[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Soňo, co vám říkají známí? Že si se sestrou jste, nebo nejste podobné?
No, dělí se na dva tábory. Jedni tvrdí, že si absolutně podobné nejsme, druzí zase, že podoba je úplně jasná. Takové dva extrémy.
* A co myslíte vy?
My si myslíme, že máme hlavně podobný styl řeči a podobnou mimiku.
* Nejste z herecké rodiny, ale obě hrajete. Jak jste se k herectví dostaly?
Nějak to vyplynulo. Byly jsme obě takové hodně zaměstnané děti, abychom neměly čas na lumpárny. Chodily jsme do různých kroužků, kromě jiného také do dramatického, a už jsme u toho zůstaly. Navíc maminka je učitelka hudby, babičky ochotničily, takže by se i nějaké umělecké geny našly.
* Vy jste starší, dalo by se říct, že se Zuzka po vás tak trochu „opičila“?
Úplně ne, ona sama chtěla hrát. Navíc Zuzka je větší extrovert než já, vždycky se ráda předváděla. I když je pravda, že já jsem byla na škole dřív, vyprávěla jsem jí různé zážitky, takže už věděla, o čem to je a do čeho tedy půjde.
* Nesnažili se vás rodiče zlákat k „solidnějšímu“ povolání?
Ne, naši nás nijak nepřemlouvali, abychom si vybraly něco jiného. Naopak říkali: jděte si za svým štěstím, když vás to bude bavit a uživíte se tím, proč ne. A stejně bych to chtěla i já pro malého. V tom, co ho bude bavit, mu určitě nebudu bránit.
* Objevujete se nyní se Zuzkou v seriálu televize Prima Přešlapy. Byl to už od začátku záměr, že vás obsadili společně, nebo jste tyto role dostaly náhodou? (Soňa a Zuzka hrají dvě hlavní postavy populárního českého seriálu - pozn. red. pro Slovensko.)
Záměr to vůbec nebyl, naopak. Já jsem do projektu naskočila až na poslední chvíli. Původně měla hrát mou postavu - Karolínu jiná herečka, nakonec z toho však sešlo a pak jsem přišla já. Jsem za to moc ráda, líbí se mi, jak jsou postavy napsané, a je fajn, že se se Zuzkou hodně vidíme.
* Rozumíte si spolu před kamerami víc než s ostatními kolegy?
To se nedá takhle říct. Určitě se vzájemně neoklameme, poznaly bychom, když druhá něco předstírá. Každopádně mě práce se sestrou těší.
* Obě pendlujete mezi Českem a Slovenskem. Jaké místo považujete za svůj domov?
Je to tak, že Zuzka žije víc v Praze a já víc v Bratislavě, i když teď kvůli seriálu jsem byla v Praze také hodně často.
* Žijete hodně hekticky, pořád jste v jednom kole. Umíte si vůbec představit takový klasický maminkovský „domácký“ život?
Abych pravdu řekla, někdy je to hektické až moc. Chtěla bych být víc doma a věnovat se domácnosti, dát věci do pořádku. Do tohoto šíleného pracovního tempa totiž ještě rekonstruujeme byt, potřebovala bych si v klidu všechno promyslet. Nemám na to vůbec čas, ale je to prostě tak, jak to je. Takový život jsem si vybrala a takový ho mám, jsem s ním v podstatě spokojená.
* Máte čtyřletého Michala, stihla jste vůbec mateřskou dovolenou?
Stihla, já jsem vlastně byla doma skoro celý první rok. Michálkovi bylo osm nebo devět měsíců, když jsem začala zkoušet. Bylo to drsné, ale já už potřebovala zažít i něco jiného, trochu si odpočinout od toho věčného kolotoče. Máme a cappella skupinu Fragile, kde zpívám už velmi dlouho, a s tou jsem tu a tam vystupovala, jen v rámci Bratislavy na dvě tři hodinky, to se dalo.
* Jak jste pak zvládala náročnější práci?
První větší akce byla Shakespearova komedie Jak se vám líbí, kterou jsme pak hráli v Praze na Hradě. Zkoušeli jsme různě, podle toho, jak se podařilo dát nás herce dohromady. Když byly pauzy, tak jsem přejížděla po městě taxíkem -honem domů, nakojit a zase zpátky. Bylo to šílené, ale nelituju toho, hrálo se to pak asi čtyři roky. Navíc to mělo ten příjemný efekt, že jsem konečně po porodu pořádně zhubla.
