Stand-up komička Simona Salátová o těžkém dětství, zneužívání i pobytu v dětském domově. Nejvíc ji inspiruje syn

Simono, kdy si připadáte nejvíc trapně?

Když někoho pozdravím a pak zjistím, že to byl někdo úplně jiný. A když si na to vzpomenu ještě před spaním, tak mě z toho pořád nepříjemně mrazí.

Ptám se i proto, že trapnohumor je ve stand-up mnohdy všudypřítomný… Nebo se pletu?

Určitě, ale spousta mých kolegů ho umí používat líp než já. Důležité jsou ty správné momenty ticha, a i když se něco může zdát jako snadná vtipná historka, udělat k ní dobré trapno je někdy docela těžké.

VIDEO: PODCAST MAMINKA: JAK NAJÍT MOTIVACI KE CVIČENÍ A ZDRAVÉMU ŽIVOTNÍMU STYLU

Spousta žen vás má ráda za to, jak bezprostředně a s nadhledem dokážete mluvit  na téma ženské tělo, navíc s pár kily navíc. Kam chodíte pro inspiraci a radíte se třeba s partnerem, který je taky komik?

Pro inspiraci chodím k zrcadlu. Myslím, že vtipný a přitom svým způsobem laskavý pohled na své tělo nebo sebe sama je tajemstvím šťastného života. Hlavně se nebrat tak vážně! S partnerem si občas vyměňujeme nápady a doma zkoušíme i brainstorming, ale nekončí to pokaždé výbuchem smíchu. Paradoxně máme každý jiný styl vtipů. Důležité ale je, že se pak na vystoupeních vtipům toho druhého smějeme.

Teď o něco vážněji. Vy jste neprožila úplně ideální dětství. Můžeme o tom mluvit?

Ano, neměla jsem dětství jako z pohádky a představit si pod tím můžete zneužívání, sexuální obtěžování, pobyt v dětském domově i alkohol. Ten se bohužel stal osudným mojí mamince, kterou k němu přivedly těžké životní okolnosti. A tak si nás s bratrem k sobě vzali prarodiče, a dokud to zdravotně zvládali, dávali nám jen to nejlepší. Mladší bratr tu těžkou cestu prošel se mnou... Dnes to ale beru tak, že život má i své temné záměry, jak z nás udělat ty nejlepší verze sebe samých. Všechno se děje z nějakého důvodu. Kdykoliv se něco hroutí, tak mi právě tohle dává naději. 

Došla jste už do fáze odpuštění toho, čím jste si v dětství musela projít?

Jak se říká, odpustit lze, zapomenout je těžší. Tahle zkušenost ve mně zanechala touhu věnovat se dětem a také svobodným matkám nebo ženám, které mají zkušenost s násilnickým otcem nebo partnerem. Snažím se zapojovat se do různých kampaní a hledám způsoby, jak pomoct. Bohužel v naší zemi je spousta akutních problémů schovaných pod jakousi dekou studu a slepoty státu a neochoty těmto problémům čelit. Takže se vlastně snažím odpustit i státu, že to zatím nezvládá. Koneckonců, odpuštění je jediný způsob, jak si vyléčit své vlastní rány...

Mluvila jste o vašem těžkém dětství se svým synem?

Ano, se synem mluvím úplně o všem. Chci, aby se cítil v bezpečí a věděl, co se se mnou děje, proč jsem v určitých situacích smutnější nebo proč mi na něm tolik záleží. Chtěla bych, aby z něj jednou vyrostl muž, který ví, že bolest má své projevy a že se jí dá ulevit třeba dialogem. A že není třeba své pocity schovávat pod pokličkou.

Co Damiána momentálně nejvíc baví? Vidíte v něm třeba i svůj otisk?

Damián je můj největší poklad, zdroj každodenního překvapení a moje velká pýcha. Takzvané 3P. Je velmi vtipný, říkají to i jeho kamarádi, ale je to logické, když vyrůstá v domácnosti se dvěma komiky. Má rád zvláštní věci, moc ho baví kameny a minerály, dokonce je i sbírá. To já kromě zlata ke kamenům a kovům moc vztah nemám. (směje se)

Čím nejvíc vás dokáže inspirovat, ale i naštvat?

Nejvíc mě inspiruje svou zvědavostí a tím, jak se dokáže nadchnout pro nové věci. A naštvat mě dokáže přesně tím samým, čím mě naštve i další muž v domácnosti – jeho tatínek. A to je nepořádek. Ponožky všude po podlaze, výstřižky papírů ve skříni... To mi pak tečou nervy hodně.

„Tento krásný muž už má názory, milion otázek i základní znalosti o menstruaci.“ To jste napsala na svém Instagramu na synovu adresu. To mi prosím vysvětlete, jak k těm znalostem o ženské periodě přišel? Já totiž momentálně doma řeším něco podobného a vyplatilo se mi nic nezastírat a říct pravdu. Někdy si ale říkám, jestli jsem syna moc nevyděsila...

Jak říkám, upřímnost nade vše. Velmi rychle jsem pochopila, že před jeho zvědavostí není úkrytu, a uvědomila jsem si, že nechci, aby se, až bude dospělý, styděl mluvit o věcech, které jsou naprosto normální. My ženy bychom se neměly stydět za menstruaci ani za to, že někdy potřebujeme odpočinek a teplo, a neměly bychom se stydět říct to mužům kolem nás, aby se o nás mohli postarat.

Neslyšíte coby máma jedináčka, kdy bude mít, případně proč už dávno Damián nemá sourozence? Já to poslouchala až do synových pěti let, ale stejně pořád panuje určité dogma, že jedináček rovná se „rozmazlenec“.

Tohle můžu posoudit jen podle velkého počtu jedináčků v okruhu mých přátel a žádné "poruchy" tam nevidím. Je to ale všechno individuální, od výchovy k výchově...

Na rodném Slovensku vám vyšla kniha Smradlavé království: Reformy princezny Prdiany. Už jen název nabízí, že to bude asi neotřelá pohádka... 

Odhadla jste to perfektně. Čtu Damkovi před spaním pohádky, a když už došla inspirace, nezbylo mi nic jiného než si nějakou vymyslet. Podle synova gusta to musel být vtipný a originální příběh, ideálně s prdíky. A přesně takové Smradlavé království je. Navíc s ponaučením, jemně feministické a díky "prdíkové" srandě zábavné pro děti i rodiče. Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale i mně se ten příběh docela líbí. 

Jakou cennou radu jste svému synovi už dala do života? Nebo se snažíte mu neradit?

Vždycky mu říkám: Knihy a ženy se jen hladí. A to samé doporučuji i svým dospělým kamarádům.

Časopis Maminka

Martina Pártlová: Cítit se někdy úplně na dně je O.K.