Střídavá péče je spravedlivá pro rodiče, pro dítě ne, říká Jana Bernášková

Setkaly jsme se spolu den po jejím návratu z krátké dovolené u moře. Jako vždy usměvavá Jana Bernášková, pohádková princezna a jedna z hlavních hrdinek seriálu Vyprávěj, se rozpovídala o tom, jak prožívá pubertu své dcery, i o domácím vzdělávání, pro které se rozhodla u mladšího syna. Co ji k tomu vedlo? A proč neuznává po rozvodu model střídavé péče? 

Jak prožívá společné rodinné dovolené vaše dcera Justýnka? Není to pro ni teď v období puberty „totální trapas“? 

Justýnka je celý život hyperaktivní a zažili jsme si s ní pěkný čóro móro divočiny. Už kdysi nám ale neuroložka řekla, že hyperaktivní děti se zklidňují v pubertě a že se máme na pubertu těšit. Takže já jsem ji vyloženě vyhlížela už od osmi let a musím říct, že to tak u nás opravdu je. My si fakt nemůžeme na pubertu stěžovat. Na druhou stranu jsme si odpracovali svoje – děs běs, období konfliktů a záchvatů. Takže nám přijde puberta opravdu jako lážo plážo. Justýnka se víceméně zintrovertnila, přišlo u ní takové zpomalení. A my jsme strašně šťastní, protože ona se díky tomu dostala do normálu a já jsem s ní schopná se na čemkoli domluvit. Samozřejmě někdy odmlouvá, ale to odmlouvala vždycky. 

To by asi ani nebylo normální dítě… 

Tak tak. Prostě teď mi to přijde jako úplná pohoda. Asi sedm procent dětí si přenáší hyperaktivitu do dospělosti a těm 93 procentům se to upraví právě v té pubertě. A vypadá to, že jsme v té většině. Zaplať pánbůh! My jsme s pubertou šťastní, vítali jsme ji! 

Vy o sobě říkáte, že se nepovažujete za sebevědomou ženu. Snažíte se jako máma ve vztahu k dceři toho vyvarovat? Budovat u ní sebevědomí a sebedůvěru? 

Justýnka je plná rozporů. Je narozená ve znamení Lva a lvice to tedy opravdu je. Je ráda středem pozornosti a myslím, že má velmi zdravé sebevědomí. Pak je v ní ale druhá stránka, a to je obrovská hypersenzitivita a křehkost. Má o sobě takové, řekla bych, zdravé pochybnosti. Ale myslím, že je dobré mít v sobě pocit pokory a nahlížet na věci reálně. My se ji snažíme podporovat, chodí do ScioŠkoly, tedy svobodné školy, kde se s tím hrozně pracuje. Ona je takový přirozený lídr, což já třeba moc nejsem. 

Povězte mi o ScioŠkole víc. Jak jste dospěli k tomu, že Justýnku nedáte do té tradiční? 

My jsme s Justýnkou prošli více škol. Ona je chytrá a v tradiční škole byla klasický jedničkář. Zároveň jí ale ta hyperaktivita zkracovala možnost soustředění. Do tradiční školy chodila téměř čtyři roky. Ze čtyřiceti pěti minut se ale zvládla prostě soustředit jen dvacet. A pak hodně rušila, vykřikovala, aniž by se přihlásila. Pak se ale škola systémově rozpadla, a tak šla od třetí třídy na jazykovku, ta zase byla hodně výkonnostní. No a pak jsme se stěhovali, tak jsme jí nabídli, jestli chce dojíždět na jazykovku, ale ona chtěla mít v místě bydliště kamarády, tak se přihlásila do spádové školy, kde byla jen měsíc, protože jsme zjistili, že se otevřela pobočka ScioŠkoly, kam jsem ji chtěla dát už při prvním přechodu, ale ona nechtěla, říkala, že je to hippies škola a že tam chodit nebude, protože chce ty jedničky, medaile a první místa, druhý místa nebere… 

Ta toho v životě hodně dokáže! 

Taky si myslím. Pokud ji to teda naopak nebude frustrovat… Šli jsme se tam jednou podívat na den otevřených dveří a najednou si uvědomila, že by takovou školu chtěla mít. Chodila rok a půl na jednu pobočku, která vznikala, a tenhle „porod“ byl poměrně náročný, zakládali pravidla a nefungovalo to tak, jak bychom si představovali. A tak si Justýnka s kamarádkou vyřídily přestup na jinou pobočku, kde už to delší dobu funguje. A tam je maximálně spokojená. 

Jak konkrétně se tam výuka liší? 

Píšou testy, zároveň tam není žádné známkování. Mají index a sbírají podpisy. Když nenaplní daný úkol, prostě ho nedostanou. Má to zkrátka svoje pravidla, která se musí plnit. Dítě si ale může zvolit tři úrovně vzdělávání v každém oboru, přičemž čeština, matematika a angličtina jsou základní předměty, které jsou každý den. A pak trošku jako na vysoké škole jsou otevřené semináře nebo projekty vždycky na tři měsíce. 

