Maminka.czChování a vztahy

Svázáni agorafobií

, Časopis Moje psychologie
26. 10. 2009
Svázáni agorafobií
Návštěva kina, dovolená v cizině, výlet vlakem. To všechno jsou zážitky, které má většina z nás spojené s chvilkami příjemného oddychu. Pro lidi trpící agorafobií ale představují jednu z největších obav a často i propast, na jejíž překročení nemají dost sil.

Agorafobie se u mě začala projevovat před devíti lety. Seděla jsem v kině a nemohla jsem polknout. Přestalo se mi dostávat vzduchu, polívaly mne pocity horka, potila jsem se a myslela jsem si, že se udusím,“ svěřuje se v internetové diskusi Renata. „Tyhle záchvaty se mi začaly opakovat i v autobuse, v metru, v restauraci, kterou číšník uzamkl kvůli blížící se diskotéce. Cítila jsem, že jsem v pasti a že nemůžu odejít. Skončilo to tak, že mě odvezla v záchvatu záchranka. Myslela jsem, že umřu.

Začala jsem se těmto situacím vyhýbat. Dnes, když jdu do kina nebo divadla, zmapuju si prostor a únikovou cestu pro případ záchvatu. Obvykle si kupuju lístek ke dveřím a vždy na kraj. Cestovat můžu jenom autem - tam můžu kdykoli zastavit a vystoupit. Chtěla bych na dovolenou do Španělska, ale děsím se letadla.“ Vyprávění Renaty ukazuje, že život s agorafobií není žádné peříčko. Mnoho z nás někdy zažilo nepříjemné pocity, když měli přejít velké prázdné prostranství nebo se jim udělalo nevolno v přeplněném autobuse, většina ale na tyto zážitky zapomněla. Agorafobici však mají z podobných situací tak ohromný a nerealistický strach, že se jim obvykle začnou vyhýbat úplně.

„Strach vznikne náhle, je velmi intenzivní, postižený prožívá paniku. Má dojem, že se úzkost bude dále stupňovat, že ji už nedokáže vydržet. To ho nutí ze situace utéct do bezpečí. Nutkání utéct je velmi silné a špatně se mu vzdoruje vůlí,“ vysvětlují MUDr. Ján Praško s kolektivem a popisují také další častou emoci provázející panický záchvat: „Dalším pocitem, který se někdy objevuje v panickém záchvatu, je intenzivní pocit neskutečna. Jako by tělo i prožívání byly odcizené, nereálné, vzdálené nebo okolí bylo cizí jako ve snu, filmu či za sklem. Po záchvatu nebo úniku ze situace přichází pocit uvolnění, někdy však také únavy, vyčerpání, letargie, smutku, znechucení nebo zlosti na sebe. Někdy k uvolnění vůbec nedojde a přetrvává napětí. Na záchvat často navazuje trvalý strach z dalšího záchvatu.“ Tak se člověk trpící agorafobií dostává do bludného kruhu nemoci. Strach ze záchvatu vede k tomu, že se situaci snaží vyhnout, a toto vyhýbání má zase za následek to, že se situace už předem silně obává a maluje si ji ještě černěji, než jaká opravdu je.

Je to silnější než já

„Asi před třemi lety jsem měla silný úzkostný záchvat na zastávce tramvaje,“ popisuje třiadvacetiletá studentka Lenka. „Bylo tam tolik lidí a mně se udělalo strašně špatně. Klepala se mi kolena, motala hlava, srdce bušilo jako o závod. Měla jsem pocit, že omdlím přímo na nástupišti za bílého dne před všemi těmi lidmi. Sebrala jsem se a utekla. Když jsem chtěla jet pár dnů na to tramvají do školy, už cestou na zastávku jsem se celá třásla.

Nemohla jsem ani napsat esemesku, jak se mi klepaly ruce. Bála jsem se, že to na mě zase přijde, a taky že jo. Opět jsem musela odejít a rozdýchávat to pak asi hodinu na lavičce. Od té doby tramvají nejezdím. Dost se nachodím a taky často chodím pozdě, ale vím, že bych to prostě nezvládla,“ svěřuje se. Lenka popisuje podobné příznaky záchvatu jako i ostatní lidé trpící agorafobií. Kromě úzkostných myšlenek a katastrofických obav typu: „Co když omdlím?“ „To bude infarkt...“ „Já to prostě nezvládnu!“ „Umřu!“ nebo „Už to na mě zase přichází“ jejich záchvat doprovázejí také výrazné projevy na těle. Nejedná se ale o žádné fyzické onemocnění ani poruchu.

