[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Po dlouhé době jsem si našla partnera, s nímž jsem opravdu šťastná. Petr pochází z vážené rodiny. Jeho rodiče jsou oba vysokoškoláci, pracují na významných postech. Maminka je primářka, otec zástupce ředitele jedné banky, sestra nedávno promovala. Je to zkrátka rodina na úrovni, což se o té mojí říct nedá,“ píše v internetové diskusi devětadvacetiletá Petra.
Její otec je řidič kamionu, matka pokladní v supermarketu a jejich společenské vystupování je podle Petry úplně jiné než chování rodičů jejího přítele. Oba by chtěli, aby se rodiče vzájemně poznali, jenže zatímco Petr s tím nemá sebemenší problém, Petra setkání odkládá.
„Tatínek si nepotrpí na bonton a neumím si představit ani to, jak dva tak odlišné páry dokážou najít téma ke konverzaci. Tuším, že maminka bude unavovat Petrovu matku/ lékařku výčtem všech svých neduhů, protože to je její oblíbené téma, a celkově mám ze setkání strach. Na Petrovi mi záleží, přála bych si, aby se schůzka uskutečnila, nikdy mě ale nenapadlo, že budu mít takové myšlenky a že se budu stydět ukázat svému partnerovi a jeho rodině své rodiče,“ líčí Petra a zabývá se přitom otázkou, zda jsou takové pocity běžné, nebo by se za ně měla stydět sama před sebou.
Psycholog Pavel Rataj říká, že zklamání z rodičů a pocit studu je v určitém období zcela normální, dokonce i vývojově nutný. Děti v pubertě prožívají takové pocity běžně. „Každý z nás si v průběhu svého vývoje vytvořil vnitřní obraz vytouženého rodiče, který je počínaje pubertou konfrontován se skutečným rodičem. Tato konfrontace může být někdy kalamitní, kdy vnitřní obraz a skutečnost jsou neslučitelné.“
Totéž se podle odborníka může dít i v dospělosti, kdy na konfrontaci reagujeme tím způsobem, že podle konkrétního nepřijatelného chování hodnotíme rovnou celou osobnost, a nejsme pak schopni vidět reálně cokoli pozitivního, proč bychom si rodičů mohli vážit nebo proč bychom je mohli mít rádi.
„Nevidíme jejich pozitivní dovednosti a už vůbec ne to, co pro nás v životě udělali či obětovali. Všechno pozitivní je devalvováno,“ tvrdí Pavel Rataj. Psycholog Tomáš Vašák říká, že bychom se rozhodně za tyto své pocity neměli trestat, to vede jen k hlubším problémům. „Důležité je svým pocitům porozumět a pochopit, proč je nám něco nepříjemné, pak se s tím teprve můžeme vyrovnat,“ dodává.
Důležitým krokem k porozumění a pochopení vnitřních pocitů je odhalení, za co se vlastně stydíme. „Pokud se například stydíme za životní styl rodičů, je to náš problém. Vadí-li nám, že rodiče tráví volný čas na zahrádce v roztrhaných teplákách a baví se jen o cenách zboží, je to spíš znak naší nezralosti. Na druhou stranu, pokud je náš rodič mafián a podvodník, je dokonce správné, že se dokážeme vůči takovému chování vymezit, a dokonce si umím představit, že omezíme s rodiči kontakt,“ říká Tomáš Vašák.
Náš postoj k rodičům se každopádně formuje už v dětství, a že někdy přestaneme své rodiče nekriticky milovat a zbožňovat, je podle Tomáše Vašáka dokonce důležitým předpokladem k tomu, abychom jednou mohli odejít z domova a založili vlastní rodinu. I když v pubertě rodiče odmítáme a tyto pocity si občas přinášíme do dospělosti, ve většině případů to neznamená, že své rodiče budeme odsuzovat věčně.
Jakmile nás oni začnou brát coby rovnocenné partnery a my děti zároveň duševně dospějeme, vztahy se většinou zlepší. Potvrzuje to i psycholog Pavel Rataj, který se domnívá, že za naší snahou neustále hodnotit chování rodičů obvykle stojí fakt, že od nich nejsme dostatečně odpoutáni.
