Maminka.czChování a vztahy

Slídění v cizích životech

, Časopis Moje psychologie
31. 7. 2009
Slídění v cizích životech
Člověk je tvor všetečný, zvědavý a zvídavý. Někdy až přespříliš. Co podněcuje jeho zvědavost obzvlášť výrazně a co ho nenechá v klidu, nejsou encyklopedie plné chytrých a užitečných věcí. Jsou to ti druzí. Lidé, které zná, i ti, které zná jen z filmů a televize, a jejich životy.

Jste ve svém bytě. Najednou zaslechnete za zdí zvýšené a vzrušené hlasy od sousedů. Vypadá to na hádku či přinejmenším prudší výměnu názorů. Zdi jsou „papírové“, takže víte, že stačí ztlumit zvuk televize nebo rádia, přestat si povídat s partnerem, partnerkou nebo dětmi a zatajit dech. Pak uslyšíte úplně všechno.

Každé slovo, které si ti za zdí vymění. Co uděláte? Zesílíte televizi, abyste neposlouchali cizí soukromý hovor, nebo nastražíte uši, protože vás zajímá, kvůli čemu se hádají tentokrát? Možná patříte k lidem, kteří se o cizí záležitosti naprosto nezajímají a znát je nechtějí. Pro většinu z nás je však to, co se děje za zdí, zvláštním způsobem lákavé, i když víme, že se nás to vůbec netýká. A z té většiny další většina občas neodolá a zaposlouchá se do něčeho, co není určeno pro její uši. I když ví, že se to nemá. Proč nás vlastně tolik zajímají životy těch druhých?

====Nosy na skle====
Jak často a jestli vůbec konkrétní lidé poslouchají za dveřmi, za zdmi, jestli hltají cizí rozhovory na ulici a cizí příběhy na stránkách novin, nebylo úplně snadné zjistit. Ke zvědavosti se málokdo dobrovolně přiznává a nikdo nechce být označen za drbnu či klevetníka, protože si všichni uvědomují, že tendence „hrabat se“ v cizích životech není nic, co by stálo za obdiv.

Sousedé s nosy přilepenými na sklo, aby jim neuniklo nic, co se děje venku, patří k těm nejméně oblíbeným, dotěrné a vlezlé otázky na tělo, které někdy kladou přátelé i příbuzní, člověka přivádějí ke vzteku, a ani „babky“ sedící na lavičce s hlavami u sebe a měřící si kritickými pohledy kolemjdoucí nevzbuzují zrovna velké sympatie – zejména pokud je to v malém městě, kde se všichni znají a kde všichni vědí, že řešení cizích životů je jejich náplní dne. Když jsme několika lidem položili otázku, zda a v jaké míře se zajímají o životy druhých, přišli téměř totožné odpovědi: „O životy svých blízkých ano, ale jiní lidé ať si dělají, co chtějí, to je jenom jejich věc.“

Otázka však nezněla, jestli životy druhých tolerují, ale jestli se o ně zajímají. Takže bylo třeba nejprve vysvětlit, že zvědavost je přirozená lidská vlastnost a že někdy bystří uši skoro každý. Teprve pak jsme dostali zajímavé odpovědi, které potvrzují, že zvědavost a záliba v klevetách a pikantních historkách není typická pouze pro starší lidi, ale objevuje se napříč generacemi.

Bez zlého úmyslu

„Někdy ano,“ připouští osmadvacetiletá Patricie, „někdy poslouchám, co nemám, ale nedá mi to. Já nevím, jestli to je slídivost, spíš bych řekla, že ne, protože vyloženě neslídím, ovšem když se náhodou k něčemu nachomýtnu... Tak proč si neposlechnout, jak to mají jinde? Určitě v tom není zlý úmysl.“ O deset let mladší Nikola sice neřeší vztahy sousedů, kteří bydlí u nich v domě, ale to je vzhledem k jejímu věku pochopitelné. Zajímají ji vrstevníci a jejich problémy a tajnosti a právě o vrstevnících si povídá s kamarádkami dennodenně. „Bavíme se s holkami o ostatních, to dělá snad každý, ne? Když se někdy dozvím něco, o čem vím, že to ještě nezjistily, nemůžu se dočkat, až jim to druhý den ve škole povím. Někdy to nevydržím a v noci si telefonujeme s hlavou pod peřinou, aby nás neslyšeli naši.“

Osmatřicetiletý Martin popírá tvrzení, že by muži nikdy drby nevyhledávali a že se o cizí životy vůbec nezajímají. „Není to sice smysl mého života, ale lhal bych, kdybych řekl, že když si moje manželka povídá s kamarádkou, která přijde na návštěvu, nikdy je neposlouchám. Sice se u toho tvářím, že mě to obtěžuje, abych si nezadal, ale občas mě něco zaujme.“ Ostatně ono stačí si všímat, kolik mužů si kupuje bulvární noviny a ráno si přední stránky studuje cestou do práce v tramvaji...

