[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kdo nezažil, nepochopí. Děti dokážou zcela přirozeně udělat z Vánoc skutečné svátky. Všechno obyčejné je najednou plné magie a kouzel jako by to bylo úplně normální.
Jejich těšení a radost jsou opravdu velmi nakažlivé. Přesto můžeme z úst některých rodičů zaslechnout třeba povzdech: „Už aby to bylo za námi.“
Proč tomu tak je? Psycholožka Alena Vávrová je přesvědčená, že lidé vnímají Vánoce jako takové, jaké si je sami udělají. Pro některé jsou tedy tyto svátky jedním velkým shonem a stresem.
„Hlavním důvodem jsou přehnaná očekávání od toho času a nedostatek komunikace o něm mezi partnery, rodiči a staršími dětmi. Je potřeba si předem říct, jak budou tyto vzácné dny vypadat, jaké tradiční rituály a motivy budeme dodržovat, jakým způsobem strávíme společný volný čas a jak přistoupíme k přidaným tématům Vánoc, tedy k úklidu, dárkům, návštěvám, jídlu, televizi...
Doporučuji, aby si každý sám za sebe a pak společně s ostatními předem ujasnil, jak chce svátky strávit. Pak nebude zklamaný nebo naštvaný,“ radí Alena Vávrová. Vánoce, konec roku a zimní slunovrat nastolují podle ní témata smyslu našeho života, lásky, vztahů, spokojenosti sama se sebou.
„Pokud v tomto ohledu máme problémy, které běžně potlačujeme a neřešíme, ve vánočním čase jim těžko unikneme. Takové pocity pak podporují stres, zvyšují naši konfliktnost a mohou vést i k depresím.
Proto bychom se těmto tématům neměli vyhýbat, ale naopak měli bychom o nich přemýšlet, ovšem tak, aby to pro nás bylo spíše podpůrné, ne destruktivní. Laskavou formu těchto témat nabízejí pohádky, sledované i vyprávěné, hudba, sdílení příběhů, výprava do kostela k betlému atd. Tak si je dopřejme,“ dodává psycholožka.
Vánoce ale mají i svou existenční rovinu, neboť jsou spojeny s velkými finančními výdaji. „Velká část českých domácností není tak bohatá, jak se tváří. Vědí to, řeší to a uvádí je to do stresu, který často trvá celý následující rok. To je smutná realita moderních Vánoc – iluze, že čím bohatší bude stůl a dražší dárky, tím budeme šťastnější. Je to nesmysl, tak si to konečně připusťme,“ říká Alena Vávrová.
Rodiče by si měli uvědomit realitu, zvážit finanční situaci rodiny a jí pak přizpůsobit sestavu dárků, jídla a dalších záležitostí. „Neplatí, že musím dát dražší a lepší věc, než dostanu. Víc lásky tím stejně nezískám,“ podotýká psycholožka.
Čtěte také: Kdo u vás nosí dárky?
Koneckonců v mnoha českých rodinách se už ustálila jednoduchá praxe: dárky jenom dětem, dospělí si dají nanejvýš drobnost nebo si nadělí třeba společný víkend jen ve dvou na horách. Jenomže i když shánění dárků a další přípravné práce poněkud zredukujeme, konec roku je prostě hektický vždycky.
„To je pravda, v práci bývá spojen s mnoha uzávěrkami, dokončováním projektů a podobně, což se všichni snaží stihnout do Vánoc, takže pracovní nároky náš pocit stresu ještě zvyšují. My ale zároveň potřebujeme mnohem víc času než jindy na úklid a nákupy, a přitom bychom se v době adventní měli ještě zklidnit a naladit svátečně. To je rozpor, který pak právě přináší napětí, konflikty a vyčerpání,“ popisuje realitu Alena Vávrová. Co s tím?
„Hospodařte s předvánočním časem jako s šafránem, dopředu jej pokud možno co nejlépe naplánujte a realisticky zhodnoťte, co je a není možné stihnout. Den bude mít stále jen 24 hodin. Možná prostě nebude uklizeno, stejně si toho nakonec všimneme jen my osobně...“ Pamatovat je ale třeba také na to, že delší doba strávená výjimečně v těsné blízkosti nejbližších paradoxně ne vždy přináší jen radost a spokojenost.
