[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tentokrát jsme se za Maminčinou výjimečnou ženou vypravili do malé vesničky nedaleko Poděbrad. Pozvala nás k sobě domů, kde byl kromě ní i tříletý syn Zafara věrný pes Radan. Posadili jsme se na zahradu a ona nám začala vyprávět. Byla velmi vstřícná a otevřená. Zažila toho opravdu hodně. Až mi připadalo, že snad není možné toho tolik za jeden život stihnout. Vystudovala v Praze Fakultu žurnalistiky, poté pracovala v časopise Květy a od devadesátých let působí v Lidových novinách. V roce 1992 byla vyslána do bývalého Sovětského svazu na post zahraniční zpravodajky. Chopila se příležitosti a bez jakékoli zkušenosti a znalosti jiného jazyka než své mateřštiny se vydala do Moskvy.
Zůstala tam a jedenáct let podávala svědectví o konfliktech na východě. Jezdila do uprchlických táborů, vypálených vesnic, zažila i bombardování v Čečensku. Dokonce se jednou s dalšími několika novináři nabídla jako rukojmí místo žen a dětí v porodnici. V roce 2000 ji ruské úřady označily za personu non grata a byla odtamtud vyhoštěna. Mezitím založila v Grozném dětský domov a starala se o válečné sirotky. Tento stacionář dostal jméno Berkat (štěstí) a existuje dodnes. Petra Procházková totiž děti podporuje i na dálku prostřednictvím stejnojmeného sdružení, které v České republice po svém návratu založila.
Pomáhá nejen dětem, ale i ženám v Čečensku a Afghánistánu a stará se také o uprchlíky žijící v České republice. Se svým kolegou Jaromírem Štětinou založila ještě během svého působení v Rusku zpravodajskou agenturu Epicentrum a točila reportáže z východních konfliktních oblastí, Afghánistánu, Osetie, Abcházie, Gruzie, Tádžikistánu i Čečenska. V roce 2000 ji odměnil prezident Václav Havel medailí Za zásluhy. Tři roky předtím získala novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky. Je také držitelkou ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Z jejích zážitků vznikly dvě knihy Aluminiová královna a Frišta, které pojednávají o situaci žen v tehdejším Rusku, Čečensku a Afghánistánu. Nyní žije v Čechách a stará se o svého syna Zafara. Přesto stále slyší volání z východu, kde na ni čeká manžel a desítky sirotků.
* Váš manžel se musel vrátit zpět, proč nezůstal v Čechách?
Můj manžel je Afghánec a vrátil se teď na nějaký čas domů. Bývá vždy střídavě nějaký čas tady a chvíli tam. Nebaví ho být na jednom místě, nevydržel by to. Navíc tady nemá práci, takže vždycky odjede a pracuje, Potom si užíváme společné chvíle, když se vrátí zpět za námi. Je to trochu kočovník.
* Chystáte se za ním odjet?
Ano, ale ze dvou důvodů tam teď odcestovat nemůžeme. Zaprvé se tam velmi zhoršila bezpečnostní situace oproti dobám, kdy jsem tam byla naposled. Se Zafárkem si na to netroufám. Když bych tam jela, chtěla bych psát, takže musím ještě počkat. Na to, abyste tam mohli žít, potřebujete dostatečný finanční obnos, třeba jen na zaplacení elektřiny, která tam není běžná jako tady. Ale jela bych třeba na Ukrajinu nebo do Gruzie, tam je klidněji. Ovšem vydělávání peněz a péče o Zafárka mě právě teď tolik zaměstnává, že nemám ani čas takovou výpravu zařizovat.
* Váš manžel je Afghánec, narodil se v jiné kultuře. Máte mezi sebou rozpory v názorech na život nebo na výchovu syna?