„Proto nás jejich chování bolí či štve víc, než by bylo zdrávo,“ říká. Svou roli v přístupu k rodičům hraje i to, jací jsme a jak jsme spokojeni sami se sebou. „Teprve když máme pevnou půdu pod nohama a jsme si vědomi vlastních pozitivních i negativních vlastností, můžeme si dovolit unést odlišnost toho, jací jsou druzí.
Až poté si tuto odlišnost přestaneme brát osobně a tragicky, přestože jde třeba o vážnou věc,“ dodává Pavel Rataj. Ve chvíli, kdy jednání svých rodičů nepřijmeme, řešíme situaci obvykle dvěma způsoby. Buď jejich chování omlouváme a snažíme se na rodičích hledat jiné dobré věci, zatímco špatné potlačujeme, nebo s nimi úplně omezíme kontakt a zcela se přestaneme stýkat.
Zda zvolíme první nebo druhou variantu, o tom podle Pavla Rataje rozhoduje mnoho faktorů. Reakci bude zcela určitě ovlivňovat naše sebevědomí, ale i stupeň separace a schopnost respektovat, akceptovat či tolerovat. „Vliv bude mít i prostředí, z něhož pocházíme. Jestliže člověk vyrůstal v atmosféře bez přijetí a respektu, bude mít problém nejen s vlastním přijetím, ale i s přijetím ostatních,“ domnívá se psycholog.
K izolaci dochází třeba v situaci, kdy se kvůli své kariéře nebo přátelům ocitáme v jiném prostředí a na rodiče se najednou začneme dívat skrz prsty, protože se nám do nového života nehodí. Jenže stejně jako přestáváme rozumět, proč rodiče nevymění staré bačkory a roztrhané tepláky za nové a bez děr, nemusejí ani rodiče chápat, co se změnilo u nás a proč by to najednou měli dělat, když jejich dětem nikdy předtím takové oblečení nevadilo.
Nedovedou si odůvodnit, co změnilo pohled potomka na svět. Případnými neshodami se samozřejmě všechno komplikuje, prostor pro komunikaci se zužuje, a pokud si obě strany nedokážou spor vyjasnit, je odloučení nevyhnutelné. Vzniklá situace je obtížná pro všechny. Pokud člověk odmítne své rodiče, odmítne vlastně část sebe sama a bortí se mu jistoty, které v rodičích měl, což může vyvolat traumata na celý život.
Rodiče to zase může vyprovokovat třeba k tomu, že spolu přestanou mluvit a budou jeden druhého obviňovat, kdo má na vzniklé situaci větší podíl. „Přetnutí vztahu s rodiči a dlouhodobá izolace má mnoho negativních rizik. Z hlediska vícegeneračního kontextu dochází vlastně k přetrhání rodové kontinuity vztahů, které může mít vliv na naše další generace. Ty si toto poselství odnášejí jako rodové dědictví a dostávají informaci, že jeden ze způsobů, jak řešit komplikace ve vztazích, je z něj odejít nebo ho utnout. Což je spíš patologický vzor,“ vysvětluje Pavel Rataj.
Pokud nám na rodičích cokoli vadí, zároveň se nechceme hádat a už vůbec si nepřejeme, aby došlo k totálnímu odloučení, měli bychom se snažit komunikovat. Stud není pocit, kterého je možné zbavit se „silou vůle“, než ale přikročíme k dohadům a výtkám, měli bychom si srovnat v hlavě naše očekávání. Pokud je až přehnaně vysoké a naši rodiče ho nedokážou naplnit, pocity studu nás budou provázet i dál.
Proto je důležité formulovat svá očekávání reálně. Pomoct může třeba okolí a jeho pohled na naše rodiče. Připadají vašim přátelům opravdu tak otřesní jako vám, že je za žádnou cenu nemůžete představit svému partnerovi nebo kolegům v práci? Co když jim připadají docela fajn, zatímco vy jste se změnili a jste třeba namyšlenější, než jste bývali?
