Určitá míra soukromí je pro zdravou psychiku nezbytná, zvláště nyní! Jenže děti to často nechápou. Kdy jste byla naposledy sama v koupelně nebo na toaletě? A jak dítě poučit?
Je jak váš stín, jako jezinky; „Jen dva prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme!“ rezonuje vám v uších již ve chvíli, kdy zavíráte dveře na toaletě. Už po vteřině pochopitelně slyšíte typický šustot a hemžení… „Mamíííí!“ ozve se po chvíli spolu se sápáním se na kliku. A s podobnou neodbytností a samozřejmostí vám nenechavé prstíčky vizitýrují v kabelce, v peněžence, v mobilu, lomcují dveřmi zavřené koupelny a podobně. Zatímco dříve jste tyto ataky přežila vcelku s nadhledem, nyní vás přivádějí k šílenství – nouzový stav je nouzový stav! Jenže respektu k soukromí bohužel nelze naučit ze dne na den. Pokud nebyly děti k respektu k soukromí rodičů vedené dlouhodobě, těžko se to nyní naučí během pár dní. Navíc malé děti prostě netuší a nechápou, co je na jejich chování špatného, prostě chtějí být s maminkou.
Ložnice, koupelny, kabelky, diáře
Říkat ne je v pořádku, mít osobní hranice je také v naprostém v pořádku, a dokonce mít v rodině určitá tabu je též v pořádku – bohužel s tím mnohdy máme vůči malým dětem velké problémy. Jenže jak děti rostou, je nutnost (vzájemného) respektu k „ne“ i k osobním hranicím víc a víc zjevná. Děti by si jednoduše měly od malička zvykat na to, že kupříkladu do ložnice nebo třeba koupelny se nechodí bez zaklepání a toaleta je opravdu vyhrazena pouze jedné osobě (mimo chvilky asistence „po“). Dále není k zahození, aby bylo zcela jasné, že například kabelky, batohy, diáře a třeba i mobily se zkrátka neprohlíží bez výslovného souhlasu jejich vlastníka. Avšak tyto „drobnosti“ jsou pouze špička ledovce! Vždyť úplně každý, malý či velký, potřebuje nějaký čas jen a jen pro sebe, i kdyby šlo pouze o půl hodinky ve vaně, a tento čas bychom si v rámci každé rodiny měli umět poskytovat.
3 jednoduché rady, jak děti postupně učit respektu k soukromí
- Chcete-li, aby děti přirozeně respektovaly vaše hranice, vaše soukromí, respektujte i vy jejich soukromí. Možná to bude znít legračně, ale proč dětem, když mají kupříkladu doma kamarády, nezaklepat na dveře a nezeptat se jich, jestli můžete vstoupit apod.? I děti potřebují své soukromí, své skrýše, kam nechodíte, kde nešmejdíte. Děti se nejvíce učí vaším příkladem, ne slovy.
- Pokud chcete, aby děti určitá pravidla ohledně soukromí respektovaly, musíte jim je zcela jasně sdělit a pravidla neustále neměnit dle vlastní potřeby a nálady. Děti zkrátka potřebují jasné a srozumitelné mantinely, dodává jim to pocit bezpečí a srozumitelnosti světa.
- Žádná pravidla by ale neměla v dětech v konečném důsledku vyvolat pocit, že o jejich společnost nestojíte. A tak když s dětmi trávíte čas, věnujte jim skutečně svou pozornost.