[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vzpomenete si na nějaký zážitek s Ježíškem z vašeho dětství?
Spíš než na nějaké jednotlivosti si vzpomínám na předlouhé těšení, na sváteční ovzduší, které u nás panovalo, na vůni cukroví a rozsvícený vánoční stromeček. Vždycky jsme mívali veliký strom – až ke stropu. Zdobily ho pestrobarevné lampičky. A pod stromem samozřejmě byly spousty dárků. Nejvíc jsem se vždycky těšila na knihy. Sváteční dny jsem trávila natažená pod stromečkem, četla jsem a pojídala čokoládové ozdoby přímo ze stromku.
I nápad s nemocným Ježíškem přišel z mého dětství. Pokaždé když jsme doma dojedli večeři a nemohly se se sestrou dočkat, až půjdeme ke stromku podívat se, co se pod ním skrývá, tatínek prohlásil: „Letos jsou Vánoce zrušené, Ježíšek umřel.“ Samozřejmě jsme věděly, že si z nás utahuje, a nebraly jsme ho vážně. Ale při psaní vánoční pohádky se mi ta vzpomínka vybavila. Co by se stalo, kdyby Ježíšek opravdu nemohl roznést dárky? Já jsem samozřejmě tak krutá nebyla a Ježíška jsem umřít nenechala. Jen se nám, kluk jeden neposlušný, nachladí, protože lítal venku bez čepice. A tak musí zasáhnout jiná vánoční bytost, která má s dárky zkušenosti. A kdo je povolanější než Santa? Jenomže Santa se v českých poměrech vůbec nevyzná a poplete, co může. Bez pomoci se sám neobejde. Na Santu v knize se ale objevila i kritika. Lidé řešili, proč tomu našemu svatému marodovi nepomohl s dárky třeba anděl nebo Panenka Marie…
Dost mě to překvapilo. Z televize, výkladních skříní a reklam na naše děti vyskakuje Santa, ale my jim vykládáme, že dárky nosí Ježíšek. Zcela zákonitě z toho musí mít v hlavě zmatek. A moje pohádková kniha by jim v tom měla udělat trochu pořádek. Vlastně v ní dětem říkám, že existují různé vánoční bytosti. U nás je to Ježíšek, v jiných zemích třeba Santa. A že je Ježíšek pro nás ten pravý, je snad jasné. Santa prostě není na české komíny stavěný.
Moje kniha je i o tom, že vánoční bytosti se umějí domluvit a žijí spolu v přátelské shodě. Když někdo z nich potřebuje pomoct, ostatní ochotně vyhoví. Protože Vánoce jsou hlavně o lásce k bližnímu a laskavém zájmu. To, že to někteří dospělí nepochopili, mě mrzí, ale děti, které knihu četly, to naprosto chápou. Je to tak trochu o toleranci. Dnešní doba je vypjatá a někteří lidé prostě místo smířlivého přístupu volí boj a vyhledávají problémy. Jejich volba – jen si myslím, že si tím život hezčí nedělají.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Nakladatelství Albatros (@albatros_knihy)
Příspěvek sdílený Nakladatelství Albatros (@albatros_knihy)
Věří ještě na Ježíška vaše vnučky?
Z vlastní zkušenosti ze svého dětství, dětství mých dcer i vnuček vím, že děti nás brzy prokouknou a hrají s námi hru na Ježíška, protože nám taky nechtějí zkazit radost a porušit kouzlo Vánoc. Moje nejstarší, devítiletá vnučka už na Ježíška nevěří, ale tváří se, že ano. A mladší vnučky – čtyřletá a šestiletá – mají podle mě taky vážné podezření, že to s tím Ježíškem není tak docela v pořádku.
Co jim na jejich podezíravé dotazy odpovídáte? Vždycky se řídím jediným pravidlem. Na přímé otázky odpovídám pravdivě, protože chci, aby děti věděly, že jim nikdy nelžu. Naštěstí se asi bojí, co bych jim odpověděla, tak se prostě na Ježíška neptají. A já jim sama pravdu o Vánocích pod nos nestrkám. Jak spolu trávíte čas, když jste spolu? Máte třeba nějaké rituály?
Moje dcery s rodinami bydlí na druhém konci republiky, a tak se scházíme na Mikuláše. Říkáme tomu „malé Vánoce“. To se potkáme celá rodina, včetně prababičky, všech tet, strýců a neteří. Protože vánoční svátky jsou hlavně o setkávání. Na Štědrý den se všichni, kdo bydlíme v okolí, sejdeme u nás na kubu a přípitek, posedíme, popovídáme, ale večer pak strávíme už jen v užším kruhu. Jste babička rozmazlovací, nebo umíte být i za přísňačku?
Moje dcery se mi smějí, že jsem „vzdělávací“ babička. Pořád si s dětmi povídám a čtu a moc ráda si s nimi hraju. Bohužel s nimi nemůžu trávit tolik času, kolik bych ráda, protože jsem hodně zaměstnaná a pořád někde cestuju. Ale pokud jsem s nimi, naplno se jim věnuju.
I když své vnučky miluju, nemyslím jen na ně. mám okolo sebe spoustu jiných věcí a lidí, kvůli kterým stojí za to žít.
Čím vás holky dokážou nejvíc dostat?
Jak ke mně nadšeně běží a vítají mě, když se nějakou dobu nevidíme. Moje švagrová říká, že jsou „esence roztomilosti“. A to je pravda. Prostě to se mnou umějí. I když zlobit umějí samozřejmě taky.
Čemu vás učí a čemu se učíte vy od nich?
Rozhodně se učím trpělivosti. A taky je fajn rozpomenout se na dětství a dívat se na svět dětskýma očima. Děti přistupují k jiným lidem bez předsudků, jsou upřímné a prožívají své pocity naplno. Štěstí je prostě štěstí, smích je smích, smutek je smutek…
Mluvila jste svým dcerám do mateřství, udělovala nějaké (ne)vyžádané rady?
Zásadně se k ničemu nevyjadřuju a neposkytuju nevyžádané rady. Řídím se heslem „nedělej druhému, co sama nemáš ráda“.
V jednom rozhovoru jste prozradila, že jste neprošla klasickou pubertou. Máte prosím recept pro děti, ale i rodiče, jak na to?
I když si to mnozí lidé okolo mě nemyslí, jsem silně introvertní. Dospívání jsem strávila četbou a pubertu jsem prostě nějak propásla. Je ale docela možné, že by moji rodiče řekli něco jiného. A s mými dětmi jsem taky neměla pocit, že by se během jejich dospívání dělo něco mimořádného. Ale žádnou radu nemám. Jak jsem řekla, rady uděluju nerada, dokonce i ty vyžádané. Co jste si jako babička uvědomila? Změnily vnučky váš pohled na svět?
Spíš mě pořád překvapuje, že jsem babička, když jsem ještě před chvílí seděla s rodiči u štědrovečerní večeře a nedosáhla nohama na zem… Ale život plyne a já věci přijímám takové, jaké jsou. Snažím se žít každý den tak, abych si ho užila. I když své vnučky miluju, nemyslím jen na ně. Mám okolo sebe spoustu jiných věcí a lidí, kvůli kterým stojí za to žít.