Stud za druhé znamená, že srovnáváme naše a jejich hodnoty, postoje, chování a myslíme si, že ty naše jsou kvalitnější. Ale je to opravdu tak? Psycholog Pavel Rataj říká, že ve skutečnosti nás nejvíc zraňuje právě naše nenaplněné očekávání. Třeba se rodiče vážně nechovají tak hrozně… Pokud nám přesto jejich chování vadí, měli bychom jim to na rovinu sdělit. Ale…
„V případě, že nás rodiče berou jako partnera a máme s nimi dobrý vztah, je samozřejmě větší šance, že kritiku přijmou. Samozřejmě je nutné chtít to, co je možné. Můžeme je například v klidu požádat, nejlépe každého zvlášť, aby se před naším životním partnerem mezi sebou už víckrát nehádali. Nemůžeme ale kritizovat jejich životní styl s tím, že budeme trvat na tom, aby přijali ten náš,“ říká Tomáš Vašák.
Jestliže se nám například nelíbí, jak se oblékají nebo chovají ve společnosti třeba u večeře v restauraci, máme právo požádat je o změnu, ta ale záleží na mnoha faktorech. „Tím nejdůležitějším je vnitřní motivace, a té vyjádřením naší nespokojenosti mnohdy nedosáhneme.
Taky bychom si měli uvědomit, že čím jsou rodiče starší, tím méně ochotně budou sami sebe měnit. Už jenom proto, že jsou méně flexibilní, budou raději trvat na starých zvycích,“ upozorňuje Pavel Rataj. I když v řadě případů dostaneme příslib, že se rodiče o změnu pokusí, nakonec se žádná nekoná.
„Ke změně chování je třeba mnoho energie a trpělivosti. Změna musí proběhnout i na hlubší postojové úrovni, a tam je mnohdy jádro problému. Osobně bych doporučoval se změnou u rodičů příliš nepočítat. Větší pravděpodobnost našeho vlivu spočívá spíš v tom, že můžeme něco změnit u sebe, konkrétně uvnitř sebe,“ dodává.
Autorka tohoto textu má ve svém okolí muže, který se přestal stýkat s otcem kvůli odlišným politickým názorům. Politické spory vyprovokovaly mezi otcem a synem rivalitu, která po letech hádek skončila totální izolací. Bohužel do ní byla zatažena i synova matka, která se debat nijak neúčastnila. Přestože je někdy skutečně těžké najít k rodičům cestu zpět, měli bychom se o to pokusit.
A nejen z toho důvodu, že oni jsou těmi, kteří nám kdysi dali život a později nás vychovali… „Že dokážeme odpouštět, je výraz naší skutečné dospělosti. Každý člověk se vyvíjí a myslím, že stojí za to zkusit najít ke svým blízkým cestu i v případě, že se na ně zlobíme a máme třeba právo se zlobit. Navíc hrozí, že pokud nedokážeme překročit svůj stín a nepokusíme se dát vztahy s rodiči do pořádku, budeme si to jednou velmi vyčítat,“ upozorňuje psycholog Tomáš Vašák.
Pochopitelně pro snahu navázat znovu kontakt se svými rodiči je třeba dozrát. „To obnáší především vnitřní zpracování důvodů našeho sporu a zbavení se nepříjemného tlaku, který nás do té doby bolel, paralyzoval, urážel, ponižoval nebo nás přiváděl k tomu, že jsme se za své rodiče styděli. Musíme se stát silnějšími a přijmout fakt, že k našim rodičům patří i chování, s nímž nesouhlasíme, a že i oni mají své stinné stránky.
Můžeme si stanovit hranici při vzájemné komunikaci, při jejímž překročení zareagujeme třeba odchodem, ale tentokrát jen z místnosti, nikoli z celého vztahu,“ říká Pavel Rataj a dodává, že vnitřně dozrát znamená vlastně přerůst své rodiče a pochopit jejich chování a jednání v kontextu životní historie, kterou prožili.
Podle Pavla Rataje jsou dvě cesty, jak znovu obnovit vztah se svými rodiči. Ta první je, že napětí a nekomunikaci necháme prostě „vyšumět“. V praxi to funguje tak, že se čas od času rodičům ozveme a přijdeme je navštívit, což s sebou logicky přinese také první rozhovory o tématu návratu, a pak se zkrátka uvidí, co dál. „Někdy pokračuje vztah spíš na formální úrovni, někdy se objeví potřeba pročistit ho, víc se rodičům přiblížit.
Spíš se ale změní forma vztahu než naše vnitřní nastavení,“ domnívá se odborník. V druhém případě přijde buď dítě, nebo rodič s tím, že chtějí problematickou situaci znovu otevřít a znovu o ní mluvit v naději, že komunikace uvolní napětí, bariéra se prolomí a jedněm i druhým bude vzájemně odpuštěno.
