[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem kdysi skončila u psycholožky, abych s ní konzultovala svůj přehnaný strach o dítě, dostala jsem ránu pod pás. „Vy ale nejste neurotik,“ řekla mi. „Vy jste úplně normální. Matka.“ A usmála se tak, jako to umí jen ženy, které ví. A které mají buď nástřih, sekci, nebo aspoň strie. Prostě ženy, které mají to štěstí, že mají děti.
Doufala jsem, že dostanu nějaký prášek, ukážou mi nějaké obrázky, pustí mi relaxační hudbu se zvuky delfínů a já se pak zvednu z lehátka a odkráčím z ordinace jako ocelová žena – nerozhoditelná. Nebojácná.
Bez vtíravých myšlenek na to, že by moje dítě mohl v centru Prahy uklovat holub, doma v obýváku sežrat medvěd, případně ulechtat blecha, až bude zase ležet v psím pelechu.
Od té doby, co jsem porodila, jsem zjistila, že strach je relativní pojem. Když jsem byla mladá, svobodná a perspektivní, bála jsem se docela dost věcí. Že nestihnu metro, že si budu muset v práci sundat boty a všichni zjistí, že nosím roztrhané ponožky. Nebo že zaspím.
Od té doby, co mám děti, už se toho fakt nebojím. Že nestihnu metro, to je naprostá jistota. Ponožky si většinou vůbec obléct nestihnu a navíc nechodím do práce. Zaspat bych si někdy strašně přála, ale jelikož jako každý průměrný rodič vůbec nespím, asi se to nestane.
Na oslavě prvních narozenin staršího syna jsem brečela štěstím jako želva. Někdo byl naměkko z toho, jak ten čas rychle letí, jaké krásné dárky dítě dostalo, že dorazily i babičky a tety z druhého kolene, že jsou na dortu hezká marcipánová zvířátka… A já brečela štěstím, že se syn těch narozenin vůbec dožil.
Motorický vývoj je totiž pěkně rychlá věc, zatímco pud sebezáchovy se obyčejně vyvíjí až mnohem později a velmi pomalu – u některých jedinců (je jich asi polovina lidstva a označují se slovem „muži“) dokonce nikdy.
Je to sice krásný milník, ale zároveň to malého chlapce posouvá o něco blíž k motorce, kterou si jednou pravděpodobně koupí a bude na ní jezdit dvěstěpadesátkou po slapských serpentinách, přičemž když z ní náhodou sleze, tak jen proto, aby si skočil padákem.
„Mami, ale tohle se prostě nedá!“ Brečela jsem o rok a půl později do telefonu, když jsem stála pod okny motolské nemocnice a čekala na zprávu, jestli má starší syn divné EEG po mně a hrozí mu rozvoj epilepsie, nebo ne.
„Mami, ale tohle jsi mi přeci neřekla!“ Brečela jsem za další dva měsíce do telefonu znovu. To když se mladší syn narodil o pár týdnů dřív, vypadal jako stažený králíček a hned po porodu mi ho odnesli pryč.
„Já na to nemám,“ stěžuje si občas moje zbabělé já, když čelím strachu o děti a držím syna na klíně, zatímco mu doktor vyšívá další stehy. „Já taky ne,“ odpovídá moje statečné já. „Ale co nám zbejvá! Když se zblázníme, co si bez nás ty děti počnou? To bychom pak o ně teprve museli mít strach!
Představ si, kdyby se o ně pořád staral jen tatínek, to by lezly i na tu hrušku na zahradě. A určitě by z ní spadly. A pod hruškou by byly hrábě. A nejenže by měly rozbitý nos, ale ještě navíc by měly rýmu, protože by jim táta neoblékl ten silnější svetr, ale jenom vestu. To by prostě nešlo. Vydržíme!“
Za těch pár let, co se bojím o většího lumpa, a pár týdnů, co se bojím i o toho malého, jsem ale zjistila několik zásadních věcí, které mi přece jen občas pomáhají se nezbláznit. Třeba trochu pomůžou i vám.
1. Když se něčeho bojíte, většinou se to nestane.
2. Stane se totiž něco jiného a mnohem horšího.
3. Dáte-li dítěti do ruky nůž na porcování medvědů, neublíží si.
4. Pak si ufikne prst o papír.
5. Ty příšerné prolézačky na každém dětském hřišti, které určitě projektoval sám Herodes, dítě neohrozí.
6. Až se budete vracet z hřiště, dítě si rozbije čelo o plechovou pojistkovou skříň, když bude vystupovat z výtahu a zakopne o vlastní palec, přičemž o tu pojistkovou skříň vlastně jen tak letmo zavadí, a navíc ho přitom budete držet za ruku.
7. Když budete mít pocit, že jste zabezpečili celou domácnost neprůstřelně a dokonale, dítě vyroste o jeden centimetr a můžete začít znova.
8. Když budou vaše děti moc často na chirurgii, přijde vás zkontrolovat sociálka. Až přijde, zkuste si nenápadně říct o pomoc – třeba vás před dětmi aspoň na chvíli schová.
9. Není to nefér. Je to karma. Protože o nás se rodiče museli bát úplně stejně a my jsme stejně dělali (a děláme) všechny ty adrenalinové sporty a další věci, které jsou tak nebezpečné. Třeba chození po chodníku.
10. Nikdy nevíme, co se stane zítra nebo za hodinu. Jediné, co víme, je, co se děje teď. Jediné místo, kde se dá žít beze strachu, je proto tady. A teď. Tak se nebojte a žijte.
11. Pojištění se vyplatí.