[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když se Jaromír Pejša (43) zakoukal do rozvedené Moniky se dvěma dětmi, řešil jediné – jak vyměnit byt za větší, aby se do něj všichni pohodlně vešli. Realitní transakce proběhla úspěšně, v novém 5+kk bylo místo pro celou rodinu včetně občasného pobytu dvanáctileté Daniely – dcery pana Pejši z prvního manželství. Tím však idylka končila. Jaromír vzpomíná: „Moničiným dětem bylo tehdy čtyři a osm let. Mladší holčička byla celá maminka a já ji měl od první chvíle rád, protože jsem v ní viděl Moniku. Jenže Sandra byla rozmazlená a ukňouraná, dokázala proplakat celý večer kvůli tomu, že nemůže jít spát v šatičkách do baletu. S vlastní dcerou jsem nic podobného nezažil – s pláčem skončila v peřince, od školky byla samostatná, dalo se s ní vždycky domluvit. Sandra byla ještě v šesti mimino.
A Jakub, její bratr, zase tesknil po vlastním otci, a docela mi to dával najevo. Daniela si s nimi taky moc nerozuměla. Když jsem se podruhé oženil, mířila do puberty a nově nabyté sourozence s despektem přehlížela…“ Naštěstí čas všechno zahojí. Dnes je Sandře deset, místo upištěného dítěte připomíná mladou dámu, která si s nevlastním tatínkem celkem dobře rozumí. Padla i bariéra s Jakubem. Jaromír Pejša říká: „S Jakubem nám nejvíc pomohla pánská jízda do Skandinávie. Jeli jsme ještě s kamarádem a jeho synem, jen tak se stanem a spacákem na čtrnáct dní do Norska a Švédska a fakt jsme se docela skamarádili. Zpočátku jsem si to vůbec neuměl představit, ale dnes mě ani nenapadne, že jsou „nevlastní“. Mám zkrátka tři děti…Tečka.“
Trochu jinou zkušenost má Jiří Hora (42) z Prahy. Ve vlastní péči měl sedmiletého Onřeje, když se oženil s Jarmilou, maminkou jen o něco mladšího Stanislava. Vzpomíná: „Byl jsem na Ondru sám od jeho čtyř let, jeho matka se odstěhovala do Německa a syna vídala jen o prázdninách. Měli jsme kamarádský vztah, ale přísnost v něm nechyběla. Abychom všechno zvládli, stanovili jsme si jasná pravidla, povinnosti obou z nás – a za nekázeň občas přistálo i pár na zadku. Když jsme začali žít jako rodina, nechtěl jsem přerušit svůj způsob výchovy, ale zároveň vyvstala otázka, zda mám v otcovské důslednosti pokračovat i u nevlastního Standy…“ Stáník totiž na zadek nedostal nikdy a maminka mu dokázala leccos odpustit.
Počáteční situace vypadala tak, že Ondřej začal mít pocit, že ho má tatínek „méně rád“ než nevlastního synka, a o to více hledal oporu u nevlastní matky, která vzala pod ochranná křídla obě děti. „Výchova se stala předmětem jediných sporů, které jsme s Jarmilou měli,“ říká Jiří. „Zastávám názor, že kluk by měl poznat otcovu autoritu…“ Psycholog PhDr. Petr Šmolka k příběhu pana Hory říká: „Sbližování s vyženěným či vyvdaným dítětem musí nutně procházet několika základními fázemi. Opravdu není dost dobře možné přisvojit si vůči němu hned všechny rodičovské pravomoci. Zde bych se přimlouval spíše za kamarádské překonávání bariér, ke zvážení je i to, zda v té době alespoň trochu nepolevit v přísnosti i vůči vlastnímu dítěti, abychom mezi ním a nevlastním neposilovali nezdravou řevnivost...“
Bohaté zkušenosti má s podobnými případy i psycholožka PhDr. Jitka Douchová, která se dlouhá léta zabývá poradenstvím v oblasti partnerských vztahů. Podle jejího názoru se muži s rolí nevlastního rodiče možná vyrovnávají o něco snáze než ženy, nicméně problémy je potkávají také: „ Když vstupuje do rodiny nový muž, je velice citlivým tématem výchova (pochvaly ano, tresty ne!) dětí z ženina předchozího vztahu… Bývá to často těžké a jakmile se objeví první problémy, je dobré se včas obrátit na odborníka-psychologa…“
„Více najdete v aktuálním čísle časopisu Maminka.“