[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ať už se zapovídáte se sousedkou, spolucestující v autobuse nebo se na něčem zrovna domlouváte po telefonu s kolegyní, dítě to nerespektuje a neustále vám do hovoru vykřikuje, dožaduje se pozornosti, volá na vás a nereaguje na výzvy, aby chvíli mlčelo a počkalo, až hovor ukončíte? Skoncujte s tím.
Proč to tak nenechat:
Jistě, dítě může být zrovna něčím tak nadšené nebo překvapené, že má tendenci své momentální rozrušení ventilovat, sdělit vám, co se stalo, podělit se o zážitek nebo postřeh, potřebuje se na něco zeptat nebo se ujistit, že ho slyšíte. Usměrňovat takové chování je nezbytné, aby ratolest pochopila, že skákat do cizích hovorů je neslušné a nevhodné.
Jak s tím skoncovat:
Učte děti ohleduplnosti, opakovaně upozorňujte, že musí být teď potichu a vydržet, dokud neukončíte rozhovor, který právě vedete. Pokud se na vás bude potomek věšet nebo vás tahat za ruce či nohy (což malé děti rády dělají, aby na sebe strhly pozornost), posaďte ho na židli nebo třeba na schod a poodejděte o kousek dál. Nemůže si myslet, že má nárok na nepřetržitou a okamžitou pozornost vás i ostatních lidí, kdykoli si umane. Že bude dítko nešťastné a začne vyvádět? Zkroťte ho, osvojí si aspoň schopnost zvládat frustrující emoce.
Připadají vám hry vašeho dítěte až příliš agresivní? Rozbíjí autíčka, bourá s nimi do zdí, v jednom kuse běhá s pistolí a střílí všude kolem, demoluje sestřičce věže postavené z lega, pere se s kamarády, štípe je, strká a shazuje z koloběžky? Zasáhněte hned!
Kdykoli spatříte, že se chová nadmíru neomaleně, až násilnicky, agresivně nebo zlostně, je vaší povinností vstoupit do hry a razantně usměrnit takové chování hned v počátku. Totéž ale platí i pro „drobné“ konflikty, například popotahování s bráchou, štípanec sousedovic Adélce nebo tahání psa za ocas. Pokud nebudete podobné projevy korigovat včas, zhruba kolem osmi let věku se agrese může podstatně znásobit.
Musíte vyslat zcela jasný signál, že jakákoli forma necitlivého, hrubého, nebo dokonce násilného chování není v pořádku a nemůžete ho akceptovat. Jak? Konfrontujte dítě s jeho nevhodným chováním hned na místě, bezprostředně po události, za kterou ho chcete pokárat. Odveďte ho stranou a vysvětlete situaci i svůj postoj: „To, co jsi udělal, ublížilo Janičce, bolí ji to a pláče. Jak by ti bylo, kdyby to samé provedla ona tobě?“ Dejte najevo, že cokoli, čím ublíží někomu jinému, není dovoleno. A při každém i nepatrném náznaku, že by mohly nastat potíže, to opakujte a připomínejte. Pomozte dítěti nacvičit, jak se zachovat, co udělat a říct, když se rozzlobí, rozčílí nebo se cítí ukřivděné. Jak si poradit s negativními emocemi jinak, bez špatných následků.
Slyšeli jste už termín „selektivní hluchota“? Občas se na toto téma vtipkuje, nejčastěji na adresu mužů, kteří chytře a geniálně předstírají nedoslýchavost pokaždé, když po nich jejich partnerka něco chce. Trpí jí ale často už i batolata, s nadsázkou, samozřejmě.
Když řeknete dítěti dvakrát třikrát, nebo dokonce čtyřikrát, aby udělalo nebo splnilo něco, co po něm chcete, jako například uklidit rozházené hračky, vyčistit si zuby nebo nastoupit do auta, a stále se nic neděje, nenechte to tak. Jak zareaguje většina rodičů? Vzdychnou si, jak zbytečně plýtvají energií, jdou a udělají to raději sami, případně jim rupnou nervy, popadnou dítko za ruku, odvlečou ho a s křikem a výčitkami donutí splnit pokyn. Dítě pak brzy zjistí, že s vámi může manipulovat, jak chce, a vyhodnotí, že když jednoduše bude ignorovat výzvy a napomínání a vytrvá, projde mu to. Co zákonitě nastane? Můžete se těšit na show „kdo s koho“. Rychle zjistí, že vám nemusí věnovat pozornost, a pokud ho v podobném duchu necháte pokračovat, bude vzdorovat dál.
Namísto toho, abyste na dítě volali z jiné místnosti nebo vydávali pokyny z druhého konce bytu, dojděte až přímo k němu, sedněte si k němu na bobek nebo na zem, dotkněte se ho, oslovte jménem a teprve pak řekněte, co potřebujete. Počkejte si, až vám potvrdí, že vás vnímalo a slyšelo a rozumí pokynům. Navažte oční kontakt a klidně vyžadujte, aby vám nahlas potvrdilo, že chápe, co má dělat. K získání pozornosti pomůže také vypnutí televize nebo jiného elektronického „narušitele“.
Pozor! To, co je u dvouletého batolete vtipné a roztomilé, může u pětiletého předškoláka působit už zlehka přidrzle a zcela společensky nevhodně.
Kdy se z toho milého drobečka stalo to drzé individuum? Protáčení očí, odsekávání, drsné poznámky a neuctivé až ironické připomínky, to všechno často začíná v době, kdy předškoláci s oblibou napodobují starší děti. Zpravidla tím testují hranice tolerance a pevnost nervů svých rodičů. Potřebují zkrátka vyzkoušet, kam až jim dovolí zajít. Někteří rodiče jsou přesvědčeni, že to patří k vývoji a s postupujícím věkem to samo přejde. Jenže pokud tomu neučiníte přítrž zavčasu, brzy vám děťátko přeroste přes hlavu. Když nepochopí, jak se chovat ve společnosti, bude mít později problémy s navazováním vztahů, nebude pro něj snadné hledat si přátele a vycházet s učiteli a dalšími autoritami.
Diskutujte a vysvětlujte, co se vám na jeho chování nelíbí a proč. Chtějte vědět, proč jedná tak, jak zrovna předvádí, a navrhněte, co by šlo udělat jinak. Zapojte fantazii a smysl pro humor, zapůsobit může také napodobování, když dítěti nastavíte zrcadlo a názorně předvedete, jak „pitomě“ se chová a jak hloupě u toho vypadá. Pokud není možná domluva po dobrém a dítě v nevhodném chování pokračuje nebo dělá naschvály, odmítněte další kontakt a odejděte pryč. Můžete pronést něco ve smyslu: „Nechci poslouchat, dokud mluvíš tímto tónem. Až si o tom budeš chtít promluvit a přestaneš ze sebe dělat hlupáčka, budu ráda, když za mnou přijdeš a já tě vyslechnu.“