Stydím se představovat jako spisovatelka, říká Barbora Vajsejtlová

Shodly jsme se, že jsme vždycky trpěly na dětských hřištích, a přiznaly si i to, že dětem občas šoupneme telefon nebo tablet a nestydíme se za to. Stejně jsme to vyřešily v kavárně, kde jsme se sešly (stihly jsme ještě, když byly otevřené). Objednaly jsme našim podobně starým dcerám dortík, pustily jim pohádku, abychom si mohly v klidu popovídat. A já už se teď těším, že si přečtu některou z Bářiných knížek. Jo a mimochodem, je strašně skromná – napsala jich šest a pořád se stydí říct, že je spisovatelka.

Jako malá jsi měla předsevzetí, že v dospělosti nikdy nebudeš pracovat, ale budeš si jen hrát? Splnilo se to aspoň trochu?

Na základě tohoto hesla vlastně vznikla knížka pro děti Ať jsou velcí zase malí. Psala jsem o tom, jaké by to bylo, pokud by dospělí neměli povinnosti, nespěchali a dokázali si pořád hrát. A jako malá jsem měla předsevzetí, že pracovat nikdy nebudu a celý den si budu jen hrát a jíst tuny želatinových medvídků, protože ty já můžu. A realita? Já vlastně nevím, jestli si dokážu s dětmi hrát tak, jak ony by si představovaly. Ale samozřejmě se snažím, jako všechny mámy. Tyjo, ty mi dáváš (smích).

Časopis Maminka

Maminka vypadá jinak! Je kreativnější a už nepíše jen o miminech a batolatech

Chodila jsi třeba s dětmi ráda na dětský hřiště?

Dětský hřiště pro mě vždycky znamenaly strašný utrpení. Já jsem tam nikdy moc dlouho nepobyla, protože syn od nějakých čtyřech let jezdil závodně na kole, takže postupně jsme to vystřídali za tréninky. Na druhou stranu, máme takovou komunitu podobně naladěných matek, a když někam vyrazíme, uděláme si to tak, aby to vyhovovalo i nám – tedy v dosahu nějaké zahradní restaurace. Takový to typický dětský hřiště jsem vyselektovala prakticky hned, protože to bylo fakt šílený.

V květnovém čísle časopisu Maminka píšeš o typologii matek na dětských hřištích, ke které skupině se řadíš ty?

Já jsem líná matka. Pokud neteče krev, nezvedám se z lavičky (směje se). Nevím, jestli je to správně výchovně, ale takhle jsem to vždycky praktikovala. Beru to podobně, jako vychovávali rodiče nás. Vyrostla jsem na vesnici, vždycky jsme přilítli ze školy, hodili jsme tašku do kouta, navlékli tepláky a šli ven. Tenkrát nikdo z nás neměl hodinky, takže jsme chodili domů, až když se rozsvítily lampy. Do té doby o nás nikdo nevěděl. To není nic proti rodičům, s těmi mám perfektní vztah. A na své dětství vzpomínám moc ráda.

Co tvoje děti, mají to diametrálně jinak, než jsi to měla ty?

Naštěstí bydlíme na okraji Prahy, máme za domem Krčský les. Terezka je ještě malá, ale Jenda chodí ven sám s klukama, lítají po lese, hrajou fotbal, dělají si bunkry a přijde mi to v pořádku. Tak to má být.

Do Maminky jsi jednou psala článek o povahách matek, ty ses přiřadila k choleričce, opravdu jsi tak vznětlivá povaha?

Jsem opravdu nadprůměrně impulsivní. A jak rychle u mě ty emoce nastoupí, tak rychle i opadnou. Ale když jsem vzteklá, tak nevidím na pět metrů.

Křičíš na děti? Co tě dokáže nejvíc naštvat?

Křičím! Ježiš, já přímo ječím! Kdybych měla vyjmenovávat, co mě nejvíc dostane do varu... asi úplně klasický věci. Snažím se je naučit uklízet, ale k ničemu to nevede. Říkám si, že je vedu k zodpovědnosti, aby měly systematický přístup ke škole, ale ono to nefunguje. Myslím ale, že je to úplně normální. My byli stejní a rodiče z nás lezli po stropě. Ale přiznávám, že křičím dost! Někdy se za to dokážu omluvit, ale je to něco, s čím budu bojovat věčně. Navíc jsem strašně netrpělivá. S tím se také snažím pracovat, ale zatím nemám valné výsledky.

Jaké vlastnosti po tobě zdědily děti?

Jenda po mně nezdědil vůbec nic, ten je celý manžel, se všemi vlastnostmi, dobrými i špatnými. Já třeba vůbec nejsem soutěživá a on hrozně moc, a musím říct, že se mi to těžko uchopuje, vůbec se do toho nedokážu pořádně vcítit. A Terezka je zase celá já, vzhledově i povahově, což vůbec není výhra. To je nastavené zrcadlo 24 hodin denně. Obě jsme příšerný hysterky. Jednu výhodu to má – když zkouší některý svý fígle, tak si říkám: "Jo, holčičko, to já už znám čtyřicet let. Tohle na mě nezkoušej!"