„V tomto případě je důležité nečekat okamžitou pozitivní změnu v reakcích rodiče,“ upozorňuje Pavel Rataj. Tomáš Vašák si myslí, že na světě je jen málo lidí, kteří nejsou schopni přiznat svou vinu a kteří nejsou ochotni ji napravit. „Dospělí lidé se přece mohou bavit o různých tématech, takže když jim nevyhovuje například politika, měli by se soustředit na jiné věci. Klíčové je, aby oba přistoupili na nepsanou dohodu, že spolu nebudou politiku řešit. A když už k nějaké kolizi dojde, dokázat si říct, že je důležitější vztah mezi nimi než rozdílné názory,“ dodává.
Pokud je to jen trochu možné, měli bychom se podle odborníků k rodičům pokusit najít cestu. „Není důležité, jak se chovají naši blízcí, ale jak se chováme my. Teprve vlastním chováním ukazujeme svou osobnost. Stydět se tedy můžeme za sebe, ne za ostatní,“ vzkazuje Tomáš Vašák všem, kteří mají pocit, že svým okolím budou souzeni právě na základě projevů těch, za něž se stydí. Toto sdělení pochopitelně platí i pro Petru, která v internetové diskusi odhalila svůj příběh.
Mgr. Pavel Rataj, psycholog Ta otázka je pro mě velmi tvrdě položená, na slovní spojení „nikdy neodpustil“ nedokážu při vší upřímnosti odpovědět. Nechci populisticky odpovědět, že by to bylo chování typu vražda někoho nebo týrání či zneužívání v dětství mne samotného nebo mých dětí. Pro mě nyní spíše platí konstatování: když mi bylo pět let, tak jsem si říkal, že rodičům nikdy neodpustím, že se nemohu koukat na svou oblíbenou pohádku, když mi bylo deset, tak jsem si totéž myslel o zákazu své oblíbené hry.
Od patnácti jsem je neodpustitelně nenáviděl za to, že nemají „špetku“ pochopení pro mé lásky (a to už je jedno, jestli to měl být extrémně rizikový sport, diskotéky, užívání zakázaných látek nebo noční výpravy za děvčaty)… Po dvacítce se to zlepšilo, začal jsem se smiřovat s tím, že rodiče jsou prostě takoví.
Dnes mě už nic podobného netrápí a tiše doufám, že trápit nebude. Ale nikdy neříkej nikdy. Dnes si spíše přeji, abych i já jako rodič dokázal unést tolik neodpustitelných věcí u svých dětí. Tomáš Vašák, psycholog Co bych určitě neodpustil je vědomé ubližování druhým lidem. Ale pravda je, že se to netýká jen blízkých. Naštěstí vím, že to u svých rodičů nebudu muset řešit.
Stud je obrana vlastní intimity, varování před tím, co by ji mohlo narušit (v takovém případě mluvíme o ostychu), aktuální pocit zahanbení před sebou samým, nad vlastní nedostatečností (označujeme jako hanba) nebo pocit zahanbení za jednání někoho blízkého, který psychologové označují jako tzv. zástupný stud. Stud je psychofyzický a často mimovolný jev, který se projevuje zrudnutím ve tváři. Fyziologické souvislosti studu nejsou zatím prozkoumány, každopádně stud podle odborníků není produktem výchovy. Zatímco vina je lítost a přijetí odpovědnosti za nějaké jednání (nebo nečinnost), předmětem studu je vlastní osoba sama.
Člověk necítí vinu za něco, co udělal, ale stydí se za to, jaký je. Zatímco míra viny se měří velikostí poškození druhých, stud indikuje míru „poškození“ sebe sama. Na rozdíl od viny a hanby, které se vztahují k minulému jednání, stud je také preventivní: člověk se stydí něco udělat, a tudíž to neudělá („to bych se musel stydět“). Na rozdíl od ostudy, trapnosti a ztrapnění, jež předpokládají svědky a společnost, stydět se člověk může i za věci, které nikdo neviděl a o nichž nikdo neví. Může se stydět dávat najevo své dobré stránky, může se stydět veřejně vystupovat nebo příliš vynikat.