[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S manželem jsme kdysi z našeho prvního společného bytu byli nadšení. Původně jsme v něm byli v podnájmu, ale když se ho tehdejší majitel rozhodl prodat, rozhodli jsme se hned, že ho koupíme. Už tehdy nám bylo jasné, že pokud spolu zůstaneme a budeme zakládat rodinu, nebude pro nás rozhodně bydlením na celý život, ale byli jsme přesvědčeni, že jakmile ta situace nastane, byt prodáme a půjdeme do většího.
Dvoupokojový byt s malou terasou jsme si hýčkali a bylo nám v něm dobře. I po svatbě. I po narození syna Vojty. Ale už tehdy, když jsem byla těhotná, jsme věděli, že musíme začít jednat, a pustili jsme se do hledání něčeho většího. Tehdy jsme ještě preferovali spíš větší byt, ale pořád se nám žádný nelíbil natolik, abychom se opravdu stěhovali. A navíc to nebylo ještě nezbytné, takže jsme nespěchali.
Když byly Vojtovi dva roky, otěhotněla jsem podruhé – docela nečekaně a rozhodně neplánovaně. Ale dvě děti jsme vždycky chtěli, takže po počátečním šoku jsme se začali těšit. Jen jsme měli obavy, jak to v malém bytě zvládneme, a intenzivně začali hledat nové bydlení. V tu dobu jsme to i přehodnotili a rozhodli se, že budeme hledat dům.
Jenže najít dům, který by se nám líbil, byl v dobrém stavu a na dobrém místě – a my si ho mohli dovolit – bylo skoro nemožné. A tak se stalo, že plynuly ne měsíce, ale roky, a my trčeli pořád v našem 2+kk, který už dávno nebyl hýčkaným bytem mladého páru, ale jedním velkým skladištěm a provizoriem, protože „už se nevyplatí tady dělat nějaké větší úpravy, když se chceme stěhovat“.
Dopadlo to tak, že jsme si lezli vzájemně málem po hlavě a z nového bydlení se stala opravdu nutnost. Takže když jsme letos v březnu úplnou náhodou přes známého dostali tip na dům, který nás okamžitě okouzlil, bylo rozhodnuto během tří dnů.
S manželem jsme se začali těšit jak malé děti. Ovšem jako nějaké jiné než ty naše. Po oznámení, že se budeme stěhovat a Vojta i Barborka budou mít každý svůj vlastní pokojíček a spoustu místa na hračky, jsme čekali salvu radosti. Ta ovšem nastala jen u mladší dcery. Jsou jí tři roky a reaguje radostně víceméně na cokoli, co jí řekneme.
Vojtova reakce nás zaskočila. Kategoricky prohlásil, že se stěhovat nechce a nebude. I přes prvotní překvapení jsme se nenechali vyvést z míry a trpělivě mu vše líčili v růžových barvách. Počítali jsme, že je to jen prvotní vzdor, který nemá žádný hlubší základ a brzy pomine. Proč by se pětileté dítě nechtělo stěhovat?
„Prostě nechci! Mně se líbí tady! Mám tady kamarády! A školku! A fotbal! A všechno a basta!“ křičel. My na to, že tohle všechno bude mít i tam. „Jenže to bude jiná školka! A úplně jiný děti!“ nedal se a jeho logika nás docela odzbrojila.
Nakonec jsme tedy na čas přestali o stěhování úplně mluvit. Věděli jsme, že k němu nedojde dřív než za tři měsíce, a počítali jsme s tím, že Vojta tuhle novinku postupně vstřebá a zvykne si na ni.
Ale když jsme po měsíci téma znovu otevřeli, jeho reakce byla stejná, ne-li ještě horší, přestože jsme mu celý přesun líčili v růžových barvách a slibovali v zoufalství už i to, co jsme ani splnit nemohli.
Když se udělalo na jaře hezky, vzali jsme děti poprvé se na dům podívat. Zatímco Barborka nadšeně běhala po zahradě i vevnitř a ze všeho byla nadšená, Vojta celou akci bojkotoval a na konci nám oznámil, že ten dům nesnáší, že je hnusnej a že ať se my klidně přestěhujeme, ale on zůstane ve starém bytě. Bylo by to skoro komické, kdyby to nemyslel opravu vážně.
Manžel se už naštval a řekl mu, že z něj tedy bude bezdomovec, protože náš byt prodáme, abychom měli na tenhle dům. Vojtu to úplně zlomilo, tohle si asi nepředstavoval, zřejmě si myslel, že byt bude dál náš a on v něm bude bydlet. Bylo mi ho strašně líto, jak to v té své malé hlavičce měl všechno jednoduché a my ho připravili o poslední naději.
No a teď tedy probíhá postupný přesun – ve starém bytě balíme, po práci obden vozíme krabice do domu a první týden v červenci nás čeká finální stěhování velkého nábytku a všeho, co sami nezvládneme svým autem.
A Vojta je stále v opozici, nevěřila bych, jak dlouho vydrží pětileté dítě trucovat! Od doby, kdy jsme odvezli první krabici, s námi prakticky nemluví. Paní učitelky ze školky tvrdí, že tam je to stejný rošťák jako kdykoli jindy, ale jakmile ho přijdu vyzvednout, svěsí hlavu, dívá se do země, mlčí a to mu vydrží až do večera. Nechce pohádku před spaním, mazlit se, nechce žádné dárky ani dobrůtky – jediné, co chce, je, abychom se nestěhovali.
Tohle na ně platí! Tři tipy, které zabraly na vztek u tří synů
Ve starém bytě opravdu zůstat nemůžeme, i kdybychom mu nakrásně chtěli vyhovět, už je prodaný a navíc bychom se do něj opravdu už nevešli. A ani si nemyslím, že by se mu v tomhle mělo ustoupit. Jen bych si přála, aby tu změnu přijal a neměl nás teď za ty největší „podrazáky“ na celém světě, jak nás nazval. Jak mu pomoci?
Irena, 38 let