Jak tě změnilo rodičovství? A co je na něm nejtěžší?

Začala jsem dřív vstávat a mám pozitivnější vztah k alkoholu (smích). A co je na něm nejtěžší? Asi, že máš zodpovědnost za malé človíčky, které vychováváš, a víš, že čeho se na nich dopustíš, to už nikdo nesmázne. A ty jsi za to zodpovědná. Tím hůř se mi pak nese, když vím, že ječím, kde bych měla být v klidu.

Ale zpět k tobě, co baví tebe?

Já jsem před čtyřmi lety napsala první knížku a teď už jich mám šest a na další pracuji. A to je to, co jsem chtěla dělat od malička. Byl to obrovský sen, který se mi vyplnil. V tom jsem se strašně našla. Někdy se mi stává, že se probudím v noci, jsem rozespalá a říkám si, že se mi to všechno zdálo, že ty knížky nikdy nevyšly. Je to fakt strašně krásný pocit a pořád tomu nemůžu uvěřit, že se to děje...

Knihy pro děti

Medvěd Wrr: Jeho tvůrci teď poskytli audioknihu gratis. A chystají druhý díl

Takže psaní je pro tebe největší koníček?

Psaní knížek (smích). Musím říct, že mi knížky krásně rozbíjejí novinářský stereotyp. A tohle rozpoložení, kdy částečně píšu články a do toho knížky, je pro mě úplně nejlepší. Po pracovní stránce jsem šťastná.

Jsi víc novinářka, nebo spisovatelka?

Já se pořád strašně stydím představovat se jako spisovatelka. Když mám někde besedu s dětmi nebo čtu ze svých knížek po knihovnách, tak je mi žinantní říct: Já jsem spisovatelka. Pořád tomu nemůžu uvěřit, opravdu.

Napsala jsi pět knížek pro děti a jednu knížku pro dospělé, pro koho tě baví psát víc?

To se asi nedá říct. Pokaždé, když píšu knížku, jsem v ní potopená až po uši. Teď třeba píšu knížku pro dospělé na poměrně depresivní téma, takže si od psaní vždycky musím chvilku odpočinout a vynořit se nad hladinu. Ale to vůbec neznamená, že by mě to nebavilo.

Knížka pro dospělé se jmenuje Mami, přidej, je o matce, která začne běhat a najde se v tom. Bylo to tak i u tebe?

Vlastně ano, také jsem začala běhat. Spíš kvůli tomu, že se snažím udržovat ve formě. A jelikož sportuje celá rodina, nechtěla jsem být za úplného lenochoda, ale jinak mi sport není úplně blízký. Jsem si jistá, že k tomu nemám genetické vlohy.

Je to tedy autobiografie?

Já se tomu trochu bráním a schválně jsem hlavní hrdinku nepojmenovala. Samozřejmě jsou tam autobiografické prvky. Je tam spousta příhod, které jsem prožila buď já, nebo jsem je převzala ze svého okolí. Knížka graduje velkým závodem, který hrdinka běží. Říkala jsem si, že celý příběh dopíšu, až poběžím v listopadu Velkou Kunratickou, až se tam budu drápat do toho kopce a budu mít ten čerstvý zážitek, a to se podařilo. Málem jsem u toho zemřela! (smích)

Slyšela jsem, že hraješ na harmoniku, jak jsi se k tomu dostala?

Vyrostla jsem na vsi a děda hrál na saxofon, chodil s vesnickou kapelou po akcích, na maškarní, posvícení a já jsem chtěla strašně na něco hrát, abych se k němu mohla přidat. Jsem teda takový muzikant na baterky. Hraju na vodě čundrácký písničky, na masopust chodím hrát šumařiny, ale je to strašně fajn a taky máš panáky zadarmo!

Tvoje děti hrají na nějaký hudební nástroj?

Já bych ráda. Myslím, že Terezka začne, ta má hudební sluch po mně. Chce se učit hrát na kytaru. Jendu jsem se snažila do toho zlomit. Měla jsem k němu dlouhý monolog, když jsme jeli v autě, říkala jsem mu, jak by to bylo hezký, kdyby na něco hrál, seděli bychom spolu u toho ohně... "Holky by na tebe letěly," přemlouvala jsem. On mě nechal domluvit a pak řekl: "To je super, mami. Blbý na tom je, že mě to vůbec nezajímá." A tím to bylo vyřízený. On má zkrátka to kolo. Každý víkend trávíme na závodech. V blátě, ve sněhu, když prší. Jo, je to moc prima (smích).

Jak by vypadal tvůj ideálně prožitý den? A bylo by to s dětmi, nebo bez dětí? Upřímně!

Nebyly by v něm závody! Klidně i s dětmi, ale nebyly by v něm závody (smích).

Rozhovor s Bárou Vajsejtlovou vyšel ve zkrácené verzi v květnové Mamince. Najdete tam rozhovory se všemi redaktorkami Maminky. Plus další skvělá témata. Aktuální číslo nebo předplatné s dárkem můžete kupovat na www.ikiosek.cz/maminka

Maminka roku 2020

Hledáme Maminku roku 2020! Nejste to náhodou vy? O tohle se soutěží