[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dokud jsem děti neměla, tak mě prostě vůbec nezajímaly. Nebylo to pro mě téma. Jejich existenci jsem vzala na vědomí, když mi v restauraci od vedlejšího stolu vřískaly do ucha nebo když do mě strčily při sbíhání schodů do metra. Ale jinak jsme si žili poklidně vedle sebe, ony a já.
S blížící se třicítkou jsem si začala říkat, že se možná mámou ani nestanu. Ne že bych vyloženě nechtěla, spíš mi to bylo vlastně jedno. Uměla jsem si stejně dobře představit, že zůstanu bezdětná, a přesto budu žít spokojeně.
Pak jsem potkala Marka a všechno se rázem změnilo. Spadla jsem to tohoto osudového vztahu s nevídanou intenzitou a po půl roce otěhotněla. Neplánovaně, přesto jsem ani na chvíli nezaváhala. Ba co víc, byla jsem štěstím bez sebe!
Narození Emičky mi totálně převrátilo život vzhůru nohama. Nemá smysl to tu popisovat, znají to všechny mámy. Zamilujete se totální bezpodmínečnou láskou a dokola se divíte, jak jste kdy mohly pochybovat, jak jste bez toho mohly žít.
Když jsem otěhotněla podruhé, říkala jsem si, jestli je možné, aby se ve mně našlo stejně tolik lásky pro další miminko. Ale příroda to má dobře zařízené, mateřská láska je nekonečná. A tak k Emičce přibyl Tadeáš a já jsem ta nejšťastnější máma na světě, která by se pro svoje dva poklady rozkrájela.
O to víc nerozumím tomu, proč mi tak začaly vadit jiné děti. U všech svých kamarádek totiž vidím úplně opačný vývoj – jakmile se staly mámami, naladily se úplně přirozeně na celý dětský svět a všechny malé človíčky v okolí.
Já to takhle nemám. Pro mě se jiné děti staly v „lepším“ případě obtěžující, v horším případě je vidím dokonce jako hrozbu pro ty své. A je jedno, jestli jsou to úplně cizí děti, nebo ratolesti mých kamarádek či příbuzných.
Jsou to stále se opakující modelové situace. Když brečí moje dítě, snažím se ho utěšit, najít příčinu, jeho pláč mi vadí v tom smyslu, že moje dítě trpí, ale jinak mě nechává v klidu. Zato když někde poblíž mě spustí jiné miminko nebo batole, můžu se zbláznit, strašně mě ten zvuk stresuje.
Stejně tak třeba chování dětí u stolu. Když jsou opatlané ty moje, v klidu je očistím a víc to neřeším. Jakmile zahlédnu cizí dítě, které má jídlo všude, je mi to vlastně odporné. A to ani nemluvím o tom, že bych měla cizí miminko přebalit.
Na dětských hřištích vyloženě trpím, přesto tam chodím často, protože moje děti hřiště milují. Stejně jako milují kontakt s jinými dětmi a já jim ho rozhodně nechci upřít. Nevadí mi ani povídání s jinými maminkami, problém mám opravdu jen s dětmi. Hlídám, jestli neubližují těm mým, jestli se o společné hračky dělí všichni spravedlivě, a jakmile mám pocit, že se Emě nebo Jáchymovi děje křivda, nevydržím to a zasáhnu. Přitom vím, že to většinou není potřeba a někdy je to dokonce na škodu, ale přesto si nedokážu pomoct.
Nejsem na svoje chování vůbec pyšná, uvědomuju si, že je to špatně. A vůbec netuším, proč to tak je a jestli se to dá nějak řešit. Zajímalo by mě, jestli jsem jediná taková divná, nebo se to děje i jiným mámám? Co byste mi poradili?
Lenka, 36 let