* Změnila jste se nějak po Michalově narození?
Jsem to stále já, ale přistupuji sama k sobě tak nějak zodpovědněji. Ani předtím jsem sice nebyla nějaký šílený dobrodruh, ale teď už si opravdu nemyslím, že zrovna já musím skočit bungee jumping a podobně. Cítím, že jsem tu pro syna, že jsem někdo v jeho životě velmi důležitý, a proto na sebe musím dávat pozor. To byl úplně ten prvotní pocit, když se narodil. Taky si myslím, že jsem dospěla a je to na mně asi i vidět. Začala jsem dostávat i jiné role, a opravdu se vnitřně tak i cítím.
* Kdo vám pomáhá s hlídáním, když pracujete?
Pokud to šlo, brala jsem si na natáčení syna s sebou. Buď s ním jezdil přítel, nebo tchyně. Máme také chůvu, která vypomáhá, když to nezvládáme pokrýt rodinou. Zatím to dáváme tak nějak dohromady a funguje nám to, zdá se, celkem ideálně.
* Takže upřednostňujete v péči o malého Míšu rodinu. Nemáte stálou paní na hlídání?
Ale ano, máme, jen už ji nyní tak často nevyužíváme. Když malý nechodil do školky a točila jsem, tak u nás byla častěji. Bereme ji jako člena rodiny, je to taková naše rodinná kamarádka, a když malý vyjmenovává, kdo patří do rodiny, vždycky ji zmíní.
* Jak vůbec Michal zvládl nástup do školky?
Byli jsme na to docela zvědaví, jak bude reagovat. Vzhledem k tomu, že byl ale vychovávaný společensky, žádný problém jsme neočekávali. První den byl úplně v pohodě, což nám potvrdila i učitelka. Povídala ovšem, že to tak bývá, teprve až zjistí, že tam půjde i druhý třetí den, teprve potom začnou problémy. A taky to tak dopadlo. Hrozně křičel, nechtěl se oblékat, bil nás, byl agresivní. Dokonce jsme chtěli jít i k psychologovi. Trvalo to ani ne měsíc, pak už to bylo v pohodě.
* Komu je Michal víc podobný - vám, nebo tatínkovi, producentovi Adrianu Rajterovi?
Fyziognomicky je asi půl na půl. Já v něm vidím spíše tatínka, ale má i některé moje rysy. Povahově to ještě neumím odhadnout. Každopádně, má svou hlavu, což máme ale my oba taky, po obou je také empatický a roztržitý. Třeba mu říkám: „Michálku, nezlob se, ale opravdu s tebou nebudu celý den hledat jednu věc. Má mít své místo, tam si ji dáš a budeš vědět, kde je, teď musíme jít.“ Strašně ho vychovávám, a potom střih - začnu sama hledat, kde mám mobil, kde tašku, prostě je to takové zrcadlo. Nevím, jestli je to dané, nebo jestli to prostě jen vidí a napodobuje.
* Všimla jsem si, že tady vedle nás poslouchá film v němčině…
Ano, doma s tatínkem mluví německy. Partner plynule ovládá víc řečí a pro Michala je ten jazyk už přirozený, někdy se chce dívat na filmy v němčině, něco upřednostňuje ve slovenštině. Jinak já doma mluvím jen slovensky, s přítelem také.
* Neměl z těch jazyků tak trochu zmatek?
Měla jsem z toho strach, ale jemu to přijde normální. Navíc babička na něj mluví maďarsky, tomu sice dobře rozumí, ale nechce maďarsky mluvit, rozumí i česky. Myslím, že jakmile se jeden cizí jazyk naučí, najde si pak svůj „klíč“ i k těm dalším.
* Jste důsledná maminka, dokážete dodržovat to, pro co jste se rozhodla?
Myslím, že je potřeba dát určité mantinely, protože vidím i takové případy, kdy to ty maminky nezvládají. Pak dítě opravdu skáče po hlavě a je to s ním neúnosné. Snažím se být přísná, ale moc mi to nejde. Vzápětí mi to přijde líto a nejradši bych to vzala zpět. Naštěstí mám u sebe partnera, který je v tomto důslednější, a já mu pak vždycky dávám za pravdu, má to efekt.
* Je tedy on ten přísnější?
Někdy on, někdy já. Víc ale on.
* Stane se vám, že syna v rámci vychovávání také plácnete?
