Maminka.czInspirativní ženy

Syn seděl na balíku sena, koukal na hlavu operovanému koni a celou dobu si spokojeně žvatlal, vypráví máma veterinářka

Vanda Stöckbauerová 10.  12.  2023
Svérázná terénní veterinářka Lýdia Suková je maminkou pětiletého syna Martínka. Každé ráno nasedá do auta, které je její pojízdnou ordinací, a vyráží za svými zvířecími pacienty. V kufru má vše od rentgenu přes sono, brusku na koňské zuby až po uspávací flintu. Na svém kontě má například odchyt makaků, kteří nedávno utekli z děčínské zoo, možná jako jediná na světě operovala mravenečníka. Jak se jí daří skloubit náročnou práci s rodinným životem?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Věnujete se zejména medicíně koní. Kdy jste se vlastně rozhodla, že se stanete veterinářkou? Byl to váš sen už od dětství? 

Když jsem byla malá, měla jsem morčátko Lízinku. Když onemocněla, nenašli jsme veterináře, který by byl ochotný ji léčit. Uhynula a já se tehdy rozhodla, že budu zvířecí doktorkou, aby se nic takového už nikdy nestalo. A za svým snem jsem si od toho momentu pevně šla. Bylo mi něco kolem 11 let.

Jak vypadá typický den terénní veterinářky?

Na mé práci je úžasné to, že každý den je jiný. Ale obecně vzato, ráno vstanu, sbalím věci do auta podle toho, co budu ten den dělat. Zabere to i půl hodiny, než do auta nanosím veškeré potřebné vybavení. Pak připravím svačinu synovi a zavezu ho do školky. Následně vyjíždím do blízkého a často i dalekého okolí ošetřovat zvířata, většinou koně. Poslední dobou se hodně věnuji stomatologii a stomatologické chirurgii. Nebo jedu do zoo. Nikdy přesně nevím, co mě čeká. Mívám jen základní popis potíží, které daná zvířata mají. Proto se stává, že když se práce komplikuje, tak jsem často bez oběda, protože ve tři nejpozději vyzvedávám syna ve školce. A tak mám den často v časovém presu. Pak už se snažím věnovat rodině.

Skloubit profesní život s rolí matky musí být hodně náročné. Daří se vám najít rovnováhu mezi prací a rodinou?

Já bývala šílený workoholik a ten kolotoč mi rozbil několik vztahů a taky mě dohnal na pokraj sil. Povedlo se mi se z toho všeho dostat. Pak přišel můj životní partner, který se se mnou v tomto ohledu od začátku moc nemazal. Byli jsme domluvení, že nám oběma pracovní den končí kolem čtvrté, nejpozději páté hodiny a pak se budeme věnovat jeden druhému. Když jsem měla tendence sklouznout k práci od nevidím do nevidím, vždy mě rychle vrátil na zem jednoduchou otázkou: „Mám si na večer hledat jinou společnost a rozptýlení?“ Myslím, že mě tím zachránil. Poté, co jsem na svět přivedla našeho syna, se mi hodnoty přeskládaly definitivně. Věděla jsem, že nechci být jen matkou, kterou by syn kvůli její práci téměř neviděl. Už během těhotenství jsem si proto vychovávala zaměstnance, který měl zastat většinu mé práce. Bohužel, když byly prckovi čtyři měsíce, rozhodl se onen zaměstnanec skončit a mně zůstalo vše na bedrech. Bylo to věčné balancování mezi zodpovědností k rodině a k pacientům. Vozila jsem dítě do práce všude s sebou a snažila se být matkou na 100 %, ale soustředit se na ošetření zvířete, když se vám rozpláče dítě, je opravdu velmi, velmi těžké. Často jsem si sáhla na dno, měla výčitky svědomí na všechny strany. Doteď vlastně nevím, jak jsme to zvládli. Když Martínek dozrál natolik, že potřeboval společnost dětí, našla jsem mu školku s respektujícím přístupem. Jen musím být nejpozději ve tři zpět. Takže stres zůstává, jen změnil formu. (směje se)

Co na tom bylo nejnáročnější?

Nejtěžší bylo zůstat matkou i veterinářkou zároveň. Věděla jsem, že když budu jenom doma, nebudu dobrá máma. Práce je pro mě důležitá i z hlediska psychického zdraví. Takže jsem vždy řekla klientům, že přijedu, ale musí tam být někdo, kdo na tu chvíli při ošetření pohlídá a zabaví prcka. Berte, nebo nechte být. Spousta lidí s tím měla problém, s těmi jsem prostě ukončila spolupráci. Nebylo to vždy příjemné…

Takže váš syn vás při ošetřování zvířat často doprovází. Vzpomenete si na nějaký zajímavý zážitek?

Když mu bylo sedm měsíců, naučil se krásně sedět. A já jeden teplý podzimní den dělala enukleaci, což je vyjmutí oka, kobylce s měsíční slepotou. Jenže majitelka, která se měla postarat o prcka, nemohla na operaci koukat a prcek měl zrovna období, že se ode mě nechtěl vzdálit. Hlídala ho tak asistentka, která u toho měla na starosti i anestezii. Martínek seděl na balíku sena, koukal na hlavu operovanému koni a celou dobu si tam vesele a spokojeně žvatlal. Naučil se, že krev je součástí mé práce, a naprosto nic si z ní nikdy nedělal. Děti vnímají věci tak, jak je jim představíme. Pro Martínka jsou krev i smrt normální součástí života.

Nedávno vám vyšla kniha Veterinářka vypráví. Co vás inspirovalo k jejímu napsání? 

Když jsem vyprávěla své příběhy klientům, často říkali, že je to na knížku. Já ji taky chtěla napsat, ale nikdy na to nebyl čas. Až díky mé spoluautorce Lence Vrátné se sen stal skutečností. V knížce najdete směs všeho – jsou tam příběhy koní, psů i koček, zážitky ze zoo, ale i třeba z evakuace hospodářských zvířat při požáru v Českém Švýcarsku. Snažili jsme se vybrat příběhy tak, aby tam bylo od každého něco. Jsou tam humorné příběhy, občas s dávkou ironie, smutné příběhy i ty, které vás zvednou ze židle. Každý příběh je skutečný a bez příkras. Rozhodli jsme se popsat mou práci takovou, jaká ve skutečnosti je. Bez romantiky, ale zato s humorem.

VIDEO: Pes jako vánoční dárek?

Témata: Příběhy, Vaše příběhy, Mateřství, Životní příběh, Syn, Zajímavosti, Inspirativní ženy, Odvaha, veterinářka, Zoo, Kůň, Máma, České švýcarsko, Kufr, Pacient, Seno