[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je jak váš stín, jako jezinky; „Jen dva prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme!“ rezonuje vám v uších již ve chvíli, kdy zavíráte dveře na toaletě. Už po vteřině pochopitelně slyšíte typický šustot a hemžení… „Mamíííí!“ ozve se po chvíli spolu se sápáním se na kliku. A s podobnou neodbytností a samozřejmostí vám nenechavé prstíčky vizitýrují v kabelce, v peněžence, v mobilu, lomcují dveřmi zavřené koupelny a podobně. Zatímco dříve jste tyto ataky přežila vcelku s nadhledem, nyní vás přivádějí k šílenství – nouzový stav je nouzový stav! Jenže respektu k soukromí bohužel nelze naučit ze dne na den. Pokud nebyly děti k respektu k soukromí rodičů vedené dlouhodobě, těžko se to nyní naučí během pár dní. Navíc malé děti prostě netuší a nechápou, co je na jejich chování špatného, prostě chtějí být s maminkou.
Říkat ne je v pořádku, mít osobní hranice je také v naprostém v pořádku, a dokonce mít v rodině určitá tabu je též v pořádku – bohužel s tím mnohdy máme vůči malým dětem velké problémy. Jenže jak děti rostou, je nutnost (vzájemného) respektu k „ne“ i k osobním hranicím víc a víc zjevná. Děti by si jednoduše měly od malička zvykat na to, že kupříkladu do ložnice nebo třeba koupelny se nechodí bez zaklepání a toaleta je opravdu vyhrazena pouze jedné osobě (mimo chvilky asistence „po“). Dále není k zahození, aby bylo zcela jasné, že například kabelky, batohy, diáře a třeba i mobily se zkrátka neprohlíží bez výslovného souhlasu jejich vlastníka. Avšak tyto „drobnosti“ jsou pouze špička ledovce! Vždyť úplně každý, malý či velký, potřebuje nějaký čas jen a jen pro sebe, i kdyby šlo pouze o půl hodinky ve vaně, a tento čas bychom si v rámci každé rodiny měli umět poskytovat.