Okno na náves

Pětatřicetiletá Barbora zase přiznává, že je jako její babička. „Když jsem byla malá, jezdili jsme k babičce na vesnici. Měla domek na návsi poblíž kostela, takže kolem něj chodilo docela dost lidí. Jakmile babička zahlédla za oknem stín, vždycky zpozorněla a pak přidala k dobru nějaký nový drb, který o dotyčném nebo dotyčné věděla. Pokaždé měla něco nového, a když se to netýkalo zrovna toho, kdo procházel kolem, týkalo se to jeho příbuzných, kamarádů, dětí... Nejvíc se bezpochyby dovídala v místním obchodě s potravinami a podle toho také vypadaly její nákupy. Šla pro rohlíky a pro mléko, měla to minutu cesty a vrátila se nejdříve za půl hodiny.

Vzpomínám si, že mě štvalo, jak každého komentuje, ale také je pravda, že jsem ji poslouchala. Když šel kolem třeba rodič někoho z mých dětských kamarádů, dokonce jsem se jí sama ptala. No, a teď jsem stejná jako ona! Tuhle ráno jsem se přistihla, jak šeptám partnerovi, aby byl tiše, protože se otevřeným oknem z ulice nesl rozhovor dvou sousedek. Podíval se na mě trochu pohoršeně, ale mlčel. Jsem zvědavá, to je pravda. Na druhé si nevymýšlím o lidech lži a nepomlouvám je.“

Bez zvědavosti to nejde

Životy těch druhých sledujeme povětšinou z jednoho prostého důvodu, a tím je již zmiňovaná zcela přirozená a člověku vlastní zvědavost. Zatímco zvídavost je touha po poznání, zvědavost je definována jako sklon věnovat pozornost novým podnětům a jevům, což znamená, že jako taková je pozitivní a v mnohém přínosná. Dá se dokonce říct, že bez zvědavosti by lidstvo nemohlo dosáhnout pokroku v žádné oblasti, pokud by rovnou nevymřelo. Děti, které nejsou zvědavé, nerozvíjejí své schopnosti a ustrnou ve vývinu.

Zvědavost a snaha pronikat do okolí, objevovat, zjišťovat a prozkoumávat je nezbytná k tomu, aby se rozvíjela jejich psychika i fyzické schopnosti a také aby se naučily spolupracovat s ostatními, aby se je naučily chápat a aby byly schopné porozumět jejich potřebám. Bez zvědavosti to nejde. Ačkoli bývá zvědavost tak často kritizovaná, jejím opakem je lhostejnost, která je kritizovaná zrovna tak. Tím, že se o ostatní zajímáme, se také můžeme dozvědět něco o jejich problémech a můžeme se jim pokusit pomoci.

Můžeme je podpořit, dát jim najevo, že je chápeme, že se na nás mohou obrátit a podobně. Sonia Cavigelli a Martha McClintock z chicagské univerzity zkoumaly neofobii čili strach z nového a neznámého a zjistily, že lidé s většími sklony ke zvědavosti mají uspokojivější mezilidské vztahy, což prospívá po všech stránkách jejich psychice a dobrý psychický stav prodlužuje život, zatímco stres ho zkracuje.

Jako lavina

Pochopitelně to nemá nic společného se zvědavostí zákeřnou, kdy člověk slídí v životech druhých, aby o nich zjistil něco kompromitujícího, a to pak použil proti nim – například za účelem vydírání nebo aby získal nějakou jinou výhodu včetně obohacení se na svůj účet. Takováto zvědavost neposouvá dopředu a psychice rozhodně neprospívá. Jakmile se přirozená zvědavost změní v zasahování do soukromí druhých tím, že je pomlouváme, poučujeme, kritizujeme nebo jim jinak škodíme, dostraně stává výrazně negativní náboj.

Někdy jim můžeme škodit, aniž bychom to chtěli a aniž by nás vedly zlé úmysly. Je známá věc, jak drby vznikají. Původně zcela neutrální zpráva se zveličuje, když jde od jedněch úst k druhým, nabaluje na sebe nové a nové informace a za nějakou dobu z ní je pořádný skandál. Na to je třeba dát si pozor.

Jak v případě, že zprávu pouštíme dál, tak v případě, že se k nám nějaká donese. Než si na jejím základě uděláme rychlý názor a dotyčného, kterého se týká, ohodnotíme, měli bychom si uvědomit, že pravdivá není možná ani z jedné desetiny. A když zprávu pouštíme jako velkou zajímavost dál, měli bychom k ní toho přidávat co nejméně – a to jak slov, tak patosu, který člověk přidává, aby zpráva z jeho úst vypadala zajímavěji.

