Ježíškovi, tedy napověz nám rodičům, co by sis přál, a my pak rozhodneme, co z toho pořídíme. V direktivním stylu vedení se dítěte ani neptám, prostě mu něco koupím a rozhodnu to sám,“ dodává Konečný s tím, že vše je závislé jednak na mentální zralosti a věku dítěte, jednak na tom, zda ještě vůbec věří na Ježíška, případně jak moc se chce ještě nechat na Vánoce pod stromečkem překvapit.
Situační rodičovství vede dítě k autonomii a přitom respektuje jeho možnosti. „Situační je proto, že v něm jsou zásadní situační faktory. Je možné si to představit jako takový tichý program na pozadí, jako antivirus v počítači, který nám neustále běží v hlavě někde v podvědomí. Než něco rozhodnu, vyhodnotím situaci. Zvážím zralost dítěte, jeho motivaci a ujistím se, že má dostatek informací a také osobnostní předpoklady to zvládnout. Řeknu si: chce, ví, umí a může? Některé děti jsou ve 3 letech schopné dojít si samy v restauraci objednat pití, jiné se v tom necítí dobře ani v 10 letech. Je potřeba zvažovat každé dítě zvlášť, protože každé dítě je zralé jinak, jedináček je jinde než dítě, které se narodí třetí v pořadí,“ říká Martin Konečný. Cílem tohoto všímavého stylu vedení je dovést dítě k autonomii. Co nám to přinese? „Hlavní výhodu vidím v osobním rozvoji dítěte, v jeho zralosti. Významně také ubude konfliktů, rodičům to přinese větší klid a dětem sebevědomí. Nevyrostou z nich děti, které ještě ve třiceti nebudou vědět, co se životem,“ vypočítává Konečný. Přiznává však, že pro rodiče to není zcela jednoduché. „Rodiče si sice uvolní ruce, protože dítě se naučí rozhodovat samo, zároveň ale trochu ztratí kontrolu. Zralý rodič ale vidí výhodu v tom, že ho dítě už nepotřebuje a osamostatňuje se.“ Jenže co dělat, když nám delegování není blízké? „Otázka je, proč manažeři, potažmo rodiče nedelegují. Většinou nechtějí přijít o moc, mohou si připadat zbyteční, děsí se ztráty kontroly… Někdo je úzkostný a bojí se, že to nedopadne dobře… Jenže úzkostný rodič, který na sobě nezapracuje, přenáší úzkost do výchovy, a to má pak negativní vliv při výchově na vývoj dítěte. Rodičovství je i práce na sobě. Všímavý rodič, který je v kontaktu s dítětem, pochopí, v jaké fázi jeho dítě je a kdy chce být samostatné. Je to věc naučitelná, jen je potřeba se nad vlastním rodičovstvím zamyslet.“
Právě reflexe je podle Martina Konečného v rodičovství velmi důležitá. „Měl bych si všímat, jestli svou moc nenadužívám, nebo naopak nepodužívám. Jestli příliš často něco nenařizuju, nebo dětem naopak nedovoluju všechno.“ Moc je ale i pro děti velmi potřebná. „Děti potřebují cítit, že mají určitou moc. Moc něco ovlivnit, udělat. Když ji nemají přirozeně nasycenou, najdou si ji samy někde jinde. Jakmile nemají doma šanci mít něco po svém, snadno si to pak vykompenzují třeba ve školce v roli agresora.“ Podle psychologa je dobré někdy nebojovat, vyjít dítěti vstříc a říct mu: OK, dneska bude po tvém. „Nejlepší je ale dopřávat mu moc průběžně, aby byla nasycená automaticky. Těžko ale zobecnit, kdy má rodič zjemnit a kdy být víc důsledný, proto je dobré si to vyhodnocovat.“ Dát dítěti moc znamená, že na něj můžeme něco delegovat. Vždy bychom ale měli zvážit ony situační faktory. „Na dítě nesmíme delegovat příliš rychle. Když děti zažijí nepříjemný zážitek, že zkusily něco, v čem selhaly, přestože na to jen nebyly dostatečně připravené a nesouvisí to s nimi, mají pocit, že jsou neschopné, a příště řeknou: Radši to zařiď ty, tati. Cítí frustraci. Pak sedí jako dospělí na poradě a bojí se ozvat…“
Jak tedy správně začít? „Nejdřív je potřeba být k dětem všímavý, vtahovat je například do diskuse a sledovat, jak reagují. Má dítě rozumné nápady a názory? Situační rodičovství dává trochu návod – nerozkazovat, ale předat moc, poslouchat dítě a jeho nápady a využít je, dát mu tak pocit důležitosti. Snažit se být tam, kde to dává smysl, více konsenzuální: můžeme to rozhodnout společně. A pak v další fázi už to nechat na něm.“
Jestli se ptáte, jak začít, odpověď je jednoduchá: sedněte si s dětmi a zeptejte se jich, kdy a v čem by chtěly už být samostatné. A pak zvažte, nakolik je možné to tak udělat. Většinou se na každé situaci dá najít způsob, jak děti zapojit. „Třeba když s dětmi peču vánoční cukroví a jsem rodič, který to potřebuje mít pinktlich, rozdělím těsto na dvě hromádky a každý si děláme to své. Nebo když jsme na dovolené a chci předejít každodennímu škemrání o zmrzlinu a suvenýry, rozhodnu se na děti delegovat správu peněz. Dám jim na začátku určitý obnos v podobě kapesného s tím, že to mají na zbytek dovolené a je jen na nich, co si za to koupí. Odpadne mi tak věčné dohadování. A u nás to dopadlo dokonce tak, že děti začaly paradoxně o to víc šetřit, protože většinu toho, co by chtěly po mně, si za svý prostě nekoupí,“ usmívá se Martin Konečný.
Chcete-li začít posilovat autonomii dítěte v duchu situačního rodičovství, pamatujte na hlavní zásadu: zvážit situační faktory. Těmi jsou čas (jak moc to spěchá?), důležitost a dopady (když dítě nechám samotné doma, může se mu něco stát?), četnost (je to jednorázové, nebo se to opakuje?, když bude dítě utrácet celé kapesné jen za sladkosti, mám právo do toho zasáhnout?). Zároveň na straně dítěte jsou to jeho zralost, dovednosti a schopnosti pro danou činnost, motivace a osobnostní předpoklady. Důležité je se o dítě průběžně zajímat a udržet si určitou zdravou míru kontroly. A také umět dětem vysvětlovat a komunikovat s nimi o tom, proč jsme jako rodiče o něčem právě takhle rozhodli.
Psycholog, rodinný psychoterapeut a autor metody situačního rodičovství, zároveň manažer, kouč a lektor, majitel společnosti MK Consulting. Mimo situační rodičovství se specializuje na oblasti leadershipu a psychologii vyjednávání. Více o situačním rodičovství najdete na www.situacnirodicovstvi.cz a v podcastech o situačním leadershipu.