Maminka.czChování a vztahy

Styď se, Leničko!: Aneb přináší stud něco výchovného?

Martina Machová 16.  5.  2015
Zahanbení, posměšky, ironické poznámky patří k těm nejhorším výchovným prostředkům. Na dětskou duši mají mnohdy více negativní vliv, než jednorázové plácnutí přes zadek.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Leničce jsou 4 roky. V září nastoupila do školky, ve které byla od prvních dní (k velké úlevě rodičů) velmi spokojená. Dvě úžasné pedagožky, které měly jejich třídu pod křídly, si u dětí dokázaly poradit jak se smutkem z odloučení, tak s vážnějšími výchovnými problémy i běžným zlobením. Jenže mladší učitelka odešla na mateřskou dovolenou a místo ní nastoupila hřmotná dáma se svérázným přístupem ke své profesi i k dětem.

Když něco dětem nejde, tak se jim posmívá, což samozřejmě strhne i ostatní děti. Za prohřešky následují podivné ponižující tresty a zesměšňování. Kdyby to maminka děvčátka neviděla, asi by vyprávění nevěřila. Jenže ten den šla pro Leničku neplánovaně o něco dřív… Děti byly na zahradě, maminka neodolala a chvíli přes plot pozorovala veselý mumraj. Po chvíli pochopila, že nejde o bezstarostný smích malých neposedů, ale o organisovaný výsměch.

Lenička s dvěma kamarády asi něco provedli, a tak museli místo hraní za trest zametat. Samozřejmě jim to s velkými smetáky nešlo, ostatní děti se jim smály a paní učitelka vše rozjařeně komentovala. Prý se mají stydět a snažit se, aby své zlobení napravili alespoň úklidem. Bohužel prý nešlo o první situaci, kdy takto prohřešky řešila…

„Když děti žijí s posměchem, učí se bázlivosti.“

„Když děti žijí se zahanbením, učí se provinilosti.“

„Když děti žijí s kritikou, učí se odsuzovat.“

„Když děti žijí s nepřátelstvím, učí se bojovat.“

…je mottem mnoha pokrokových, dětem přátelských školek a zájmových zařízení a také zkušené pedagožky Simony Strakové.

„Upřímně, jako pedagog s 35letou praxí v předškolních zařízeních si v tomto směru dokážu představit jednorázové selhání – jednoduše vám ujedou nervy. Také se mi to párkrát stalo, ale obvykle jsem si pak děti zavolala a vše si s nimi vysvětlila, třeba pomocí příběhu či pohádky. Nikdy mi nedělalo problém se dětem omluvit, když jsem věděla, že jsem selhala. Myslím, že je to hodně důležité,“ říká Simona Straková, která si dnes již užívá zaslouženého důchodu.

Zastydí se, napraví se?

Velmi smutným faktem je, že v mnoha případech jsou děti terčem všeobecného posměchu a zahanbení za chování, které nemohou ovlivnit. Děti nemohou za to, že koktají, špatně vyslovují, nebo jsou třeba od přírody velmi nešikovné a neobratné, často pak něco shodí a rozbijí. Jiné zase neumí například zpívat či kreslit. Někdy se za nevhodným chováním (hyperaktivitou, nepozorností, zapomínáním apod.) schovává nějaká neurovývojová porucha, kterou se podaří odhalit až v mladším školním věku kvůli špatným školním výsledkům a nestandardnímu chování v kolektivu.

Vždyť již česká legenda dětské psychologie, profesor Zdeněk Matějček, o posměškách a zahanbení ve výchově tvrdil: „ Tato kategorie trestů je právě z těch, které děti často snášejí hůř než tresty fyzické. Je založena na velmi problematickém předpokladu, který je možné vyjádřit takto: Oni se mu budou smát, on se bude stydět a napraví se. Ve skutečnosti však pocit zahanbení jen velmi zřídka vede k tomu, že by dítě upravilo chování tak, aby se posměchu vyhnulo.“

Témata: Chování a vztahy, Smutný fakt, Posměch, Zapomínání, Matějček, Výchovné, Len, Výchovný problém, Nestandardní chování, Zdeněk Matějček, Stud