====Prostor pro spekulace====

Kromě zvědavosti, co se děje za zdí, je tu další důvod, proč se o osudy jiných lidi zajímáme. Životy těch druhých totiž leckdy vypadají zajímavěji než životy vlastní. Nezáleží mnoho na tom, že jsou třeba docela obyčejné, nudné, stereotypní a veskrze normální, jako jsou do větší či menší míry životy každého z nás. Právě kvůli tomu, že jsou cizí, v sobě mají jistou přitažlivost, kterou podtrhuje skutečnost, že se nikdy nedozvíme úplně všechno, takže jsou obestřeny tajemstvím. Vždycky zůstane dost toho, co nám nikdo nepoví a čeho bychom se rádi dopátrali, a tím vzniká prostor pro nejrůznější spekulace a pro naši fantazii.

O tom ostatně vypráví spousta příběhů – někdo zaslechne pár slov, dá si je do špatného kontextu, vytvoří si kolem nich hotový hrůzostrašný příběh... A ono se pak ukáže, že vůbec o nic nešlo, což bývá pro snílka s fantazií zklamáním. Ve skutečnosti se životy druhých lidí podobají těm našim více, než si myslíme. Liší se sice v detailech a konkrétních příhodách, ale jinak celkově nebývají dramaticky jiné. To platí i pro životy slavných hvězd, které lidé často považují za vzrušující. Výjimkou jsou dobrodruzi, kteří se nikde dlouho nezdrží, ale ti v průměru po pravdě řečeno nevzbuzují takovou zvědavost jako obyčejná hádka za zdí.

Kdo je zvědavější?

Obecně se má za to, že jsou zvědavější ženy. A ona je to také pravda. Ne že by muži neposílali dál drby a že by si je nikdy rádi nevyslechli, ovšem ženy si o životech druhých povídají přece jenom podrobněji a s větším zaujetím. Podle evolučního biologa Matta Ridleyho to vyplývá z ženské přirozenosti. „Když muži chodili na lov, ženy se doma staraly o děti a starší a nemocné členy společenství. Bylo třeba, aby se jim naučily naslouchat a aby se zajímaly o jejich potřeby. K tomu je zapotřebí slov. Když žena něčemu nerozumí, ptá se, mluví o tom. Zájem o ostatní lidi je pro ni přirozený jako dýchání.“

To by mohlo poněkud měnit výlučně negativní názor na „drbny, co proklevetí den“. Nikdo nemá rád, když o něm ostatní mluví, ovšem ten hlavní důvod, proč se nám to nelíbí, není povídání o naší maličkosti samo o sobě. Je to nejistota vyplývající z toho, že nevíme, co říkají, a obava, že o nás mluví ve zlém. Když se ostatní zajímají o naše úspěchy, většinou to nevadí. Faktem je, že víc táhnou senzace. Vysvětlení má psycholog Serge Ciccotti: „Když člověk slyší o špatné zprávě, má pocit, že v tom není sám a že se tragédie stávají i ostatním. To mu může přinést jistou úlevu.“

Řeči se vedou, voda teče

Lidé si vždycky o ostatních povídali, sledovali je a zajímali se o to, co dělají, proč to dělají a jak to dělají. Další generace nebudou jiné. Člověk je tvor společenský a lidé se nepřestanou zajímat o své sousedy, o své blízké, známé a slavné osobnosti, o kterých se často píše v časopisech a novinách. Pro přežití menších komunit bylo nezbytné, aby toho o sobě věděly co nejvíce. Vyprávění je udržovalo v určité pospolitosti a o čem jiném si povídat než o tom, co máme kolem sebe, co známe a co je nám blízké nebo co bychom poznat chtěli – to v případě, že do komunity přijde někdo nový. Ostatně víte, co se říká: Člověk, o kterém se nemluví, je mrtvý...


Z HISTORIE BULVÁRU

Lidská zvědavost stojí i za zrodem bulváru. Lidi, o nichž se v něm píše, sice neznáme osobně, ale protože se o nich píše často, vyvolává to v nás dojem, že jsou nám blízcí. S blízkými lidmi prožíváme jejich trápení, ať už s nimi soucítíme, nebo jim to tak trochu škodolibě přejeme, a tak není zas až tolik nepochopitelné, že s napětím čekáme na další zprávy o vztahu a o životě herce, zpěváka, politika či sportovce. Termín bulvár pochází z francouzského boulevard, což je název pro širokou městskou třídu, na které se odehrávalo takzvané lidové společenské dění.