Justýnce moc nejde matematika, miluje češtinu a angličtinu, teď ji zaujala fyzika. Myslím, že když k tomu děti dozrajou a má to nějakou příjemnou formu, tak je to prostě baví. Navíc tam není ten stres ze známkování. Všichni si tam tykají a hlavně hodně s tím učitelem komunikují. Učitelé se snaží s dětmi znova probrat to, co jim nejde, a když vidí, že to opravdu z nějakého důvodu nechápou, tak to třeba na měsíc odloží a pak se k tomu zase vrátí. Mají o dětech celkově větší přehled a můžou se jim individuálně věnovat. 

Líbil by se vám ten model i pro Tedíka, nebo jste to spíš zvolila kvůli té Justýnčině hyperaktivitě? 

Začalo to tím, že mě samotnou klasická základka stresovala celé dětství – výkon, známky, neustálý stres. Tady je skvělé, že si ten čas a to soustředění může Justý rozdělit tak, jak potřebuje. Přesto mám pocit, že se učí mnohem víc, protože si ty věci prostě víc zažije. A co se Tedíka týče, ten je trošku jiný. Do ScioŠkoly ho zatím dávat nebudeme, protože takové dojíždění s oběma dětmi nejsme logisticky schopni zvládnout… Shodou okolností jsme ale narazili na lesní komunitní školu Mauglí, která má podobný systém, je tam jen patnáct dětí od první do páté třídy. Jen jsme si ho prakticky museli vzít do domácího vzdělávání. Tak, a teď budeme vypadat, že jsme úplně chlupatí a hippie rodina, ale nejsme, jsme úplně normální, vážně! (smích) 

Jak vycházíte s tatínkem Justýnky?

Vycházíme spolu velmi dobře. Je to hodně o tom, že lidi musejí chtít se domluvit. Oba. Je třeba tomu dát určitý čas. Člověk musí vždycky začít od sebe a trošku se kousnout do zadku a v některých věcech ustoupit. Mít dobré komunikační schopnosti a snažit se domluvit, a nejenom na povrchu, ale jít hlouběji, říct si: „Vždyť jsme se měli rádi, vždyť se vlastně pořád máme rádi…“ Nenávist je obrácená strana mince lásky… A je tam především motiv toho dítěte… Ano, nezapomínat, že jsme rodiče. Trošku upozadit svoje ego.

Na prvním místě je dítě. Jeho dětství nerozkrojíte napůl, nikdy to nebude spravedlivé, třeba střídavá péče je v tomto směru podle mého názoru nesmysl. Možná je to spravedlivé pro rodiče, ale ne pro dítě. Proto střídavá péče měla být původně povolená až od dvanácti let. Pokud to dítě opravdu chce, proč ne. Nebo je to tak, že ti rodiče jsou opravdu tak vyladění, že dítě vůbec netrpí, ale pořád je to, myslím, u těch starších dětí, dvanáct plus. Mladší děti to podle mě ještě nemůžou úplně posoudit. Často se taky bojí urazit jednoho z rodičů, proto řeknou u soudu, že mají rádi oba stejně. Ve své podstatě jsou chytřejší než dospělí a přijde jim to trapný, jak se jich na tohle vůbec může někdo ptát. Je to vlastně strašně smutný… Ve Francii dělali výzkum, protože tam už funguje střídavá péče mnohem déle, a výsledkem bylo, že děti mají psychiku a vztahy podobné, jako by žily v dětském domově. Nezapouštějí nikdy hluboko kořeny, protože jsou zvyklé je pořád přesazovat. Myslím si, že je to naprosto nevhodné a že je spousta jiných a lepších možností. 

A co alternativa jednoho bytu, ve kterém se rodiče střídají? 

Tu zvolili jedni mí známí, i ta je ale podle mě velmi špatná. Na mě to působí tak, že ty děti jsou ve své podstatě samy doma, i když tam samy nejsou. Vlastně žádný rodič s nimi nežije. Pečuje o ně, ale spousta věcí mu uniká. Ty děti jsou v takovém osamoceném vakuu. Já jsem zastáncem jednoho domova. Není to spravedlivý. Ale ti dospělí lidi se jednou potkali, zamilovali, udělali si dítě a je to jejich zodpovědnost. A musejí nést důsledky. Ano, nedopadlo to, ale pořád jsou rodiče a to dítě má právo na klidné dětství. 

Jakou variantu jste tedy měli vy u Justýnky? 

Variantu rozšířeného styku. Jednou za čtrnáct dní pátek a víkend a ještě se potkávají s tatínkem ve středu. I to je pro ty malé děti dost náročný režim. Spousta lidí mě napadá za to, že jsem ta, která by nechávala děti jen matkám. Já neříkám, že všechny matky jsou skvělé. Někteří tatínkové jsou mnohem lepší a matky nefungují. Já neříkám, u koho má dítě být, jen jsem zastáncem jednoho domova. A rodiče se musejí umět k sobě chovat. Je to jejich problém, to dítě za to nemůže. 

Co byste poradila rodičům, kteří podobnou situaci řeší a rozvádějí se? 

Po rozchodu je určitě strašně důležité odpustit a nevracet se ke starým křivdám. Člověk si je může vyřešit v terapii, ale neplivat pořád do toho nového vznikajícího rodičovsko-přátelského vztahu. A je dobře si to mezi sebou říct, že je to nový začátek. 

Celý rozhovor s herečkou Janou Bernáškovou si můžete přečíst v červnovém čísle časopisu Maminka. Na stáncích je ještě týden. 20. 6. vychází Maminka nová.