„Pokud se celý rok míjíme ve dveřích a nemluvíme spolu, o Vánocích to nedoženeme. Úpornou snahou si pak pouze nabíháme do všeho, co je v nás vůči druhým nevyřčeného a zdaleka nejde jenom o slůvka lásky. Opět narážíme na očekávání, že přece Vánoce z nás udělají šťastnou rodinu. Jestliže se nám to nedaří po celý rok, teď to půjde ještě hůř.“
Rada psycholožky Aleny Vávrové tedy zní: pobuďte nejprve sami se sebou, udělejte si pořádek a příjemno sami v sobě. Teprve poté vyjděte vstříc blízkým. Při troše štěstí se v takovém případě sejdeme pod stromečkem s upřímným úsměvem.
V souvislosti s Vánocemi je tu ještě jedno dilema: oslavit Ježíška jen v nejužším kruhu, tedy pouze se svými dětmi, nebo pozvat rodiče, sourozence či další příbuzné? Obojí má samozřejmě své výhody a nevýhody. Pokud ke štědrovečernímu stolu přizvete svoje či manželovy rodiče, pravděpodobně budete muset složit zkoušku z diplomacie a tolerance. Každý totiž ty pravé svátky vidí jinak a většina lidí od své představy nechce ustoupit. Do toho hromada rozjařených dětí, možná nějaké to zklamané očekávání – a malér je na světě. Na druhou stranu i tady platí, že sdílená radost je dvojnásobná, v tomto případě možná i mnohonásobná.
Problémům můžete předjít, pokud se na všem předem dohodnete a jestliže si rozdělíte „sféry vlivu“ – každý může mít na starosti něco jiného: dědeček sežene ten nejúžasnější vánoční stromek, babička napeče cukroví, tatínek se postará o kapra, maminka o polévku a salát a děti připraví sváteční stůl. Každý tak bude mít své zásluhy a každému bude alespoň něco vyhovovat na sto procent. Každopádně by ale vánoční bytí spolu nemělo být povinností – v případě, že takzvaně „vyfasujete“ staropanenskou tetičku, které se u vás ale vůbec nelíbí, úspěch večera asi předem zaručen nebude.
Paradoxně se však také může stát, že budete po smrti dědečka několik let hostit babičku ve víře, že děláte dobrý skutek, aby nebyla na Vánoce sama, a ona bude přitom toužit po svém klidu v křesle se svařáčkem. Tady – stejně jako jinde – prostě platí, že je potřeba o věcech mluvit a naslouchat si. Babička možná s chutí přijde na Štěpána na cukroví a potěšit se s vnoučaty a vy možná zažijete noční romantiku přímo pod stromečkem...
Možná ještě hezčí období než samotné Vánoce je pro nás dospělé doba adventní. Dětem ty čtyři týdny připadají k nepřečkání, je tudíž na nás, abychom jim je co nejvíce zpříjemnili. Už na konci listopadu můžete společně vyrobit adventní věnec a zapálit první svíčku.
Nad postupně přibývajícími plamínky zkuste potomkům vysvětlit, že tento čas znamená očekávání příchodu něčeho krásného. A to může být nakonec stejně příjemné jako to, co teprve přijde. Přestože původně byl advent časem půstu a veškeré zábavy byly zakázány, dnes už to nemusíme brát tak doslovně a klidně si nějaké potěšení dopřejme. Můžeme společně vyrobit adventní kalendář, který se pak přes noc jako zázrakem naplní malými dobrůtkami.
Nebo jít na vánoční trhy, poslouchat a zpívat koledy či společně vyrobit něco pěkného pro příbuzné. Skvělou atmosféru má společné pečení cukroví. Mouku po takové akci sice budete luxovat i z květináčů, děti ale budou absolutně nadšené. Co je ale bude bavit ještě víc, je zcela určitě psaní dopisů Ježíškovi. U těch nejmenších pak bývá někdy problém v tom, aby v malůvce vůbec rozpoznal, o jaké přání vlastně jde, proto s nimi hodně mluvte o tom, co by chtěli.