Já se snažím ho neplácat. Snažím se s ním domluvit, ještě než se dostane „do vývrtky“, vysvětlit mu to a konfliktním situacím předcházet, odvést pozornost. Už jsem mu také párkrát dala takovou malou „probíračku“, jen aby se vzpamatoval. I když vím, že ho to nebolelo, hned jsem si řekla, že takhle to nechci, brala jsem to spíš jako svoje selhání. Nemám na to ale vyhraněný názor, mám kamarády, které dítě občas plácnou, i mě doma občas plácli a nevnímala jsem to jako příkoří nebo selhání rodičů.
* Jaký tedy používáte největší trest?
My to máme vymyšlené tak, že Michálek se buď nesmí dívat na pohádku, nebo mu sebereme hračku, kterou dáme do černého pytle na skříni. On na ten pytel vidí a ví, že tam ta hračka je a samozřejmě i proč tam je. A pak mu ji vrátíme a on je šťastný. Bylo i období, kdy v pytli bylo hraček hodně, až na to Michálek zapomněl, že tam jsou. A pak, když jsme mu je vrátili, těšil se z nich jako z nových.
* Jaký je váš přítel tatínek, dokáže se postarat o Michala sám?
Absolutně mu v tom důvěřuju. Je fakt, že když pak přijdu domů, tak náš byt vypadá šíleně, ale s tím už počítám. Mám doma dva chlapy, kteří budou blbnout a nadělají doma spoušť. Když s ním začal být partner častěji sám, poznal na vlastní kůži, co ženská doma všechno stíhá, že to není o tom být v pohodě a koukat na televizi. Podivoval se, že je tam pořádek, ještě i uvařeno, vždyť to se nedá zvládnout!
* V Přešlapech hrajete maminku zhruba tak starého klučíka, jako je váš Michal. Nechtěla byste hrát radši s ním?
Ani ne. On má svoji hlavu, není ten typ, který by vydržel dlouho poslouchat někoho cizího. Při tom způsobu natáčení, jaký v Přešlapech je, by se to ani nestíhalo, to by měli asi velký časový skluz. I já bych byla roztržitá, neberu ho ani s sebou přímo na plac, jsem tam pak víc matka než herečka a rozptyluje mě to.
* Myslíte, že má talent?
Nevím, zkoušela jsem, aby něco zahrál, ale všemu se jen smál. Spíš mám pocit, že má režisérské vlohy, doma nás režíruje výborně, vždycky nám večer rozdá zvířátka a říká nám, co máme dělat a co říkat. Ale na to něco poznat je ještě brzy. Když bude chtít hrát a bude se to v něm nějak projevovat, určitě mu to nebudu rozmlouvat.
* Jak se vám hraje se seriálovým synkem?
V Přešlapech máme chlapečka Jonáška Zímu, který je z herecké rodiny, hraje našeho Daníka a je úplně skvělý. Je to strašná úleva pro nás herce, že můžeme v klidu točit a neřešit ho, jestli je v pohodě, protože Jonášek v pohodě prostě je. Je hodně šikovný, ještě ho to baví, takže máme opravdu velké štěstí.
* Mluvíte v seriálu česky, kde jste se to tak dobře naučila?
Děkuji za kompliment. Dokonce mi ve štábu Přešlapů někteří říkali, že ani nevěděli, že jsem Slovenka, že to není z řeči poznat. To mě potěšilo. Měla jsem z češtiny trochu obavy, přece jenom v seriálu je mnoho textu, musím ho zvládnout rychle. Hodně jsem se naučila v Brně, kde jsem hrála divadlo, a taky při natáčení pilotního dílu seriálu Policie Modrava. V češtině se mi ale mnohem hůř improvizuje, takže o to poctivěji se musím všechny texty učit. Někdy ovšem zaimprovizuji a pak se ozve: hej, to bylo slovensky!
* Nemáte problém přepínat v hovoru z jednoho jazyka do druhého?
Mám to už teď stejné jako Zuzka, i když jí jsem se dřív smála: když mluvím s Čechem, mluvím česky, když se Slovákem, tak slovensky. Ne, přizpůsobit se mi nevadí. Naopak to považuju za správné.
* Kdybyste si mohla vybrat, kterou z ženských postav byste v Přešlapech chtěla hrát, byla by to „vaše“ Karolína?
Nad tím jsem nikdy neuvažovala. Nevím, už jsem s Karolínou tak sžitá, že si ani neumím představit, že bych hrála někoho jiného. Navíc máme něco společného i v životě, například ona někdy mluví se svým manželem stejně jako já s přítelem. Už ji mám prostě pod kůží.