[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Příběh devětadvacetileté Dáši je jak z červené knihovny; zrada, lži, neočekávané těhotenství, zlomené srdce a obrovský smutek ze dne na den vystřídala láska, něha a nefalšované rodinné štěstí. Dáša poznala svého budoucího muže neuvěřitelných 7 hodin po porodu!
I když Míša vznikl z obrovské lásky, nechce se mi o minulosti moc mluvit a vzpomínat. On byl ženatý muž, lékař. Já nezadaná zdravotní sestra u něj na oddělení. On chtěl pravděpodobně jen nezávaznou známost s mladou slečnou, která byla tak hloupá, nezkušená a hlavně strašně zamilovaná, že nepochopila, že řeči o rozvodu a nesnesitelné manželce jsou jen prolhanou zástěrkou. Bohužel slečna i přes antikoncepci otěhotněla a vzhledem k jistým zdravotním obtížím se rozhodla, že si miminko nechá. Další by totiž již mít nemusela.
„Doktůrek“ se najednou nemohl rozvést, protože prý manželka vážně onemocněla a děti by rozvod psychicky neunesly. A tak mi má do té doby životní láska dala peníze na interrupci. Peníze jsem mu na pokraji zhroucení vrátila, změnila jsem oddělení a on ze dne na den doslova utekl z nemocnice.
Těhotenství jsem měla naštěstí bezproblémové, mám několik báječných kamarádek, které o mě v rámci možností „pečovaly“ a rozmazlovaly mě. Trochu mi tak nahrazovaly péči partnera a rodiny, ta u nás už mnoho let nefunguje: bratr žije v zahraničí, rodiče jsou rozvedení a mají nové rodiny. My s bratrem je moc nezajímáme, jako kdyby nás odepsali spolu s rozvodem a „minulým životem“.
A tak jak se blížil porod, narůstal ve mně pocit samoty a bezmoci, že to všechno sama nezvládnu. Nakonec jsem musela docházet k psychologovi. Naštěstí mi bratr přislíbil finanční pomoc, abych na mateřské netřela bídu s nouzí a jeho úžasná žena mi nakoupila kompletní výbavu pro miminko snad až do 1 roku! Ale doopravdy mě tehdy držela nad hladinou jen láska k budoucímu miminku.
Porod byl rychlý, na rozdíl od porodu paní, která se mnou byla na pokoji. Zatímco já jela ze sálu rovnou na pokoj a se mnou i tichoučký a krásný Michálek, paní zůstávala v druhém porodním boxu. Během prvních hodin na pokoji, se po nesmělém zaklepání a velmi zdvořilém dotazování vplížil do pokoje nápadně mohutný mladý muž, který nesl k vedlejší posteli tašku s věcmi.
Muž byl milý, gratuloval mi k miminku, a tak jsem se ho odvážila poprosit, zda by mi v bufetu nekoupil džus (nesnáším nemocniční čaj). Muž se za chvilku vrátil a asi ze zdvořilosti se zeptal, jak se vlastně chlapeček jmenuje. Když se dozvěděl, že Míša, řekl, že moc závidí jeho tatínkovi – má krásného syna, sympatickou manželku a chlapeček má stejné jméno, jako on. No – a já se rozplakala!
Byla to trapná chvíle; zdivočelé hormony, smutek a zdvořilá péče cizího muže způsobily totální explozi slz. Překvapený hromotluk se najednou scvrkl, vůbec netušil, co se děje, stál nad postelí a zíral. Navíc začal plakat i Michálek. Slzy se mi koulely do peřiny, nudli jsem si mazala po obličeji, miminko plakalo a pod košilí jsem cítila stékat teplé mléko. Pokoušela jsem se vykoktat, že otec Míši mě opustil. „Tak já radši taky půjdu,“ řekl úplně hloupě hromotluk, dveře tiše klaply a já se hlasitě rozplakala.
Další den už bylo lépe, na pokoji se mnou byla fajn maminka Jája, které jsem po jejím vyčerpávajícím porodu vyprávěla, jakou scénu jsem sehrála jejímu choti. Jája se smála, že to není manžel (ten pracuje v cizině), ale její starší bratr. Vůbec nemohla uvěřit, že se bavil s cizí ženou. Prý je to „stydlín“ – typický sedlák od krav a ovcí. Stydlín dorazil druhý den s dvěma kyticemi, Jáje přinesl hory jídla od rodičů a mě čerstvý jogurt od kraviček a snad kilovou sklenici malinové marmelády.
Jáje svítily oči a mezi hartusením na jizvu po nástřihu si z bratra i mě utahovala. Třetí den byl krásný i smutný zároveň, Jája strávila hodinu ve sprše (časem prozradila, že schválně), Michal jí hlídal malou a já si s ním úžasně popovídala. Další den nás měli pouštět a Michal se nabídl, že mě odveze. Nejdřív naloží Jáju a pak se vrátí pro mne. Vrátil se, a pak ještě mnohokrát, až si nás s Míšou nakonec odvezl k sobě.
Vím, zní to jako pohádka a pohádka to skutečně je! Mám dva úžasné Michaly, novou rodinu (až na manžela velmi hlučnou a veselou) a jsem šťastná! Nebýt ženské intuice a odvahy, tak bych šla na interrupci a své dva úžasné kluky nikdy neměla.