U větších by zase rodiče občas rádi představy svých ratolestí nějak usměrnili – pokusit se o to samozřejmě můžete, alespoň jedno bláznivé přání byste ale starším dětem splnit měli. Tedy pardon, vlastně Ježíšek... Občas jsou ale dětské touhy vyloženě neskromné a do myslí rodičů se vkrádá pocit, že takhle už to prostě nejde. Jak tedy omladině vysvětlit, že o Vánocích by dárky neměly být tím hlavním?
„Děti učíme hlavně vlastním příkladem a přístupem k dané věci, tedy tím, co my dospělí z Vánoc děláme. Pokud celé dětství zažívají, že veškerá koncentrace energie a pozornosti jde do dárků, nemá smysl jim nic vysvětlovat, stejně nám neuvěří.
Úkolem nás dospělých je „přesvědčit činem“, co je důležité, tedy vytvořit atmosféru, rituály, setkání, momenty, ze kterých budou nadšené a dárky pak ustoupí do pozadí. Nechtějme od nich něco, co sami neumíme,“ vysvětluje psycholožka.
Tradice zdobení stromečku u nás existuje už více než 150 let a naše zlatíčka se na rozzářený smrček nebo jedličku obvykle opravdu moc těší. Šikovné maminky mohou nějaké ozdoby vyrobit ručně, něco asi děti přinesou ze školky či umělecké školy. V některých rodinách se zdobí až na Štědrý den a potomci při této činnosti (většinou ochotně) pomáhají. Jinde přichystají stromeček rodiče, až když jejich ratolesti usnou, takže Štědrý den začíná velkým překvapením. Mnoho z nás řeší každoročně problém, jak nanosit dárky na místo určení, a také, jak to udělat, aby Ježíšek zazvonil, aniž by mu u toho rodiče museli asistovat.
Někteří používají metody poněkud zastaralé, jako například dlouhou nit, s jejíž pomocí zvoneček ovládají i z vedlejšího pokoje. Jiní na to jdou moderně a shánějí do svého mobilu pokud možno co nejautentičtější zvonečkový zvuk, aby pak aparátu ukrytému pod dárky mohli volat pohodlně zpod štědrovečerního stolu. Docela velkými škůdci a zloději iluzí bývají v této záležitosti starší sourozenci, kterým se prostě někdy nedá vysvětlit, že nevědět nebo věřit má své nezapomenutelné kouzlo.
Zkuste to s nimi probrat předem a hrajte na strunu společného spiklenectví. Třeba to tentokrát vyjde. A kdy by se naši nejmenší měli dozvědět, že Ježíšek vlastně neexistuje?
„Víra v Ježíška patří k věku zhruba do sedmi let. Tehdy už děti začínají uvažovat o světě realisticky, z velké části v nich zaniká jejich magické myšlení, svět nadpřirozena a iracionality. Do té doby neřeší, jak to, že Ježíšek stihne za jeden večer objet všechny děti.
A pokud to řeší, stačí jim stejně nadpřirozené vysvětlení, třeba že má rychlé soby nebo pomocníky. Jakmile dítě začíná nad tímto tématem uvažovat ¸dospěle‘ spojovat si nitky do té doby neviděné, prokoukává situaci, je načase mu říct pravdu. S momentem odhalení se často pojí nástup do školy – děti si tuhle zprávu rychle předají samy, takže Vánoce v první třídě často bývají ty poslední s Ježíškem. I když někteří s ním vydrží až do deseti let, těch je ale malinko.“
Podle Aleny Vondrové je vlastně jedno, kdo dítěti řekne pravdu. „Každá volba – ať už to prozradí rodiče, nebo někdo z okolí, anebo na to přijde samo – má své výhody a nevýhody. Jednou se to stejně dozví. Obecně platný návod, jak a kdy správně říci pravdu o Ježíškovi, myslím neexistuje – jako v celé výchově,“ usmívá se psycholožka.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.