Tyto projevy by se daly nazvat působení sympatického nervového systému při stresové reakci. Mysl totiž vyvolá paniku a naše tělo pak začne reagovat jako na údajné závažné nebezpečí. A protože v pradávné minulosti byly nejčastějšími reakcemi na nebezpečí boj nebo útěk, postará se o to, aby nás dostatečně nabudilo. Zrychlí tep, zvýší tlak, zúží cévy na periferii, a naopak rozšíří ve velkých svalech, začneme se více potit, zrychlí a prohloubí se nám dech, rozšíří se panenky, a hlavně stoupne naše celková aktivita. Nepřichází na nás tedy infarkt nebo mdloby, jak se mnozí agorafobici obávají, jen jsme se sami, vlastní myslí, nabudili a aktivizovali.

Kromě těchto příznaků popisují lidé trpící agorafobií často také tíhu a bolest na hrudi, dušení se, bolení hlavy, závratě a pocity na omdlení, návaly horka nebo chladu, mravenčení v končetinách, silné chvění, žaludek jako na vodě, celkovou únavu a mnoho dalších nepříjemných pocitů. „Vždycky mám pocit, že se pozvracím. Cítím tíhu v žaludku a šimrání v krku. Párkrát jsem to opravdu tak tak stihla na záchod, takže teď občas trnu, abych se nepozvracela přímo ve frontě v obchodě nebo na poště,“ popisuje Jiřina.

Roman zase mívá obavy z infarktu: „Otec zemřel poměrně mladý na infarkt a já vím, že to máme v rodině. Situace mimo domov mě vždycky tak stresují, že se bojím, aby to na mě taky nepřišlo. Děsně mě pálí na hrudi a nemůžu vůbec dýchat. Několikrát jsem musel požádat kolemjdoucí, aby mi zavolali záchranku, nakonec se to ale vždycky ukázalo jako planý poplach.“

Vrozená citlivost?

Agorafobie neboli strach z tržiště, jak zní doslovný překlad názvu poruchy známé už od dob starého Řecka, znepříjemňuje život třem až šesti procentům naší populace. Patří mezi relativně časté fobie, častěji se setkáme už jen s chorobným strachem z výšek a ze zvířat, takže se jedná o poměrně rozšířené onemocnění. Co stojí za jeho vznikem a jaké jsou jeho příčiny, je ale otázka, na kterou ještě stále odborníci nedokážou jednoznačně odpovědět.

Nejedná se totiž o poruchu v pravém slova smyslu, i když agorafobie své místo na oficiálním seznamu psychických diagnóz má. Úzkost a strach jsou totiž přirozené a prospěšné mechanismy, které nám pomáhají přežít. Problém nastává až tehdy, pokud se tyto emoce objevují příliš často, trvají příliš dlouho nebo je jejich intenzita vzhledem k situacím, které je spustily, neúměrná.

Jako u všech psychických onemocnění i tady hraje roli známá triáda - vrozené faktory, vliv dětství a výchovy a stres v současném životě. Jejich vzájemná kombinace pak má na svědomí, zda se u dotyčné osoby porucha vyvine, či ne. Pojďme se jim trochu podívat na zoubek. „Vrozené faktory mají významný vliv, pro což svědčí fakt, že v některých rodinách nacházíme tuto poruchu častěji. Pravděpodobně se však nedědí přímo agorafobie nebo panická porucha, ale dispozice reagovat úzkostí na zátěž,“ říkají MUDr. Ján Praško se spolupracovníky.

„Výsledky výzkumů nasvědčují tomu, že jedinci trpící agorafobií či panickou poruchou mají narušenou rovnováhu určitých chemických činitelů, jako jsou serotonin, noradrenalin a dopamin, na některých místech v mozku. Jako by mozek byl vrozeně citlivější ke stresu a při určitém způsobu výchovy, určitých vzorech a stresujících zážitcích snadněji reagoval chronickou úzkostí.“ Těmito stresujícími zážitky je v dětství například ztráta důležité osoby, tedy úmrtí nebo rozchod rodičů, která s výskytem agorafobie prokazatelně souvisí. Dalšími „viníky“ mohou být například předčasné oddělení od matky, týrání dítěte, nedostatečná péče, nebo naopak přílišné rozmazlování a ulevování.

