[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dneska už se mnou tyhle pocity naštěstí tolik necloumají. Kluci dorostli do věku, kdy se jejich zájmy a to, jakou vyžadují péči, tak nějak sjednotily a pozornost mezi ně se mi popravdě už dělí nesrovnatelně lépe než před třemi, čtyřmi lety, kdy se mi kolem mimina motalo batole, které si neustále stěžovalo na to, že o „bráchu se starám víc“. I tak se ale občas ozve: „Ale on dostal větší kousek dortu! Ale on smí tohle a já ne!“ „Ty ho máš radši než mě!“
Obzvlášť to poslední zmíněné bych vážně nechtěla, aby si mysleli. Protože tuším, jaké to je, když se tenhle pocit dítěti zažere pod kůži. Naštěstí ne přímo z vlastní zkušenosti, protože mým rodičům se podařilo tohle nebezpečné semínko nespravedlnosti v nás vůbec nezasít a i díky tomu máme se ségrou krásný vztah.
Ovšem ve své blízkosti mám takových smutných dospělých obětí křivd rodičů hned několik. Americká studie zkoumající dospělé sourozence dokonce odhalila, že 84 procent dotázaných mělo pocit, že jejich rodiče vždy dávali jednomu z dětí přednost před ostatními. A dodnes to v sobě nesou jako trauma z dětství. Jasně, že se všichni rodiče snaží děti vychovávat tak, jak nejlépe umějí. Někdy ale čistě nevědomky udělají nebo pronesou něco, co v dětech zůstane a hlodá i desítky let poté. Jenže dá se toho vůbec vyvarovat?
Troufám si říct, že žádný z rodičů nedokáže být za každých okolností naprosto spravedlivý. Výchova a to, jak reaguje v dané situaci, totiž závisí na příliš mnoha proměnných. Musíme počítat přinejmenším s povahou dítěte, s pořadím, ve kterém se narodilo, s jeho aktuálním věkem a rodinnou situací. To je až příliš vnějších vlivů na to, abychom tohle vždycky zvládli ukočírovat.
Často bývají v rodině upřednostňováni benjamínci, někteří tatínci jsou zatíženi na dcery a maminky naopak na syny. Někdy se zase více pozornosti přirozeně dočkají děti se speciálními potřebami, třeba v případě nějaké nemoci. Pak mají samozřejmě rodiče o to těžší situaci vše vybalancovat. Občas je to ale těžké i v případě dvojčat stejného pohlaví, ani u nich nemají rodiče jednoduché „podmínky“.
Žádný z rodičů nedokáže být za každé situace ke všem svým dětem spravedlivý. Ani to není žádoucí.
Potvrzuje to i psycholožka a koučka Lucie Scheerová: „Být spravedlivý v každé situaci je jednak opravdu velký nárok na sebe, jednak je to často nemožné, protože ne vždy víme o všech souvislostech, a nemůžeme tak situaci posoudit objektivně a spravedlivě.“ Důležité je ovšem uvědomit si jednu věc: Dělit lásku a pozornost s laboratorní přesností vlastně ve finále ani není žádoucí. Ať už je důvod jakýkoli, rodiče se zkrátka chovají k dětem odlišně a tak je to v pořádku. Nemusí to každopádně znamenat, že mají jedno dítě radši než druhé. Nemáme přece ohraničené množství lásky, které musíme rozdat. Nejde o pytlík bonbonů, které dojdou, a proto se musí spočítat, kolik jich kdo dostane.
Jak říká dětský psycholog Wolfgang Bergmann, láska má mnoho podob a pokaždé vypadá jinak: „Ve skutečnosti je nemožné milovat dva lidi úplně stejným způsobem. To by totiž nebyla láska, ale poslušnost k určitým společenským pravidlům. Rodiče samozřejmě milují všechny své děti – jen každé jinak,“ vyzdvihuje.
Pokud tahle záludná otázka opět padne z dětských úst, zkuste dát dětem víc než odpověď, kterou asi používáme všechny, tedy: „Mám vás ráda oba (všechny) stejně!“ Bergmann má odpověď, se kterou budou děti spokojenější, protože nikdo nechce být milován stejně jako někdo jiný… Co třeba: „Jsi pro mě výjimečný a jediný na celém světě. Nikdo by tě nikdy nemohl nahradit!“
Zkuste mu také častěji zdůrazňovat, v čem je výjimečný, co na něm konkrétně máte ráda. Každý potřebuje trošku jiný přístup a jiné projevy lásky. Bezpodmínečné přijetí je totiž naprostý základ pro vytvoření osobnosti. Z dítěte, které je neustále upozaďováno, nemůže vyrůst dospělý s vyrovnanou psychikou.
Sledovat sebe sama a snažit se být spravedlivá v každé situaci je čisté sebemrskačství. Bohatě postačí, když se místo toho, abychom se jako rodiče chovali ke všem svým dětem stejně, k nim budeme chovat se shodnou láskou, pozorností a intenzitou. Snažme se vidět v každém ze svých dětí jeho jedinečnost a dávat mu ji najevo. A pak už jen můžeme doufat, že jejich dospělý život nebude zatížen traumatem z dětství, že jsme je měli méně rádi než jejich sourozence. Že zkrátka ta naše výchovná pohádka dobře skončí.
Sourozenci bez rivality Adele Faber, Elaine Mazlish, albatrosmedia.cz, 174 Kč Jak spravedlivě vychovávat sourozence, jak zabránit jejich věčným sporům, ale současně vychovat samostatné a sebevědomé osobnosti? Jak s dětmi komunikovat, abychom v nich nepodporovali sourozeneckou žárlivost a dávali jim najevo, že je máme rádi stejným dílem? Napoví kniha dvou autorek, které napsaly mimo jiné také světový bestseller Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. „Udělejte si pravidelně čas na každé ze svých dětí zvlášť.“