Syn má panickou hrůzu ze psů. Co s tím?

Kamila 10. 10. 2012 07:34
Malému úplně rozumím, mám to úplně stejně jako on, také se bojím psů. Je to od něj velice "rozumný" přístup, i když si zřejmě ještě plně neuvědomuje, jak může být pes nebezpečný, jeho podvědomí mu to zřejmě napovídá. Opatrnost je na místě. Rozhodně bych ho nenutila se se psy kamarádit. Pak přijde nějaký skutečně zlý (a ani nemusí být zlý, stačí aby mu něco cvaklo v hlavě a je to; kolikrát už jsme slyšeli od páníčků "Já to nechápu, tohle ještě nikdy neudělal, vždycky byl hodný... blablabla...") a chudák malý Eda to odnese. Já bych za jeho rezervovaný přístup ke psům byla spíše ráda.
??? 10. 10. 2012 08:52
Taky bych mu pořídila vlastního pejska. Zvládat život s panickou hrůzou z jakého koli psa je dost náročné, mám ze psů respekt a když na mě někde vyletí pes bez pána, taky ve mě hrkne, ale přirozený respekt k šelmám je něco jiného. Moje sestra taky v dětství trpěla šílenou hrůzou ze psů, tak jsme měli doma vždycky nějakého milého voříška, ze začátku se nebála jen toho našeho a všch ostatních ano, ale časem se to nějak samo rozplynulo a sestra při procházce přestala máme drásat předloktí, když potkala psa.
??? 10. 10. 2012 15:22
Naprosto souhlasim s Kamilou. Ja se psu taky bojim a to je mne 50 let. Vzdycky jsem z nich mela hruzu. Navic nikdy nemuzeme vedet, jak ktery pes zareaguje. Kdyz byl muj syn maly - asi 2 roky mu byly, sla jsem s nim na prochazku.Na chodniku jsme mijeli 2 duchodkyne, ktere tam debatovaly. Jedna mela s sebou mensino psa. Ten z niceho nic najednou vyskocil memu synovi primo do obliceje. Nastesti mu nic neudelal. Baba se desne smala a vysvetlila mne, ze jeji pejsek nic nedela. No, radeji jsem mlcela a koukala, abych byla co nejdriv pryc. Byla to chyba, mela jsem ji vynadat.
3