Na všechno! Mívá chvíle, kdy mu přijde že náš národ je divný, že žijeme příliš izolovaně. Nechápal, že se sousedi v činžáku neznají, nezvou se na svatby, na pohřby nebo že nevezmete poštačku domů na kafe. Když k nám přišla a přinesla rekomando, Paikar na ni vykoukl a pozval ji k nám domů na čaj. Ona se lekla, že ji chce znásilnit a utekla. Když jedete třeba v Afghánistánu autem a zastaví vás policista, že jste udělali nějaký přestupek, řekne vám, jestli nechcete zajít na čaj a potom vám dá pokutu. V orientu zkrátka dělají ze všeho obřad a na vše mají dost času. Na návštěvu se chodí bez ohlášení a vždy musíte hosty přijmout.
* Slyšela jsem, že celá rodina žije společně...
Bydlí tam v jednom domě všechny generace dohromady. Proto se třeba Paikar divil, že si kupujeme dům, když moji rodiče i bratr bydlí ve stejné vesnici. Stejně tak je jiné rozdělené hospodaření v manželství. V Afghánistánu peníze muž ženě přidělí, protože on pracuje a ona je v domácnosti. Hádáme se samozřejmě také o běžné věci, například kdo umyje nádobí nebo kdo uklidí a podobně. Ale to je všude stejné, napříč kulturami. Manželovi přijde také divné, že se při setkání lidé líbají na tvář. Říkal, že prasečí chřipku máme za trest, že se pořád ocumláváme.
* Když jste žila v Afghánistánu, jak jste se oblékala?
Chodila jsem oblečená jako tamní ženy, tedy široké kalhoty, dlouhé volné šaty pod kolena a šátek na hlavě. Světlé vlasy musejí být zcela zahalené.
* Jak jste se s Paikarem seznámili?
Pracovali jsme spolu, byl náš řidič. Potřebovali jsme někoho, kdo umí jazyk a zároveň zná prostředí a situaci. Ideální je, když vás dokáže i ochránit nebo alespoň upozornit na možné nebezpečí. On toto všechno splňoval a navíc byl pohledný. Bylo to úplně stejné seznámení jako tady v Čechách. I když tam je normální spíš to, že sňatek domluví rodiče už po narození dítěte a snoubenci se vidí až v den svatby.
* Pro mnoho lidí jste symbolem statečné ženy. Bojíte se vůbec něčeho po tom všem, co jste prožila?
Pavouků, letadel a všeho, jako každá normální ženská. Bojím se válečného násilí, protože ho velmi dobře znám. Mám obrovský strach z výšek.
* Jak zvládáte pracovat a zároveň se starat o Zafárka?
Přestože pracuji z domova, nemůžu se mu celý den věnovat. Mám sestavu různých hlídacích tet, občas mi pomáhá maminka, která bydlí blízko. Ale také ještě pracuje, takže nemůže často. Teď v září nastupuje do školky, takže bude vše snazší. Než začal chodit, nebyl žádný problém, položila nebo posadila jsem si ho vedle sebe a v klidu jsem pracovala. První článek jsem napsala už šest dní po porodu. Tehdy to šlo, pokud nebyl nemocný. Teď si vybírá hlídací tety, podle toho, která se mu líbí povahově a hlavně má rád ty, které jsou zábavné. Nebaví ho být pouhým objektem na hlídání.
* Po kom Zafárek je?
Po tatínkovi je hodně živý, aktivní a emotivní, velmi svérázně a silně vyjadřuje své pocity. Má orientální povahu, můj manžel je hodně expresivní. Zafárek je rozmazlený jedináček. Když se začne vztekat, dá se s ním domluvit, ovšem musí se to umět. Někdy to s ním bývá náročné. Po mně asi nemá nic, nebo se to zatím neprojevilo, není mi ani podobný.
* Stala jste se mámou až po čtyřicítce. Netikaly vám biologické hodiny dřív?
Právě že ne. Stále jsem někde cestovala, všechno strašně rychle utíkalo. Ani mi nepřišlo, že už mi je tolik let. To až teď, když mám syna a vidím, jak roste, mi dochází, že začínám stárnout.
* Byl váš manžel u porodu?
Dovezl mě tam a myslím, že neměl v úmyslu tam zůstat. Ani jsem o to moc nestála, znám mnoho přitažlivějších ženských poloh, při kterých by se na mě můj manžel díval. Nějak jsem to neřešila. Ale jak jsou v nemocnicích zvyklí, že tátové chodí k porodu, tak ho rovnou oblíkli a poslali ho za mnou. Ležela jsem tam, nechala jsem si píchnout epidural a můj manžel si dělal legraci ze sestřiček. Říkal jim třeba: tedy vy jste tady tak hodné, u nás v Afghánistánu sestřičky pacienty bijou! Potom mu paní dotorka řekla, už to za chvíli bude tatínku, a on se omluvil, že musí jít vyvenčit psa a utekl. Vrátil se, když se Zafárek narodil.
* Bála jste se coby starší rodička nějakých zdravotních komplikací?
Nejhorší ani není věk, když v sedamčtyřiceti odrodíte páté dítě, nikdo to neřeší. Doktoři se bojí o prvorodičky. A přišlo mi, že byli vyděšenější než já. Strašili mě císařským řezem, když jsem rodila, běhali kolem připraveni se skalpelem. Nakonec se Zafárek narodil přirozenou cestou. Měla jsem úplně ideální těhotenství i porod, neměla jsem žádné komplikace.
* Možná i proto jste nepřerušila práci.
Zafárek byl můj vánoční dárek, narodil se 25. prosince. Měl se narodit dřív, přenášela jsem. Den předtím nám utekl vlčák Radan za srnkou do lesa a tak jsem s břichem a s manželem běhala po lese. V noci jsem potom jela poprvé do porodnice. Pracuji z domova v několika novinách a například na Slovensku se to dozvěděli až po třech měsících. Naštěstí dnes už můžete pomocí techniky pracovat z domova. Má to ale veliké úskalí, musíte mít velikou osobní disciplínu a vytvořit si svůj řád.
* Vy ji máte?
Mám. Vytvořila jsem si ji za dlouhá léta, kdy jsem žila úplně sama v Rusku. V bytě jsem měla kancelář, každé ráno jsem normálně vstala a šla do práce ve vedlejší místnosti. Bylo velmi jednoduché stát se flákačem. Musíte mít pevnou vůli a řád. Mým hnacím motorem bylo vydělat peníze, abych se tam udržela. To znamená, že každý den jsem musela odevzdat článek. Neumím mít dovolenou, když odjedeme jsem stále ve spojení se světem přes internet.
* Jak jste se vlastně stala zahraniční válečnou reportérkou? Četla jsem, že jste v této oblasti neměla žádnou zkušenost.
To je pravda, neměla, ani jazyky jsem neuměla. Zahraniční reportéři, alespoň za mých mladých let, uměli jazyky, byli zcestovalí a velmi sečtělí. Vzhlížela jsem k nim. V roce 1991 a 1992 všichni chtěli na Západ, bylo to lukrativní. V Moskvě bylo volné místo a tak jsem tam odjela. Lákalo mě to. Navíc jsem neuměla anglicky, takže Východ byl zajímavá zkušenost. Chtěla jsem někam dál, chytit se příležitosti, tehdy jsem pracovala v příloze Lidových novin. Všichni se mi smáli. V zahraničí byli většinou chlapi, kteří mě přehlíželi. Původně jsem odjela na tři měsíce, zůstala jsem jedenáct let. Bála jsem se, že to nedokážu, že tam nevydržím. Neuměla jsem jazyk, když jsem jezdila na tiskovky, bála jsem se, že se na silnicích v obrovské Moskvě ztratím. Učila jsem se po večerech, snažila jsem se.
* Měla jste nějakého průvodce?
Ano. Naštěstí jsem tam potkala pro mne velmi důležitou osobu - Danu Schmidt. Byla to česká novinářka, která měla za manžela Dána a pracovala pro dánské noviny. Byla v Rusku dva roky a domluvila se anglicky, rusky i dalšími jazyky. Strašně mi pomohla, brala mě s sebou do parlamentu a na reportáže a seznámila mě se spoustou lidí. Díky ní byl první rok snesitelný, pomohla mi přežít a potom jsem se chytla. Byla tam také sama, po večerech jsme hrávaly český scrable. Potom jsem se rusky naučila, překládala jsem si písničky a básničky.
* Když vám zrušili v Lidových novinách zpravodajský post, založili jste s kolegou Štětinou zpravodajskou agenturu Epicentrum, abyste tam mohli zůstat. Zalíbilo se vám v Rusku?
Měli jsme sen, že budeme záchranáři a do krizových oblastí budeme létat vrtulníkem a budeme na místě dřív než CNN. Založili jsme Epicentrum, a co se týká českých zpráv, tak jsme bývali první, občas jsme předhonili i movitější kolegy ze zahraničí. Vyhoštěním z Ruska nám vzali oblast, kterou jsme znali nejlépe. Potom jsme se vydali do Afriky, Afghánistánu i jinam, ale nepoznali jsme už nikdy tak dokonale kulturu a myšlení tamního obyvatelstva. S Epicentrem jsme zjistili, že psaním se neuživíme. A tak jsme začali točit. Pořídili jsme si kamery a všechno vybavení a nastala nová etapa. Dění jsme od té chvíle nepřenášeli na papír, ale na kameru.
* Pohybovala jste se v oblastech násilných konfliktů a válek. Četla jsem, že jste měla sešit, do kterého jste si čárkovala oběti. Je to pravda?
Když jsem byla poprvé v Grozném, pomáhala jsem kolegovi, který dělal monitoring. Psala jsem si křížky za počet civilních obětí. Ještě dnes, když se do něj podívám, mě mrazí.
* Viděla jste kolem sebe spoustu hrůz. Nebylo to vyčerpávající?
Ano, ale nejhorší bylo to, že konflikt trval tak dlouho. Dotýká se vás to osobně, protože v tom žijete, ale média to po čase přestane zajímat. Řeknou vám, to je strašné pět obětí, zavolej, až jich bude padesát. Ze začátku zajímalo lidi všechno, ale po letech konfliktu už nikdo nechtěl nic slyšet. Jak máte vysvětlit válečným obětem, že svět nezajímá, co se tam děje. To je velmi demoralizující. To mě ubíjelo, tak jsem si dala na dva roky přestávku. Potom mě vyhostili a já jsem odjela do Afghánistánu.
* Mezitím jste založila nadaci Berkat?
Byl to dětský stacionář, měli jsme tam asi padesát sirotků. Byla to velmi příjemná činnost. Viděla jsem za sebou výsledky, dávalo mi to smysl. Založila jsem ho s kamarádkou. Když jsme se dětí ptaly, jak by chtěly, aby se jejich dům, jmenoval, řekly Berkat. Čečensky to znamená něco jako štěstí, milosrdenství, doslova hojnost z mála. Jeden Afghánec nám vysvětloval, že je to, jako když máš jen malou rybku k večeři a najednou přijde na návštěvu patnáct příbuzných. Bůh to zařídí tak, že se z té rybičky najedí všichni. To je Berkat.
* Když jste se vrátila do České republiky, s Berkatem jste pokračovala...
Vzniklo to vlastně na popud lidí, najednou ke mě přišel člověk v restauraci a řekl mi: Vy jste paní Procházková, tady máte peníze pro sirotky. Posílali jsme peníze dětem a tak jsme založili občanské sdružení Berkat.
* Co pro vás znamená být mámou?
Je to báječné. Byla by škoda o tuto zkušenost přijít. Je to zábavné. Navíc mě to určitým způsobem posunulo do mladší generace. Přestala jsem být lehkomyslná. Jsem citlivější a když vzpomínám na to, co jsem prožila, vnímám to jinak.
* Jak se liší afghánské mámy od českých?
Zásadně. Vychovávají běžně deset dětí, takže nemají čas být úzkostlivé. Vypustí je na ulici a ty starší děti se starají o mladší. Mámy rodí, dokud nemají dostatečný počet synů, kteří se o ně postarají ve stáří. Nemají tam důchodový systém. Navíc je tam obrovská úmrtnost.
* Co byste Zafárkovi chtěla předat do života?
Vytrvalost. Ta orientálním národům a především Afgháncům chybí. Proto bych mu chtěla ukázat, jak být cílevědomý. Chci ho naučit to, že když chce něčeho dosáhnout, musí vyvinout nějaké úsilí. To my Češi umíme.