[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Školní tělocvik byl vždycky tak trochu „kapitola“. Nástupy, hlášení, patnáctistovka na čas, hody granátem, skoky přes kozu, výmyky na hrazdě… Bavilo vás osobně něco z toho? Bylo vám to někdy k něčemu? A teď si představte, že se toho v tělocvičnách od dob vaší školní docházky až tak moc nezměnilo.
Hmitá se do rozpažení, děti dřepují, aniž by jim někdo ukázal, jak si při takovém dřepu neničit kolena… Nuda, nuda, nuda. Šeď. Samozřejmě ne všude, už se najdou školy, které jsou dál, ale jeden aby je v kupce sena hledal. „Myšlenka školního tělocviku přitom byla v základu dobrá, vycházela ze sokolství, z vytváření fyzické i duševní zdatnosti, ale v dobách komunismu se z pohybu vytratila individualizace, požadovat se začala jednota, důležité začaly být výkony, časy, tabulky,“ vypočítává Filip Raptopulos, pedagog a mimo jiné také kondiční trenér dětí, s tím, že dneska tak máme nastaven „jeden tělocvik pro všechny“. Pro holky i pro kluky, pro děti s odkladem, děti v inkluzi, pro různě fyzicky zdatné děti.
A tady přichází první kámen úrazu – děti takový „obecně nastavený“ tělocvik prostě nemůže bavit. Nemůže je motivovat, když neustále nedosahují tabulkových výkonů, když se známkuje něco tak absurdního, jako je jejich nadání k pohybu. Protože to známkujeme vlastně co? Naše vlastní geny? „Děti vždycky potřebují práci s konkrétním, individuálním výkonem, který se odvíjí od možností konkrétního dítěte. Já jako učitel nebo trenér musím vědět, v čem má dané dítě slabé a silné stránky, a vést ho tak, aby se vyvažovaly. Aby když neumí kotouly, se naučilo alespoň parakotouly a mělo prostor vyniknout třeba v hodu do dálky. Mohu dětem dávat postupně pohybové výzvy, které odpovídají jejich talentu, vést je k překonávání jejich vlastních hranic, nikoli naplnění tabulkových očekávání. Musím umět motivovat, nikoli tlačit,“ vysvětluje Filip Raptopulos, že i v tělocviku, stejně jako v celém českém vzdělávání, ještě ani zdaleka není zabydlená tzv. diferenciace.
A ta do značné míry ovlivňuje spolu s naším rodičovským/dospěláckým přístupem to, jestli si dítě vůbec pohyb zamiluje, nebo ne. Když mu budu „nakládat“ hlava nehlava, pohyb bude nenávidět. Když ho navedu skrze jeho možnosti, schopnosti a pomůžu mu posunout jeho vlastní hranice, může mít rádo pohyb i dítě s nadváhou, které se nikdy nepřehoupne přes kozu, ale všechny převálcuje při tzv. úpolových aktivitách, tedy bojových sportech.
„Do páté třídy by pak děti měly dostat prostor pro to, aby si vyzkoušely maximum ze sportovních aktivit, maximální počet druhů sportů. Není třeba na ně tlačit, aby byly dobré v tom nebo tamtom, ale aby od všeho ochutnaly trošku a osahaly si, o čem je hokej, fotbal, tenis, badminton, plavání, běh, kolo, atletika, judo… Aby měly přehled a samovolně si přišly na to, jaký druh pohybu je jim vlastně blízký, aby si k němu došly samy,“ vysvětluje trenér.
Ale místo toho v tělocviku převažuje lehká atletika, pak míčové hry a velmi okrajově se ukazuje gymnastika. A problematické je v tomto ohledu i to, že na prvním stupni učí tělocvik nejčastěji třídní učitelka. Tedy někdo, kdo nemá specializaci na učení pohybových věcí, notabene žena, která je – co si budeme namlouvat – vždycky z principu opatrnější. Do bojovnějších sportů půjde jen málokterá z nich. Pochopitelně. „Tohle by přitom perfektně vyřešila spolupráce s lokálními sportovními kluby. Umím si představit, a vím, že na některých školách to tak funguje, že docházejí do hodin tělocviku právě trenéři z jednotlivých sportovních klubů a děti do jednotlivých sportů pak zasvěcují skuteční profesionálové,“ dodává ještě Filip Raptopulos.
Na druhou stranu, trenéři podle něj zase neumějí pracovat s různě pohybově nadanými dětmi, jsou zvyklí sáhnout po nejvýraznějších talentech, věnovat pozornost těm nejlepším, což ve školním tělocviku nelze. Bylo by tedy třeba balancovat výhody pedagoga a trenéra.
Ale to se ne všude daří a pro učitele vycházející z pedagogické fakulty, nikoli fakulty sportovní je tenhle pohybový start náročný. Chybí jim nejen specializace, ale také průběžné další vzdělávání, nemají u dětí ani rodičů dostatečně odborný kredit, chybí jim odvaha trochu zariskovat, bojují s námi, bojácnými rodiči, bojují také s úplně jinými fyzickými předpoklady u dětí samotných, které jsou pochopitelně někde úplně jinde, než když jsme vyrůstali my.
„Ale to je věc, ke které vůbec nemá smysl se vracet, nemá smysl ji opakovat. Má smysl s ní prostě jen pracovat s tím, že tu dneska máme jinak pohybově zdatné děti… A tečka. Jejich chyba to není, ale my trenéři a pedagogové máme možnost ji napravovat. Často na úkor svého času, za mizivé peníze, ale právě ti z nás, kteří to dělají i za současných podmínek, to dělají opravdu srdcem. A to je pro děti to nejlepší. Lepší než dril, křik, buzerace, kterou si se sportem ještě příliš často mylně lidé spojují,“ vysvětluje Filip Raptopulos.
Aby to na hodinách těláku mohlo vypadat jinak, potřebovaly by ho děti také mnohem více. Nebo alespoň delší hodiny. Zkusili jste si někdy představit, co stihnou za těch 45 minut? Vlastně nic. „Když budete realista, nastoupí vám děti někdy pět minut po zvonění. Pak máte prezenci, hlášení, rozcvičku… A aby se nezlobila paní češtinářka, která má děti po vás, končíte zase alespoň pět minut před koncem hodiny, dalších deset minut před koncem uklízíte nářadí. A samotný pohyb dětí prokládáte povely, pokyny, učíte je něco nového,“ sčítá minutu po minutě trenér. A co z toho vychází?
„Už na fakultě nás učili, že když je učitel schopný z dětí vydolovat 14 minut fyzické aktivity, skutečné aktivity, za celou 45minutovou hodinu tělocviku, je nadprůměrně dobrý!“ pokračuje Filip Raptopulos. Určitým řešením je spojit ty obvyklé dvě hodiny týdně do jedné dvouhodinovky, to už děti něco stihnou. Ale hlavně by těch hodin obecně potřebovaly víc, klidně dvě tři dvouhodinovky týdně. A také vyvést další předměty ven, do přírody, venkovních učeben, protože každý pohyb se počítá. A především v době postcovidové se počítat bude.
Pedagogy i trenéry čeká obrovský kus práce: vrátit dětem pohybové návyky. „Když budu optimista, ze sta dětí se dál během covidu hýbala a hýbe asi třetina. Pokračují třeba on-line lekce. Ale ani ty neřeší všechno, protože si je řada rodin nemůže kvůli vyšší ceně dovolit. A ve výsledku většina dětí, i těch před covidem trénovaných, ztratila návyk,“ popisuje Filip Raptopulos. Co jeho obnova bude znamenat?
„Do 12 let je nejlepším prostředkem přivedení dětí k pohybu hra. Takže až se děti do školy vrátí a vrátí se i tělocvik, bylo by ideální vykašlat se na staré koleje, testování, zkoušení… Děti by klidně měly hrát jen na honěnou, vymýšlet své hry, my pedagogové a trenéři bychom je měli brát hodně ven a postupně na konci každé hodiny bychom měli rekapitulovat, co si z dané hodiny mohou odnést. Co zvládly, v čem bude třeba i obyčejná hra těžší, čím bude příště motivovaná, zábavná, pomalu jim do toho můžeme vkládat domácí úkoly a zpátky je vracet k tomu zásadnímu: pohybovému návyku. Bez něj je to vždycky jen pohyb na dobu určitou, a tak ho děti od přírody zafixovaný nemají. Pro ně je od přírody přirozeností. Jen k němu potřebují znovu najít cestu,“ uzavírá trenér.
Když jsou dobře vedené, jsou děti synonymem pohybu! „Vydrží až 5 hodin pohybu denně! Školní tělocvik určitě nestačí. Přidáváme jim proto tréninky v rámci kroužků, ale zbytek by měl tvořit spontánní pohyb,“ vysvětluje Filip Raptopulos. „Není totiž správné vést dítě například jen k hokeji. Říká se tomu raná specializace. Ale děti potřebují pohyb v širokém spektru. Potřebují takzvaný kompenzační pohyb, což by neměla být třeba práce s fyzioterapeutem, ale fakt, že s tátou pojedou na kolo, s kámošem na brusle…“ Děti totiž potřebují pohybové flow, kdy si samy zvolí aktivitu. A to mohou, jen když mají z čeho vybírat, tedy mají „ochutnané“ celé spektrum sportů a fyzických aktivit.
Za tím, jak vypadá tělák (respektive náplň výuky jako takové), stojí Rámcový vzdělávací plán. O tom se na nuv.cz, tedy na webu Národního ústavu pro vzdělávání, který byl nedávno pohlcen Národním pedagogickým institutem, dočtete mimo jiné: "RÁMCOVÉ VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY MUSÍ ODPOVÍDAT NEJNOVĚJŠÍM POZNATKŮM vědních disciplín, jejichž základy a praktické využití má vzdělávání zprostředkovat, poznatkům pedagogiky a psychologie o účinných metodách a organizačním uspořádání vzdělávání – přiměřeně věku a rozvoji vzdělávaného." A tady se dostáváme trochu do polemiky: RVP by měl odpovídat nejnovějším poznatkům, tedy procházet vývojem. Děje se tak? A hlavně – bude se tak dít v době „postcovidové“, která bude mít kolem pohybu dětí co napravovat?
„Vzdělávací programy vytvářejí školy a mohou v nich řadu aktuálních věcí zohlednit, a to již od nejbližšího školního roku. Státní kurikulum RVP ZV se nicméně nemění podle aktuální situace, ale v cyklech. Nejbližší možnou změnu RVP ZV předpokládáme v roce 2023. Bude se týkat všech oborů mimo informatiku, tedy i tělesné výchovy. Důraz bude kladen například na propojení jednotlivých oborů s digitálními dovednostmi a využíváním digitálních zařízení a aplikací. Tento trend se dotkne i tělesné výchovy, a to ve prospěch podpory zdraví a samostatného řízení zdravého životního stylu,“ zní z Ministerstva školství ČR. Takže uvidíme…
Tento projekt podporuje Nadace České spořitelny.