Přehnaně úzkostná výchova také dítěti rozhodně neprospívá. Přecitlivělost k tělesným příznakům, neustálé sledování se a hlídání se, opakované varování před hrůzami přírodních katastrof či nebezpečím na silnicích natropí více škody než užitku. Malá ratolest totiž záhy začne napodobovat vzorce chování a myšlení svých rodičů a přivodí tak trvalou úzkost i sama sobě. Třetím faktorem hrajícím roli při rozvoji agorafobie je stres. Právě ten bývá obvyklým spouštěčem této poruchy. Citlivý a úzkostně laděný organismus vystavíme velké nebo dlouhotrvající zátěži a on to zkrátka nevydrží.

Stresem ale nemyslíme jen ten psychický, jaký představují například spory s blízkými lidmi, přespříliš práce, finanční problémy nebo nadměrná zátěž na mateřské dovolené. Patří sem také vliv našeho těla. Nemoci, únava, přepracování, nedostatek spánku, nadměrné užívání alkoholu, nedostatek živin, držení diet - to všechno může náš organismus oslabit a dát tak agorafobii možnost, aby propukla. „U mě začala agorafobie poté, co jsem se totálně vyčerpal v práci.

Naše firma získala významnou zakázku a já měsíc dřel dnem i nocí, abych si na ní udělal jméno a dobrou pověst. Oči se mi klížily, ale vždycky pomohla konvice kávy a pár cigaret. Pak, když bylo po všem a měl jsem konečně čas odpočívat, jsem se totálně složil. Seděl jsem na lavičce na náměstí a měl pocit, že na mě všechno padá. Začal jsem se klepat, třeštila mi hlava. Musel jsem rychle běžet domů,“ líčí svoje první setkání s agorafobií dvaatřicetiletý programátor David. Trvalo pak dva roky, než vyhledal pomoc psychiatra. Dnes už má od problémů klid: „Nakonec mi nejvíc pomohla kognitivněbehaviorální psychoterapie. Už po osmi sezeních se moje potíže zredukovaly na minimum, možná dokonce úplně vymizely,“ říká.

====Pomůže psychoterapie====
Agorafobie je skutečně dobře léčitelná porucha. U čtyřiceti procent nemocných dokonce příznaky během několika let zmizí samy. Z lidí, kteří se obrátí s prosbou o pomoc na odborníky, se pak fobie navždy zbaví tři čtvrtiny. To je celkem dobrá prognóza. A jak potom taková léčba vypadá?

V ideálním případě je kombinací dvou možností - psychoterapie a léků. Léky sníží prožívání úzkosti a umožní tak organismu, aby mohl normálně fungovat. Do šesti týdnů se nálada nemocných vrátí do normálu a stejně tak zmizí i úzkostné a tělesné příznaky. Potom se dotyčný může pustit do psychoterapie, která mu pomůže lépe porozumět tomu, co se s ním vlastně děje a jaké životní události nebo vztahy s rozvojem poruchy souvisejí.

Může si také osvojit způsoby, jak svoji fobii zvládat nebo časem překonat úplně. Pomocníkem bývají například relaxace, odvedení pozornosti nebo mapování automatických myšlenek, které mají na svědomí to, že rtuť úzkosti stoupá do závratných výšin. Důležité ale je nezůstávat se svým trápením sám a nebát se vyhledat patřičnou pomoc, protože čím dřív postižený přijde, tím je léčba kratší a její úspěch jistější. A navíc - je tak trochu škoda plýtvat časem našeho života v zajetí čtyř stěn bezpečného domova.

Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Životní událost, Malá ratolest, Úzkostná výchova, Nadměrné užívání, Nadměrná zátěž, Významný vliv, Nejčastější reakce, Mapování, Tělesný příznak

Mohlo by vás zajímat
Syn se narodil s jinou barvou pleti, než má jeho táta. Podezírali mě z nevěry
9krát o bolestech břicha v těhotenství. Víte, co která bolest znamená?
Kdyby chlapi chodili k porodům, nebyly by války, říká zpěvák Roman Tomeš
Pozor! Dítě se topí tiše! Nekřičí, necáká a lidé si ho často nevšimnou
Nemá šanci přežít, řekli těhotné ženě. Plánovala synovi pohřeb, teď slaví rok
Jsem obézní. V těhotenství jsem cítila ze strany lékařů odpor a styděla se
Dát dítěti na plavání rukávky? Pokus o zabití, říká vodní záchranář
Co by měli všichni milující rodiče naučit své děti? Nejen mýt ruce a čistit zuby!
Babička plašička: Po návratu od tchyně se dcera bojí všeho!

Horoskopy

Kozoroh Začněte se v práci více ovládat, protože si jinak koledujete o pořádný malér. Momentálně máte jiné…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Zita, Nico, Konstancie





Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu