[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Se svým partnerem si berete i jeho rodinu. Možná, že kdybychom to s Michalem měli na paměti, nikdy bychom se nevzali. To berte samozřejmě s nadsázkou. Ale je pravda, že oba máme řekněme velmi svérázné rodiče. A zatímco na ty své je každý člověk tak nějak zvyklý, s druhými se sžívá leckdy léta – a někdy ani to nestačí.
Hlavní rys mojí rodiny je totální chaos. Oba rodiče jsou rozevlátí bohémové, podle toho vypadalo mé dětství a tak to vypadá u nich doma i dnes. Nepořádek, zmatek, absence jakéhokoli řádu, žádné plánování, naprostá spontánnost, věci se mění z minuty na minutu. Rodiče tím proplouvají bez mrknutí oka a nedovedou pochopit, že někomu takový způsob života může vadit.
A teď střih do Michalovy rodiny, kde je to úplný opak. Rodiče upjatí až hrůza, v životě jsem je neslyšela říct vtip, zato stolovat se musí pomalu za hrobového ticha a kdo cinkne příborem, je skoro vykázán za dveře. Hlavní problém ale je, že se spolu pořád hádají a u nich doma je pravidelně dusná atmosféra.
Před třemi lety se nám narodil Kryštůfek. Je listopadový, a tak jsem tenkrát s povděkem přijala máminu nabídku strávit svátky společně, abych se z šestinedělí nevrhla rovnou do příprav Vánoc. Netušila jsem, do čeho se řítíme. Radost z prvního vnoučete ještě rozdmýchala veselé nátury mých rodičů a doma panoval ještě větší chaos.
Můj muž, který zdědil velkou část povahových rysů svých rodičů, byl zděšený. Neustále jen opakoval, že tohle nemůže malé miminko přežít a že to bylo naposled. I já jsem zpětně trochu litovala, doma bychom to měli víc v klidu, ale jsem přece jen zvyklá. Muže jsem krotila, že to vidí zbytečně dramaticky.
Za rok, v rámci spravedlnosti, jsme trávili svátky pro změnu u jeho rodičů – a já už byla podruhé těhotná. Asi k tomu tedy přispěly i hormony, ale pro mě to byly jedny z nejsmutnějších Vánoc. Ponurá atmosféra u stolu, protože se ti dva zas kvůli něčemu rozhádali. Ty nesouhlasné pohledy, když malý Kryštůfek patlal ušpiněnýma ručičkama po svátečním ubruse. Tchyně jen sykala a pak nám vytkla, že roční dítě ještě neumí jíst způsobně!
Po čtyřhodinovém utrpení jsem se zařekla já, že to bylo naposled. Jenže narodila se Madlenka a my jsme vyměkli. A tak se loni opakovalo tornádo u mých rodičů – vynásobte si ho dvěma dětmi – a za pár dnů nás čeká opět peklo. Tedy návštěva u tchyně a tchána.
Zatímco Michal je celkem v klidu, protože pro něj je vánoční noční můrou pobyt u našich, já se budím hrůzou teď. Hlavně kvůli Kryštůfkovi, který už letos dobře vnímá, že jsou Vánoce, že přijde Ježíšek. A taky začíná být velmi citlivý na chování lidí a babičce a dědovi od táty moc nerozumí.
„Mami, proč se babička nesměje? A proč děda nemluví?“ zeptal se mě nedávno s dětskou bezelstností a já moc nevěděla, co mu odpovědět. Že mají pořád špatnou náladu? Že je nebaví život? Že jsou to prostě bručouni?
„Víš, babička se taky směje a děda rozhodně mluví. Jen jsme u toho třeba zrovna nebyli,“ vypotila jsem ze sebe nakonec.
Děsí mě, že budeme večeřet v tichu. Že se Kryštůfek bude bát pomalu i jen sáhnout na ubrus. Že se ani neodváží nahlas radovat z dárků, protože u stromečku se přece neječí. Papíry se nervou na kusy, ale rozstřihávají a pak skládají do čtverců, aby se daly dobře odnést do kontejneru.
Malá Madlenka z toho ještě nemá rozum, ale atmosféru už taky vnímá. Štve mě, že Michalovi tohle nevadí. „Prosím tě, vždyť je to jeden den v roce,“ namítá. „Ale jeden z nejdůležitějších!“ oponuju já. Chci, aby pro děti byl Štědrý den něco úžasného a nezapomenutelného – v pozitivním smyslu. Kdy jindy se mají bez zábran radovat, na chvíli zapomenout na přísnou výchovu a řádit, jak jim jejich přirozenost velí?
Pro příští rok mám jasno: Musím se obrnit a vyhlásit, že chceme trávit svátky zase sami, jen my a děti. Už jsem to zkusila letos, ale neuspěla jsem. Tchyně začala citově vydírat, že když jsme byli loni u mých rodičů, nemůžeme je letos obejít. Že už si Štědrý den bez vnoučat neumí přestavit!
No, nějak jí to popravdě nevěřím, spíš nemůže nechat naše „vyhrát“ – i to, že soutěží s druhou babičkou, je jedna z ošemetných věcí. Kdo nakoupí víc větších a dražších dárků… Jako by to bylo to hlavní.
Letos jsem tedy ještě ustoupila, ať je skóre vyrovnané, ale pro příště už se nedám. Další takové Vánoce už zkrátka nechci. Lucie, 35 let