[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Strach je sice obvykle vnímán výhradně jako negativní emoce, nicméně jej lze za určitých podmínek chápat i jako emoci, která může přinést i pozitiva. „Strach je možný pouze na pozadí svobody. Svoboda rozvíjet se, uchopit nové, něčeho se odvážit, vyrazit ven do světa – to vše je spojeno se strachem. Je to strach, který člověka vyzývá, činí ho tvořivým, činorodým a plodným.“ řekl již před mnoha a mnoha lety dánský filosof a psycholog Søren Aabye Kierkegaard.
Možná tedy již tušíte, že strach má do určité míry ve zdravém psychickém vývoji dítěte naprosto přirozené a z určitého pohledu i nezastupitelné místo. Dle psychologů dokonce existují takzvaně vývojově podmíněné strachy – více či méně dlouhá období (délka a intenzita je individuální), kdy u dítěte zcela přirozeně převažuje určitý typ obav (strach z cizích lidí, z odloučení, z nadpřirozena, ze smrti atd.).
Asi nejznámějším vývojově podmíněným strachem je strach z odloučení, zvaný také separační úzkost. U některých dětí je období tohoto strachu velmi výrazné, u jiných ho sotva postřehnete.
Strachu z odloučení, který se u dětí objevuje zhruba mezi rokem a dvěma lety předchází a někdy se s ním i prolíná období strachu z cizích lidí, které můžeme u dětí pozorovat asi od osmi měsíců. Zatímco některé děti se v tomto období jen stydí, jiné se cizích lidí doslova děsí. A proč právě toto období?
Teorií je vícero. V období kolem roku dochází k prudkému rozvoji motoriky; kojenec se „ze čtyř“ postaví „na dvě“, což mu otevírá nové obzory a možnosti k objevování světa. Batole je v tomto ohledu najednou mnohem nezávislejší a samostatnější než býval kojenec, nicméně se kupodivu paradoxně také stává závislejší na mamince.
Dle názoru některých psychologů zařídila příroda vše velmi logicky! Strach z odloučení děti v dřívějších dobách přirozeně chránil před tím, aby se hnány svými nově nabytými dovednostmi a touhou poznávat okolní svět nerozeběhly do nebezpečného pralesa. Strach z odloučení je držel o krok zpátky. Ale pozor, i překonaný strach z odloučení se může znovu objevit např. při narození sourozence, při změně bydliště, při rozvodu rodičů a podobných událostech.
Separační úzkost jde též ruku v ruce s prozřením, že ono a maminka nejsou jedno tělo. Tento objev s sebou naprosto přirozeně přináší strach, že se maminka ztratí či odejde a už se nevrátí. Dle psycholožky Evy Lábusové může být toto období nečekaně bouřlivé tehdy, pokud rodiče dříve nechávali miminko takzvaně vyplakat!
Bohužel nelze říci, kdy strach z odloučení pomine, ani jak bude silný. Někdy se dokonce ve vlnách vrací. Často v době, kdy dítě potřebuje vnitřně ujistit, že jej milujeme a neopustíme.
Je důležité si uvědomit, že dítě, které se obává odloučení, nezlobí. Nedělá nic naschvál, jen se jednoduše bojí. Strach z odloučení, podobně jako další vývojově podmíněné strachy časem slábne. Rodiče by měli úměrně věku dítěte podporovat odvahu strach překonávat, přitom poskytovat dítěti oporu a jistotu.
Dle odborníků by také neměli dítě vychovávat „jako skleníkovou květinku“ a za každou cenu jej chránit před strachem. „Kdo se snaží chránit své dítě před uvedenými druhy strachů, vyvolává jen strach před strachem. Činí svého potomka bezmocného, závislého na své osobě a bezbranného vůči možným útokům strachu, neboť se nenaučilo se strachem vyrovnat,…“ tvrdí v publikaci s příznačným názvem Dětské strachy a úzkosti Jan-Uwe Rogge. U dětí, které již obstojně komunikují, radí Jan-Uve Rogge, aby rodiče využili síly a nespoutanosti dětské fantazie a vhodně navázali na nějaký příběh či hru, kterou dítě samo rozvinulo a aktuálně prožívá.
Kupříkladu dva a půl roku starý Lukášek chce chodit s maminkou na toaletu, jinak pláče. Maminka může využít Lukáškovi oblíbené hry na pejska – na ruku si navlékne Lukyho vodítko, podvlékne ho pod dveřmi a Lukášek drží druhý konec – je ve spojení s maminkou (aktuálně pejskem), a přesto sám. Maminka navíc na Lukyho několikrát vesele zaštěkala a jinak uplakaný Luky se bouřlivě smál. Nakonec se dožadoval toho, aby se mu maminka schovávala. Prožil a překonal svůj strach a zjistil, že chvilku počkat sám zvládne i bez křiku.
Dalším velkým pomocníkem v překonávání strachu jsou zavedené rodinné rituály, na které se dítě může absolutně spolehnout; například při uspávání, při odchodu maminky na cvičení apod. Samozřejmě, že i rituály mohou někdy selhat, zde je důležité neuchylovat se k „fíglům“ a lžím – jak má dítě dospělým příště věřit?
Pro dítě v období strachu z odloučení je důležité, aby se případné hlídání odehrávalo v domácím prostředí – to mu jeho „těžkou chvilku“ alespoň částečně ulehčí. Není rozumné odcházet od dítěte hladového, unaveného a nemocného – i dospělí jsou v takovém rozpoložení mrzutější.