[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rozhodnutím o střídavé péči o děti končí v České republice přibližně třináct procent soudních sporů. Světovým rekordmanem je přitom v této oblasti Švédsko, kde se soudy ke střídavé péči přiklánějí ve čtyřiadevadesáti procentech případů. Podle průzkumu zpracovaného v roce 2018 stojí o střídavou péči v Česku především muži, kdežto ženy jsou většinou v této záležitosti výrazně proti. Zatímco pro střídavou péči by bylo sedmdesát procent českých mužů, takové řešení by uvítala jen každá sedmá žena.
Důvod, proč tomu tak je, souvisí podle odborníků do značné míry se společenským uspořádáním, kdy žena již tradičně pečuje a stará se o děti, zatímco muž zastává roli živitele rodiny. „Vazby mezi matkou a dětmi jsou pochopitelně jiné než vazby mezi otcem a dětmi,“ říká psycholožka Marcela Vojířová. „Nelze v žádném případě říci, že by matky měly se svými dětmi lepší vztah nebo těsnější vazby, ale jejich vztah je zkrátka jiný. Matky jsou většinou více pečovatelské a starostlivé, což vychází už z jejich role, kdy nejprve dítě porodí a pak s ním většinou zůstávají na mateřské dovolené.“
Každý z táborů – ať už příznivců, nebo odpůrců střídavé péče – má své důvody a argumenty. Ti, kteří střídavou péči prosazují, trvají na tom, že dítě má právo na oba rodiče a stejně tak mají oba rodiče právo vídat se se svými dětmi. S tím koresponduje skutečnost, že pro střídavou péči hlasují především otcové, protože dítě je po rozvodu v drtivé většině případů svěřeno do péče matky.
A je samozřejmé, že pokud dítě přijíždí za otcem jednou za čtrnáct dní na víkend, mají jejich setkání spíše charakter návštěvy, která má s každodenním životem jen minimum společného. Dalším argumentem pro střídavou výchovu je poté potřeba dítěte vyrůstat s mužským i ženským vzorem. „O nutnosti toho, aby děti měly mužský i ženský vzor, není vůbec žádných pochyb. Ideální přirozeně je, pokud jsou v roli těchto vzorů dobře fungující rodiče. Na druhou stranu mohou v některých případech rodiče svým dětem předávat natolik dysfunkční vzorce chování, že je lepší, pokud roli vzoru přebere jiný člověk, například někdo z prarodičů a podobně,“ říká psycholožka.
Lidé, kteří se střídavou péčí zásadně nesouhlasí, upozorňují na to, že uspořádání, kdy je dítě jeden týden u táty a druhý u mámy, staví děti před nutnost neustálého stěhování a vlastně i sžívání s novými rodinami svých rodičů. Ostatně představte si sami sebe v této situaci, kdy byste se měli během pár dní adaptovat na chod v jedné rodině a sotva byste začali „zaplouvat“ do jejího řádu, byli byste okamžitě přesazeni někam jinam – a tak by to šlo pořád dokola.
Argumentem proti střídavé výchově se tak stává tvrzení, že děti, kterých se týká, vlastně nikde nemají skutečný domov, protože se neustále stěhují. Nikam nepatří, chybí jim jistota i rodinné zázemí. Navíc spolu rozhádaní rodiče často nespolupracují ani v těch nejtriviálnějších věcech, jako je například předávání informací o školních povinnostech nebo o programu dítěte.
Stává se tak, že dětem chybějí školní pomůcky, úkoly či se nemohou zúčastnit volnočasové akce, na kterou se těšily, protože druhý rodič zkrátka potřebné informace nedostal. Samostatnou kapitolou jsou potom rozdílná pravidla uplatňovaná v jednotlivých domácnostech. Takže zatímco určité chování je u matky v pořádku, v domácnosti otce už představuje problém a podobně. Pro děti je tak nesmírně obtížné zorientovat se a přizpůsobit své chování.
Velkým tématem v rámci střídavé výchovy je věk dětí, od kterého lze děti do střídavé péče svěřit. Ačkoli soudy svěřují jen zcela výjimečně do střídavé péče děti mladší tří let, někteří psychologové doporučují raději počkat ještě déle: „Čím je dítě mladší, tím je závislejší na své matce. Postupem času tato závislost slábne, ale raný věk je velmi choulostivý a dítě víc než kdy jindy potřebuje jistotu, zázemí, stabilitu a pocit bezpečí,“ popisuje psycholožka s tím, že je nutné posuzovat každý případ individuálně a velmi opatrně.
Navíc je pro malé dítě delší doba odluky od rodiče, ke kterému má silnější vazbu, nevhodná. Dítěti se stýská a může se vyvinout úzkost ze separace, psychosomatické poruchy a další komplikace. To je další z faktorů, který je u střídavé péče potřeba brát v úvahu. Protože i když má většina lidí střídavou výchovu spojenou s rozdělením „padesát na padesát“ (to znamená například týden u matky a týden u otce), může mít střídavá péče mnoho podob. Dítě například může trávit dva dny v týdnu u jednoho rodiče a zbytek týdne u druhého a podobně.
Stejně tak je potřeba vzít do úvahy vzdálenost bydlišť rodičů. Pokud, kromě neustálého střídání domácností a rodinných prostředí, odsoudíte dítě ještě k hodinám stráveným dojížděním, nebo ho dokonce donutíte k navštěvování dvou škol, vystavíte ho tím dalšímu obrovskému stresu. Ideálním je z tohoto pohledu řešení, kdy se nestěhuje dítě, ale naopak se v jednom bytě střídají rodiče. Bohužel se ale v praxi dá toto řešení uskutečnit jen u naprosto zanedbatelného počtu rodin, protože je finančně náročné (rodina musí mít k dispozici tři byty), a navíc jej často znemožňuje situace, kdy si rodiče založí s novými partnery rodinu a není dost dobře možné, aby ji ob týden opouštěli.
I když se neustále a na všech místech zdůrazňuje, že primárně by se o střídavé péči mělo rozhodovat podle zájmu dítěte, skutečnost je bohužel často jiná a střídavá péče se může snadno stát prostředkem pomsty a vyřizování účtů mezi rodiči. „Základním předpokladem pro úspěšnou střídavou výchovu je schopnost rodičů domluvit se a vyřešit konflikty. Pokud se střídavá výchova stane nástrojem pro řešení konfliktů, a dítě dokonce prostředníkem mezi rodiči, jde o situaci toxickou pro všechny – a zejména pro dítě,“ upozorňuje Marcela Vojířová.
Pokud totiž před dítětem očerňujete toho druhého nebo se dítě snažíte přetáhnout na svou stranu, stavíte ho tím do neřešitelné situace. Je přirozené, že má rádo oba své rodiče úplně stejně a nechce, ani nemůže mezi nimi volit. Tím, že o druhém rodiči mluvíte špatně, útočíte vlastně zároveň i na samotné dítě, na jeho hodnoty a jistoty. Je proto nutné neustále si opakovat, že primární je zájem dítěte, a nikoli vyřizování si účtů mezi dospělými. Ať už jste si, coby partneři, udělali cokoli, nepřestáváte být kvůli tomu rodiči a vaše děti jsou vaším společným zájmem, který vás bude spojovat až do smrti. Odhlédněte proto od svého ega a řiďte se heslem, které propaguje David T. Pisarra, autor knihy A Man’s Guide To Child Custody: „Rozvod je o rodičích, ale střídavá péče výhradně o dětech!“