[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Virová hepatitida typu A je označována jako typická nemoc špinavých rukou. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, který žloutenkový virus vylučuje stolicí 1 až 2 týdny před objevením prvních příznaků této choroby. K nejnebezpečnějšímu šíření infekce dochází tehdy, kdy lidé, kteří nemají žádné nebo téměř žádné příznaky virové žloutenky, lékaře nenavštíví a zdroj šíření nákazy není odhalen.
Pokud dojde ke znečištění zdroje pitné vody, obvykle situace končí epidemií infekční žloutenky, která se dále může šířit přímým kontaktem mezi lidmi. Jejímu šíření také napomáhají nedostatečné hygienické podmínky.
Se začátkem školního roku nebezpečí ještě vzrostlo. Na mnohých školách i v mateřinkách zaznamenali první případy výskytu hned v září a jako by to nestačilo, v lékárnách navíc museli vystrašené zájemce o vakcínu vracet s nepořízenou domů. Očkování bude za dva měsíce. Možná. K tomu všemu začaly mezi rodiči kolovat více či méně pravdivé historky, které mohou způsobit slušnou paniku: „U metra Ládví je fontánka s vodou, se kterou si děti hrají, ale v noci se do ní chodí koupat bezdomovci šířící nákazu...“
„Viděla jsem, jak v supermarketu osahávali nějací trhani rohlíky. Prý se takhle šíří žloutenka.“ „Sestra Honzíka z 2. B má žloutenku, ale Honzík chodí dále do školy...“ „Ve školce mají tři děti průjem, určitě tam začíná žloutenka...“ „Náš Tomášek je očkovaný proti žloutence typu B, tak nemůže dostat ani áčko...“
Pediatrička MUDr. Jarmila Kavanová však i přes zhoršující se situaci rodiče uklidňuje: „Obavy nejsou na místě, dobré je vést děti ke správným hygienickým návykům, umývání rukou, ovoce, zeleniny a v případě výskytu nemoci - například ve škole - dodržovat doporučení hygienické služby a školy.“ Podle lékařky je nejspolehlivějším řešením dát potomky očkovat. Vakcína proti žloutence typu B skutečně před „áčkem“ neochrání.
Jenže v lékárnách látka chybí a v očkovacích centrech dochází. Některé školy získaly naštěstí z místních úřadů nabídku na plošné očkování žáků. Tam, kde k vakcinaci zatím nedošlo, je vhodné zajistit mýdlo či ještě lépe speciální dezinfekční prostředky a papírové, jednorázové utěrky. Nezbytné je pak připomínat dětem, aby si ruce důkladně a často omývaly, případně na to osobně dohlédnout. Žloutenka totiž opravdu není žádná legrace: Zpočátku může připomínat chřipku. Najednou přijde únava, bolest svalů, slabost, zvýšené teploty. Žluté bělmo či zabarvení kůže naopak zaznamenat vůbec nemusíte, což situaci komplikuje.
Navíc u dětí může občas žloutenka probíhat úplně bez příznaků, z čehož vyplývá, že nemocný chorobu šíří dál, protože o ní neví. Projeví-li se už žloutenka, bývá obvyklá přísná izolace nakaženého, tedy většinou pobyt v nemocnici. Léčebný režim je velmi náročný pro dospělého, natož pro dítě. Vedle izolace ho budou sužovat časté odběry krve, dlouhodobé přerušení pohybových aktivit, dieta. MUDr. Kavanová říká: „Děti do šesti let mohou být hospitalizované s jedním rodičem, nicméně obávám se, že v době epidemie budou možnosti omezené.“
Podle odborníků při dodržení veškerých hygienických zásad není pravděpodobnost, že nemoc přeroste ve skutečnou širší epidemii, velká. Na druhé straně ono „dodržování hygieny“ nemusí být vždy tak jednoduché. Vezměte si jen batolata strkající vše do pusy - jsou chvíle, kdy podobné situaci při sebelepším dohledu nezabráníte. V jedné internetové diskusi si maminka rok a půl staré holčičky stýská: „Ona úplně všechno osahá a prsty by měla nejraději pořád v pusince.
Ruce jí často myji, ale jak to udělat, když není zrovna kde? Sháněla jsem jednorázové ubrousky obsahující dezinfekci a šetrné k pokožce. Všude na mě koukali jak na ufo, cože to chci. Vůbec nevím, jak to řešit a žloutenky se strašně bojím.“ Jana Erbanová, matka sedmiletého Lukáše, zase říká: „Chodím pro syna do družiny po čtvrté hodině odpoledne. Má vždycky strašný hlad, takže mu musím hned vrazit do ruky rohlík. Říká, že má umyté ruce, ale co já vím... Vedle ve třídě už žloutenku mají.“ MUDr. Kavanová zase poukazuje na to, když spolužáci pijí z jedné láhve.
„Děti tato rizika často podceňují a podle mé zkušenosti nejvíce dospívající. Větší děti jsou také nejohroženější skupinou, často se chovají nezodpovědně, navíc není možný již takový dohled rodičů jako u malých dětí.“