Přívlastek bulvární se původně vztahoval k umění, například divadlu, a označovalo se jím umění dostupné širokým vrstvám. Tato dostupnost spočívala v tom, že se na bulvární umění mohl přijít podívat kdokoli a nepotřeboval pozvánky, drahé vstupenky či elegantní róby, ale také v tom, že mu každý rozuměl, protože používalo jednoduché a srozumitelné vyjadřovací prostředky. Začátek bulvárního tisku spadá do doby, kdy se noviny, dříve určené pouze intelektuální elitě, dostaly k masovému publiku. Stalo se tak v roce 1832. Tehdy začal v Londýně vycházet Penny Magazine plný krátkých, jednoduchých a poutavých zpráv, který se prodával na ulici a stál pouhou jednu penny. Jeho nečekaný úspěch inspiroval ve Spojených státech majitele tiskárny Benjamina Daye a o pouhý rok později vyšlo první číslo magazínu The Sun, považovaného za vůbec první bulvární titul v historii.

Záhy začala vznikat i další periodika, například francouzský La Presse, který lákal čtenáře obřími titulky. Kromě jednoduchosti, srozumitelnosti a senzačních zpráv měly bulváry společné ještě něco – nevyhýbaly se smyšleným historkám a mystifikacím. V The Sun kupříkladu zveřejnili úžasný objev – existenci živých tvorů na Měsíci, kteří se podobali opicím. Pro La Presse zase psal smyšlené či přibarvené historky spisovatel Alexander Dumas starší. Před první světovou válkou vydával v New Yorku Joseph Pulitzer s obrovským úspěchem komiksové noviny nazvané Žlutý kluk.

Od té doby se ve Spojených státech bulváru říká „žlutý tisk“ – právě podle barvy Pulitzerových novin. Tiskoviny pojednávající o zločincích a celebritách začaly pronikat také na české území. Už po první světové válce si čeští umělci stěžovali, že kvalita novin upadá. V Ročence československých knihtiskařů si před téměř osmdesáti lety postěžoval tiskař František Seidler: „Doba je povrchnější a bulvárnější.“


PROČ BÝT A PROČ NEBÝT ZVĚDAVÝ

  • Zvědavost nás posouvá a rozšiřuje nám obzory. Je dobré vědět, co se děje kolem nás, ale nemělo by se to stát naším výhradním zájmem. Změňte zvědavost na zvídavost a využijte svoji lidskou přirozenost k poznávání. Oborů, jež můžete zkoumat, je mnoho a mnoho.
  • Poslouchání za zdí není jenom neslušné. Může být užitečné – pokud se za ní odehrává domácí násilí, sexuální zneužívání a podobně. Tyto informace si nenechávejte pro sebe, ovšem rozhodně nestačí jít za další sousedkou a s očima navrch hlavy jí vyklopit, co všechno víte. Obraťte se na nějaké sdružení nebo organizaci, kde vám pomůžou a začnou situaci řešit. Neodkládejte to.
  • Nejen cizí, ale i vaše životy jsou zajímavé. Neřešte vztahy těch druhých na úkor vztahů svých. Připadá vám hrozné, jak se k sobě soused a sousedka nebo kamarád a kamarádka chovají? A co vy a partner (partnerka)? Nechováte se náhodou podobně? Vždycky je co zlepšovat.
  • Respektujte životy těch druhých, právo na jejich soukromí i jejich životní styl. Potom budou také oni respektovat váš život a vaše soukromí.
  • Kdo se moc ptá, moc se doví. Zvědavost by měla mít jasně vytyčené hranice, na to nezapomínejte a tyto hranice nikdy nepřekračujte. Když budete strkat prsty tam, kam nemáte, dostanete přes ně, a především můžete zaslechnout věci, které jste třeba vůbec slyšet nechtěli.
Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Životy slavných, Penny, Zlý úmysl, Číslo magazínu, Cizí příběh, Život, Pouhý rok, Nový podnět, Sexuální zneužívání, Přirozená zvědavost

Mohlo by vás zajímat
Hračky, které se nepovedly. Výběr z těch nejšílenějších
Tohle nejím! 40 vážně podivných důvodů, kvůli nimž děti odmítají jídlo
Takhle to dopadne, když se o děti starají tatínci
Nástup do školky s dítětem zamává. Proč chodí domů tak unavené?
Poznáte moluska? Podívejte se, jak vypadají a jak se jich zbavit
9krát o bolestech břicha v těhotenství. Víte, co která bolest znamená?
Výborný domácí chleba i bez pekárny - vyzkoušejte náš recept!
To se nedá jíst, stěžují si mámy v porodnicích. Co jste dostaly na talíř vy?
Víte, kolik má vypít kojenec, batole a školák? Pozor na minerálky a džusy

Horoskopy

Váhy Poslední dny vás to táhne ke sportu, ale není to nejlepší nápad, na dokonalé výkony nejste stavění.…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Zina, Zaida





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné