[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Mezi novináři platí takové pravidlo, že nejlepší rozhovory vznikají se ženami, kterým je 40 plus, protože až po čtyřicítce žena něco „ví“a má co říct. Máte pocit, že už něco víte?
Vím, co může znamenat nějaká pracovní nabídka, s kým stojí za to něco dělat, a tak dále. Co se týče práce, tam určitě už přehled mám. Ale v nějaké obecnější rovině to nedokážu říct, a hlavně to nějak neřeším. Něco vím, ale jestli je to hodně nebo málo, to není podstatné. Jediné, co vím určitě, je, že jsme na cestě a že se pořád vyvíjíme. A jsem určitě ráda, že jsem se nedostala do fáze „mrckující“ čtyřicítky.
* To je další slovo, které neznám…
To je taková ta přeslazená čtyřicetiletá Barbie.
* Takže vy jste na stárnutí připravená.
Neřekla bych asi úplně připravená, ale vím o tom. Ale život nabízí přece spoustu možností a záleží na nás, co si vybereme. Já bych se třeba teď chtěla posunout jinam, zrušit v sobě nějaké programy, vzorce, které do nás naskládala výchova, rodiče, škola…
* To jde?
Dají se odblokovat, ale je to těžké, protože všechny ty programy jsou uložené v mozku, který to všechno řídí. Moje heslo je: Nevěřte sama sobě v ničem! Mozek vždycky něco vymyslí, aby přihrál ty zajeté vzorce, na které my krásně naskakujeme, a odsuneme tu podstatu, co opravdu cítíme, vidíme a slyšíme.
* Podle vás se člověk může dobrat svého čistého, „nenastaveného“ já?
To já nevím, ale to není tak důležité, jde hlavně o poznání. Zjistit, v čem je ta vaše lehkost života. Vědět, proč ráno vstanete, proč vás něco baví a něco ne, proč se zrovna obklopujete takovými lidmi a tak dále. To zní hrozně jednoduše, ale je to vlastně strašně složité. V naší profesi je navíc spousta her a spousta masek a o to je náročnější tu svoji podstatu, to, kdo opravdu jste, vydržet. Herci umějí rychle plnit, co od nich ostatní očekávají. A upřímně, kdo vás chce vidět doopravdy takového, jaký jste? Snad jen ti nejbližší.
* Jaká je třeba vaše „opravdová“ vlastnost?
Já vyznávám tvrdý skepticismus a pak jsem hrozně ráda příjemně překvapená. To je zároveň i moje obrana, aby mě některé věci tolik nebolely.
* Když srovnáte sama sebe ve dvaceti a ve třiceti, v těch „minulých“ životech a teď ve čtyřiceti, v čem jste se nejvíc posunula, změnila?
To je hrozně široká otázka, těžko říct…
* Tak co vás napadne jako první…
No, rozhodně už nevydržím tak dlouho kalit! Radost ze života a užívání si zůstaly, ale dojezdy jsou hrozný.
* Tak to znám velmi důvěrně. A co se týče poznání?
Ztratila jsem spoustu iluzí, což je perfektní. A vyhledávám společnost lidí, kteří mě mají opravdu rádi.
* Poslední dobou přibývá žen, které mají odvahu opustit své partnery, zamilovat se a odejít. Proč myslíte, že se to děje?
Každé manželství a každý rozpad si můžou být něčím podobné a zároveň jsou jedinečné a jenom ti, kterých se to týká, vědí, proč se to stalo. V rovině partner, partnerka a dítě by měly fungovat správně nastavené úlohy. A stává se, že lidé mají role, které těm vztahovým rovinám v rodině nepřísluší. Místo aby byla partnerka partnerkou, tak je pro tu rodinu třeba jenom matkou. Role nejsou v pořádku. Často to určitě bývá i nevyzrálostí partnerů.
* Kdy žena pozná, že má odejít?
Tohle já opravdu nevím. Asi když cítí, že rodina přestává plnit svoji funkci. Jednodušší by to mohlo být, když jsou ženy fyzicky nebo psychicky týrané, manžel je alkoholik…
* Přesně v takových vztazích naopak ale ženy často zůstávají.
Protože mají strach. A strach je největší zrůdnost, která určuje všechno. Přestat se bát, to je velká výzva.
* Vy jste měla z rozchodu strach?
Ano, ale hlavně ze všech těch změn, které moje rozhodnutí přinese. Největší strach jsem měla o dceru. Hrozně důležité je, aby dítě vidělo, že se rodiče nerozcházejí kvůli němu a že se mají pořád rádi a můžou se spolu dál vídat. Tatínek je pořád jenom jeden. U nás je to tak, že když jsem šťastná a spokojená, tak Sofie nic neřeší.
* Většinou se ženy zaštiťují tím, že manželství nerozboří kvůli dítěti…
Vztahy udržované kvůli dítěti jsou falešné a dítě to vycítí. Určitě je skvělé, když dítě vyrůstá v úplném vztahu, který funguje a který může jednou zopakovat, ale ať už žijete ve vztahu, nebo ne, důležité je, aby dítě vědělo, že to, co žije, je pravda.
* Co vám konkrétně pomohlo při řešení rozchodu?
Když jsem se přestala poměřovat s okolím. To mě osvobodilo. Když jsem si přestala říkat: „Jé, ti se mají, takhle bych to taky měla dělat.“ Mám zkrátka svoje štěstí, svoje dobré věci, svoje radosti i starosti.
* Říká se, že když se dva lidé rozcházejí, vždycky už tam je někdo jiný. Myslíte, že to jde, rozejít se skutečně sám za sebe, bez té „berličky“?
Zažila jsem obojí, takže to jde. Ale ono jde úplně všechno, vážně. Žít můžete jakýmkoli způsobem a nikdo nemá právo to hodnotit a nějak to posuzovat.
* Lze podle vás a vašich zkušeností takovou věc jako rozvod zvládnout od začátku až do konce slušně, bez výčitek a emocí, které si později můžete vyčítat?
Určitě! Je to jenom o těch dvou lidech, nic jiného na tom není. Důležité je neobviňovat sebe ani toho druhého, protože jednoznačný viník je v tom málokdy. A umět se podívat sám na sebe se svými chybami a pak teprve vidět toho druhého, což samozřejmě v nějaké fázi nenávisti, ublížení nebo bolesti moc nejde. Je to taky o nějaké inteligenci a o lásce k dítěti, myslím o opravdové lásce, protože když někdo říká, jak miluje svoje děti, a pak je totálně zničí skrze nenávist k tomu partnerovi, to je neomluvitelné. Slušní lidé mají šanci se slušně rozvést.
* Jak se máte dneska?
Teď se mám výborně.
* Myslíte, že je důležité zažívat i ty těžší situace a fáze života, aby se člověk mohl mít výborně, aby se někam posouval?
Rozhodně! Někdo je třeba takový typ, že to všechno ví i bez toho, aby si to musel prožít, ale já potřebuju osobní zkušenost. Potřebuju si některé věci prostě odbolet. Mně to vždycky trvá dlouho, musí to uvnitř dozrát. Když mám uvnitř nějakou pochybnost, tak to neudělám.
* Když se vrátím na začátek k Samotářům, máte někdy ráda samotu?
Nikdo nechce být sám. Samota je hrozná věc. Samota je skvělá, když někoho máte, když si můžete dopřát chvíli být sami, ale víte, že někde je někdo, kdo s vámi souzní.
* Tu opravdovou hroznou samotu jste někdy v životě zažila?
Ano. Proto to říkám. Odbolela jsem si ji.