[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Omluva je podle definice vyjádření lítosti nebo smutku za to, že jsme udělali něco, co neměli, nebo neudělali, co jsme slíbili. Kolikrát sice máme dobrý úmysl omluvit se, jenže ve skutečnosti dojde spíš na výmluvu. To je ale něco úplně jiného, i když hranice mezi obojím je dost tenká.
Zkuste se občas poslouchat, co říkáte, když se třeba pohádáte s partnerem. Je to „promiň, vím, že jsem vyletěla úplně nesmyslně, měla jsem dnes opravdu mizerný den a nechala jsem se unést emocemi“ (omluva) nebo je to spíš „promiň, za to může ten mizerný den v práci, jsem opravdu naštvaná a víš, jak se pak chovám“ (výmluva)?
Místo abychom se omluvili a nasypali si popel na hlavu, snažíme se udržet pozitivní image formulací, že jsme sice něco provedli, ale vlastně to není naše vina.
Tenhle bod navazuje na předchozí. Kolikrát se omlouváme tak, že sice říkáme „promiň“, abychom vzápětí celou omluvu shodili nějakým vysvětlováním. Například: „Promiň, ale myslela jsem, že …“ „To není moc šťastný začátek. Z takové omluvy je bohužel hned cítit, že se vlastně omluvit ani nechcete. Pouze máte pocit morální povinnosti, že by něco takového mělo zaznít a to není to samé. Jenže neupřímnost se pozná a nic nevyřeší,“ říká koučka Eva Marková.
Takže zapomeňte na slovo ale. Když tohle pravidlo porušíte a nechcete se omlouvat bez vysvětlování, radši to vůbec nedělejte. Velmi nešťastná je podle Evy Markové taky omluva ve stylu: „No dobrá, já se ti tedy omlouvám, ale zároveň tě varuji, že jestli mě s tímhle budeš nadále štvát...“ Omlouváte se. Tečka. Nic dalšího by následovat nemělo. A výhrůžky už vůbec ne.
Podle Evy Markové záleží u omluvy hlavně na tom, aby vám ji druhý mohl věřit. „Proto platí nejen to, co řeknete, ale hlavně jak,“ říká koučka. Především je důležité přestat se stydět. To jsou takové ty omluvy „na půl pusy“, bez konkrétního adresáta, pronesené s očima zapíchnutýma do země a tak podobně.
Pokud to myslíte vážně, řekněte to pěkně bez kliček, konkrétnímu člověku (oslovení zmůže hrozně moc!) a dejte jasně najevo, že se za situaci cítíte zodpovědní. Třeba: „Promiň, Jano, že jsem tě na poradě včera shodila. Už to neudělám, samotné je mi z toho mizerně, jak jsem se chovala.“ Správně formulovaná omluva je podle Evy Markové taková, na kterou druhý člověk cítí potřebu nějak zareagovat – „přijímám“ nebo „nic se nestalo“ a můžeme jít dál.
Nabídněte nápravu
Co když k ústní omluvě nemáte příležitost? Počítá se jako omluva esemeska, e-mail nebo dopis? Podle odbornice ano. Tedy pokud do ní zakomponujete vysvětlení, proč se neomlouváte z očí do očí. Například: „Petro, chci se ti omluvit za svůj dnešní výstup na poradě. Protože jedu na dovolenou a několik dní se teď osobně neuvidíme, volím tenhle e-mail …“ Každopádně pokud je to možné, vždycky je lepší zvednout telefon a přiblížit svou omluvu co nejvíc situaci z očí do očí. Také proto, že okamžitě slyšíte reakci druhého člověka.
Podle druhu sporu se hodí k omluvě nabídnout i nápravu. Nikdy neublíží, když se zeptáte například: „Myslíš, že bude lepší, když to vyřešíme takto spolu, nebo se k tomu mám vrátit ještě zítra před kolegy?“ Celé kouzlo omluvy tím ještě o něco posílíte.