[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dodnes si pamatuji na den, kdy přinesli naši z porodnice moji novou sestru. Bylo to totiž jedno z největších zklamání mého dosavadního, šestiletého života. Těšila jsem se, že konečně dostanu parťáka do hry a byla jsem nachystaná v pozoru se všemi svými panenkami.
Místo toho v zavinovačce vřeštělo něco malinkého, zarudlého a absolutně nepoužitelného. A to jsem ještě netušila, že kolem toho mimina budou všichni poskakovat, chovat ho a rozplývat se nad tím, jak je roztomilé. Všechny návštěvy budou nosit dárky jenom jemu a já budu ze dne na den sesazena z trůnu jedináčka, kterému patří veškerá pozornost.
Kdybych tvrdila, že mi mladší ségra lezla na nervy, bylo by to velmi decentní vyjádření tehdejšího stavu. A můj postoj k ní se měnil jen velmi, velmi pozvolna. Vlastně je skoro zázrak, že spolu v současné době vycházíme tak dobře vzhledem k tomu, jak zjitřené byly v prvních letech moje city.
Sourozeneckou rivalitu zná důvěrně každý rodič, který má doma minimálně dva potomky. Starší děti žárlí na pozornost, kterou věnují rodiče jejich mladším sourozencům. Ti zase považují za nespravedlivé, že starší bratři a sestry jsou rychlejší, silnější či šikovnější.
A mezi nimi poletují rodiče, kteří se snaží spravedlivě rozsoudit všechny hádky a přesvědčit všechny své děti, že je mají rádi stejnou měrou. Víte, jak zacházet se sourozeneckou rivalitou, aby tím neutrpěly rodinné vztahy?
S určitou mírou žárlivosti a odmítání mladšího sourozence se setkávají téměř všichni rodiče. Pokud toto chování nepřesáhne únosné meze (například nemá v sobě obsaženou agresivitu k mladšímu sourozenci), jde o úplně normální projev, který pramení z velké změny rodinné situace.
Ostatně zkuste se vžít do role staršího dítěte (nebo dětí), které doposud mělo zaručenou veškerou pozornost nejen svých rodičů, ale nejspíš i většiny příbuzných. Mělo pro sebe všechny hračky i dětský pokojíček a program celé rodiny se řídil do značné míry jeho přáními.
Video: Holčička miluje zebry, a tak namalovala pruhy svojí mladší sestře
Najednou se v rodině objeví mrňous, se kterým nejenže není žádná legrace, ale navíc plně zaměstnává rodiče (což se staršímu dítěti dost často může jevit tak, že ho mají mnohem raději). Musí se kvůli němu přestavět pokojíček, neustále ho někdo chová a je nutné mu významným způsobem přizpůsobit rodinný program, takže spousta zábavných aktivit je přesunuta na neurčito.
Je víc než logické, že staršímu dítěti tato situace nevyhovuje a buď potřebuje čas na to, aby si na ni zvyklo, nebo se ji snaží zvrátit. „Je poměrně časté, že dítě začne po narození mladšího sourozence šišlat nebo vyžaduje mléko z lahvičky,“ říká psycholožka Marcela Vojířová.
„Touto regresí se snaží podvědomě dosáhnout stejného postavení jako mladší sourozenec. Role velkého dítěte pro něj není atraktivní, protože má pocit, že miminku se dostává větší pozornosti i lásky rodičů.“
Pokud se dítě vrátí ve vývoji zpátky, přirozenou reakcí rodičů bývá vysvětlování, že je přece starší a rozumnější. Jenže to je právě to, co dítě slyšet nechce. „Regrese staršího dítěte v tomto případě znamená, že se cítí milováno méně než jeho mladší sourozenec.
Zdůrazňování toho, že by mělo mít rozum, k ničemu nevede, protože starší dítě se takto nechová s vědomím, že chce dosáhnout určitého cíle nebo svými rodiči manipulovat. Je to vyústěním jeho neuvědomované potřeby být zase malým a milovaným dítětem,“ upozorňuje psycholožka.
Počítejte také s tím, že čím blíž jsou si sourozenci z hlediska věku, tím bouřlivější bude reakce na malého vetřelce. Hůře také nesou starší sourozenci, pokud je miminko stejného pohlaví jako oni.
Podvědomě to totiž mohou vnímat jako větší „zradu“ rodičů, kterým „nestačila jedna holčička a pořídili si jinou a lepší“. Psycholožka však zdůrazňuje, že jedinou správnou reakcí rodičů je trpělivost. „I když je to samozřejmě s malým miminkem náročné, je důležité, aby rodiče nesoustřeďovali svou pozornost jen na něj, věnovali se dostatečně i staršímu dítěti a projevovali mu svou lásku.
