[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V žádném případě zde nezatracuji státní školky, vše je o lidech, o přístupu a chuti odvádět kvalitní práci. Většina mých kolegyň má děti ve státní školce a mají úžasné učitelky, děti jsou spokojené, do školky se těší. Mé děti měly bohužel smůlu.
Po týdnu v nové školce mám pocit, že mi někdo dvojčata vyměnil a jsem pevně rozhodnutá, že tam příští týden už nevkročí. Jednoduše se vrátí tam, kde byly spokojené a já opláču takřka polovinu své výplaty, neboť docházka dvojčat do soukromé školky je finančně velmi náročná. Ale než se koukat na smutné a rezignované děti, to si raději některé věci odpustíme.
Pozitivní příklady v pečujících dospělých – rodičích, vychovatelích, učitelkách, trenérech – jsou dle mého velmi důležitým vkladem, který do dětí v raném dětství vkládáme. Také atmosféra vzájemného respektu, úcty, přátelství, přijetí, bez protěžování „šikovných a chytrých“, neustálého soutěžení, křičení a sankcí jsou důležitými podmínkami pro to, aby z dítěte vyrostl vyrovnaný, otevřený a zdravě sebejistý jedinec. Všechno to jsem ale v nové školce postrádala!
Pokud bych neměla porovnání, jak skvěle a nekomplikovaně mohou věci ve školce fungovat, možná své děti v této školce nechám. Pravděpodobně bych si řekla: „To je život! Nedá se nic dělat, musí si zvyknout. Časem se vše urovná.“ Možná by si opravdu děti zvykly a přizpůsobily se. Ale nebudou mít z toho neustálého „ohýbání a lámání“, falešného přitakávání, podřizování a mlčení s většinou dost v dospělosti?
„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“
Simon a Jozefínka se narodili koncem srpna, a tak je i přes jejich samostatnost a bezproblémovost ve třech letech do školky nevzali. Jednoduše nebylo místo. Přednost dostaly starší děti a děti samoživitelek. Byla jsem zoufalá, neboť hrozilo, že přijdu o skvělé místo, které na mě tři roky čekalo.
Vzhledem k tomu, že jsme měli pár minut od domu soukromou školku s dobrými referencemi, dlouho jsem se nerozhodovala. Holt to rok vydržíme a pak už snad dvojčata do finančně méně náročné státní školky vezmou. Za školku budu muset zaplatit sice skoro polovinu příjmu, ale dobré pracovní místo s fajn kolektivem za to stojí!
Děti ve školce patřily k nejmladším, ale bezvadně zapadly. Školku, učitelky i kamarády milovaly. Stále něco tvořily, za každého počasí byly venku, v létě měly na zahradě bazének, sázely květiny a zeleninu, pozorovaly, jak vše roste i chutná. Jezdily na výlety, jednou za čas ve školce dokonce přenocovaly. Nic nebyl problém vykomunikovat, panovala ochota se domluvit, naslouchat a hledat řešení. Ostatně ne nadarmo na dveřích školky vyselo motto: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ Kdykoliv jsem do školky přišla, viděla jsem učitelky v chumlu dětí, nikdy jsem neslyšela nikoho křičet, vyhrožovat, strašit nebo ponižovat.
„Koukej přestat řvát, nebo budeš zase blinkat a máma si pro tebe nikdy nepřijde!“
Chápu, že soukromá školka má často o něco lepší materiální podmínky než státní, ale mnoho věcí je otázkou vůle a vstřícnosti. V nové školce nešlo nic! Vše se řešilo z pozice moci v duchu hesla: „Buďte rádi, že jste se sem dostali!“. Obě paní učitelky, které dvojčata dostala, byly velmi přísné a hlučné, naprosto se nerozpakovaly děti peskovat a pokřikovat na ně již v šatničce před rodiči.
Byla jsem svědkem výstupu, kdy chlapeček, který byl ve školce třetí den, plakal tak, že se ve třídě poblinkal a paní učitelka místo utěšování protočila panenky a na vylekaného kloučka zlostně zakřičela: „Koukej přestat řvát, nebo budeš zase blinkat a máma si pro tebe nikdy nepřijde!“. Vůbec si neumím představit, jak se k dětem takové učitelky chovaly, když rodiče odešli.
Nemá asi cenu vše popisovat do podrobností. Jen pro představu: poobědní odpočinek probíhal tak, že děti musely ležet s rukama pod dekou, nesměly u sebe mít žádného plyšáka (aby je nesváděl k vyrušování) a musely mít zavřené oči! Komu se chtělo čůrat, dostal vynadáno, protože se přeci čůralo před spaním. Dcera se během týdne naučila žvýkat při spaní své copy (už rok po obědě nespí) a syn dostával pravidelně vynadáno, protože po obědě prostě chodí na velkou potřebu.
Vše jsem se snažila vysvětlit, ale nikoho to nezajímalo. „Máme tu léta nastavená pravidla, která se osvědčila a ta se budou dodržovat! Nakonec se to naučí všichni a rodiče nám ještě děkují!“ sdělila mi nekompromisně učitelka. A takových okamžiků jsem během pěti dní zažila vícero. Nemá cenu popisovat, s čím vším děti chodily domů. Ostatně mohly v některých případech i přehánět (čemuž bych opravdu ráda věřila).
Pomyslným razítkem na rozhodnutí odejít byl okamžik, kdy mi učitelka při vyzvedávání doslova vytrhla dvojčata z náručí a vlekla je za rukávy zpět do herny: „Tak to ne, milánkové, hybaj zpátky!“ Dvojčata totiž v návalu radosti, že mě po celém dni opět vidí, neuklidila jakousi knížku. Nikdo nic nechápal a dcerka se ze strachu, že bude muset ve školce zůstat, pomočila.
Děti chodily do školky od prvního dne s nechutí a pláčem, večer se dožadovaly naší postele (což nikdy nedělaly), byly podivně zaražené a zlé jeden na druhého. Stále se ptaly, jestli by se nemohly vrátit do staré školky, kde nejsou ty zlé paní a zlé děti. Do nové školky nakonec chodily pět dní, některé věci zkrátka nelze měřit penězi.
(Mirka K., 34 let)