[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nechci psát jen o kariérním postupu, ale je to typický příklad, jak funguje stydlivost. V práci dostanete za úkol zorganizovat vánoční večírek. Plánování a produkční záležitosti jsou vaší silnou stránkou, ale když máte svou představu odprezentovat vedení, brání vám v tom jakési podivné sevření orgánů. Abyste se vyhnuli nepříjemným pocitům, pošlete místo sebe kolegyni. Originální nápad byl váš, jenže šéf logicky ocení ji. Základy stydlivosti jsou položeny už v mládí. „Odmala vyrůstáme ve společnosti, která je hodně orientovaná na výkon. Neustále jsme hodnoceni v dimenzi dobrý–špatný, případně úspěšný–neúspěšný. Hodnotitelé jsou navíc často motivováni snahou nalézt na našem počínání nějakou chybu a domnívají se, jak nám poukázáním na ni pomohou.
Bohužel nám pomohou jen k pocitu, že jsme neschopní a že bychom raději nikde neměli jakkoli vyčnívat,“ říká psycholog Petr Šmolka. Stydlivost se nejvíc projevuje v pubertě, kdy má na naše sebehodnocení velký vliv reakce okolí. Ale není stud jako stud, a tak ho ihned neodsuzujme. „Přiměřený stud bývá přirozenou reakcí na emočně významnou situaci, a do jisté míry nás chrání před některými pošetilostmi. Oproti tomu stud nadměrný nám může bránit i v uplatnění našich předností a silných stránek,“ říká odborník. Nepřiměřená míra studu je taková, kdy nás zcela paralyzuje, třesou se nám ruce nebo máme pocity na zvracení či omdlení. Pokud nám takto ničí život, pomůže jen návštěva odborníka – psychologa nebo psychiatra. S přiměřenou měrou studu se však pracovat dá. Je nutné nevyhýbat se nepříjemným situacím. Bojíte se promluvit před vedením o vánočním večírku? I kdybyste náhodou něco pokazili, nic se nestane.
A červenání, které bude vaši prezentaci doprovázet? Prostě se k němu přiznejte. Třeba i se špetkou humoru: „Občas se mi stává, že se červenám, ale nebojte, nejde o život, nemusíte mne křísit, to se jen tak trochu stydím.“ Někdo se v kritické situaci vědomě uklidňuje chlácholivými větami: „Nic se neděje. Nemám žádný problém.“ Jenže někdy to nezabírá. Petr Šmolka říká, že někdy je účinnější zvolit opačný postup a původně obtěžující symptom, třeba zčervenání, si navodit záměrně. „Zpravidla však ani tato cesta nevede k výraznému odlehčení a následnému smíchu. Fígl spočívá v něčem jiném – dostat své projevy více pod vědomou kontrolu. Když si je dokážeme záměrně navodit, pak bychom se jich – stejně záměrně – měli umět i zbavit. A když ne, potom se nám alespoň svévolně ,nedějí‘, ale to my jsme se rozhodli je mít,“ dodává. A malé povzbuzení na závěr. Nemá žádný smysl trpět falešnou představou, co si o vás asi tak mohli pomyslet ostatní lidé. Protože lidé nejsou zaujatí vámi, ale úplně něčím jiným – tím, jak sami budou působit na ostatní. Takže žádný strach. Á propos, copak jsme všichni dokonalí?
JE TO OPRAVDU TŘEBA?
Ve světě zdánlivě plném sebevědomých „vlčáků“ může být právě stud pro vaše okolí něčím přitažlivý. Nejen stud sám, ale především jeho nositel.
POZOR NA NEZNÁMÉ VODY
Pokud chcete něco změnit, volte postupné osmělování. Začněte tam, kde se cítíte bezpečně, a aktivitami, které relativně snadno zvládnete.
NAJDĚTE SI SPOJENCE
Jistě mezi svými známými a kamarády najdete nějakou spřízněnou duši, která vás podpoří a poskytne vám pozitivní zpětnou vazbu.