Jeho regrese není zlomyslnost a naschvál, ale druh obrany.“ V případě, že mladší dítě žárlí na starší, mohou být příčinou dysfunkční rodinné vztahy. Například tehdy, když jeden z rodičů skutečně upřednostňuje jedno z dětí, třeba proto, že jedno z nich je nevlastní.
Důvodem může být ale i pouhá skutečnost, že starší sourozenec je přirozeně silnější, rychlejší či šikovnější. V některých případech také mladší děti špatně nesou větší pravomoce, které má jejich starší sourozenec (například když nemusí chodit večer tak brzo do postele jako mladší dítě).
„Záleží samozřejmě na konkrétních příčinách, okolnostech a situaci v té které rodině. Troufám si však říci, že řešením není tvářit se, že mezi dětmi žádný věkový rozdíl neexistuje.
S postupujím věkem jsou zkrátka spojeny nejen větší pravomoce, ale také větší povinnosti a tato rovnováha by měla zůstat zachována,“ radí psycholožka.
Dost těžko tedy po starším dítěti můžete chtít, aby si samo napsalo úkoly do školy a pomáhalo vám v domácnosti a zároveň ho zahnat do postele po večerníčku jen proto, aby se váš mladší potomek necítil ukřivděně. Z pozice staršího sourozence by dítěti měly plynout nejen větší povinnosti a zodpovědnost, ale i větší samostatnost a výsady.
„Rodiče často nemají nervy na to, aby nechali sourozence poprat se mezi sebou. Okamžitě do jejich sporů vstupují, snaží se je vyřešit ze svého dospělého pohledu. Jenže tím vlastně berou dětem možnost vytvořit si mezi sebou přirozenou hierarchii,“ upozorňuje psycholožka.
Pokud se ale bitka drží v rozumných mezích a nehrozí žádné vážné zranění, nechte děti, ať si své problémy vyřeší mezi sebou samy. Neškodí, když si mladší dítě uvědomí, že nemůže beztrestně mlátit svého bratra pěstičkami, protože mu za zády neustále stojí maminka, která zabrání tomu, aby mu to starší sourozenec patřičně oplatil (protože on přece musí mít rozum).
Starší dítě si potom při této epizodě uvědomí, že mu neplyne jen povinnost opatrovat mladšího sourozence, ale když si to situace žádá, může použít i výhodu svého věku.
„Příliš úzkostliví rodiče, kteří neustále zasahují a nedají dětem prostor, aby si své spory vyřešily samy, sourozenecké vztahy zbytečně křiví. Děti se zkrátka občas potřebují pohádat nebo i poprat.
Je to zcela normální a kromě toho, že tak dají průchod svým emocím, zároveň se učí i řešit konflikty a ověřují si v praxi, která metoda řešení funguje a která nikoli,“ uzavírá Marcela Vojířová. Samozřejmě je řeč o běžných dětských bitkách a nikoli o situacích, kdy jedno dítě šikanuje druhé.
Pokud máte podezření, že vzájemná averze mezi sourozenci přerostla běžnou normu, kontaktujte odborníka, který vám pomůže odhalit příčinu této dysfunkce.
Přistupujte k oběma dětem vždycky stejně a s láskou. Věk v množství předaných citů nehraje roli. Důležitý je stejný „metr“. Obrňte se trpělivostí a snažte se brát dítě takové, jaké je. Věnujte se mu, mazlete se, povídejte si s ním a snažte se každý den vyčlenit si alespoň půl hodiny, kterou strávíte pouze se svým starším potomkem.
Je logické, že oproti miminku vám starší potomek připadá velký, a automaticky tak očekáváte, že bude i rozumný. Uvědomte si však, že je to stále jen malé dítě, které trpí pocity nejistoty a jeho rodiče jsou jediní, kdo mu s jejich překonáváním mohou pomoci.
V případě, že se u vašeho staršího dítěte objevila regrese (tedy návrat k předchozímu vývojovému stupni), přistupte na jeho hru a dopřejte mu na přechodnou dobu pocit, že je stejně bezmocné a opečovávané jako miminko. Pomůžete mu tak rychleji se ujistit o své pozici a najít znovu svou ztracenou jistotu. Zapojte starší dítě do péče o mladší sourozence.
Ale pouze v případě, že chtějí pomáhat dobrovolně. Nenuťte je k tomu. Uvědomte si, že sourozenecký vztah, stejně jako kterékoli jiné vztahy, je potřeba budovat a lásku si nelze vynutit. Ani tu sourozeneckou.
Dejte svým dětem čas, aby si na sebe mohly zvyknout a najít k sobě cestu. U starších dětí zkuste nezasahovat do jejich hádek, nechte je vytvořit si přirozenou hierarchii.
Video: Jak děti zvládají první setkání se sourozenci