[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Má noční můra začala 17. března 2011, když Dorotce* bylo pouhých 9 týdnů. To odpoledne jsem na pár hodin odešla z domu pohlídat dítě svému bratrovi. Svého staršího syna Honzíka a Dorotku jsem nechala s Dorotčiným otcem.
Odešla jsem ve čtyři odpoledne a vrátila se v sedm. Hned jsem si všimla, že něco není v pořádku. Dorotka byla divně apatická a přišla mi celá pobledlá. Zeptala jsem se jejího otce, zda se během doby, co jsem byla pryč, něco nestalo, ale řekl, že nic.
NENECHTE SI UJÍT: Zázračné miminko: Dívka narozená o 4 měsíce dříve přežila
Rozhodla jsem se Dorotku vykoupat a doufala, že jí to třeba přejde. Jenže nepřešlo. Její pohled byl nepřítomný, jako by nic kolem sebe ani nevnímala a byla absolutně bez energie. Ani neplakala. A nejedla. To už jsem se o ni začínala vážně bát. Bylo kolem půlnoci, když Dorotka plakat začala. Ale nebyl to hlasitý domáhající se pláč, jen takové tiché naříkání, jakoby říkala: něco mě hrozně bolí.
Bylo mi jasné, že se něco děje. Oznámila jsem jejímu otci, že s ní musím do nemocnice, ale odmítl mě nechat jít. Vzal mi klíče od bytu, od auta i telefon a řekl, že nikam nejdu. Až v sedm ráno se mi konečně podařilo dostat k telefonu a zavolat bratrovi. Přijel okamžitě a jen se podíval na malou, řekl, ať ji hned vezmu k doktorovi. Od půlnoci stále nepřestala naříkat.
Začala jsem nás obě rychle oblékat, ale můj bratr se s Dorotčiným otcem mezi tím dostal do hádky, která brzy přerostla ve rvačku. V tu chvíli jsem se sesypala. S Dorotkou v náručí jsem se sesunula k zemi a bezmocně brečela, zatímco se mi celý můj dosavadní svět rozpadal před očima.
Dorotčin otec odmítal opustit byt a trval na tom, že s dcerou nikam nepojedu. Zavolala jsem tedy policii. Přijeli do 5 minut, naložili do auta a odvezli pryč. V ten moment jsem věděla, že je mezi námi konec. Že spolu už nikdy nebudeme.
Konečně jsem se s Dorotkou dostala k naší pediatričce. Okamžitě nás poslala do nejbližší nemocnice. V tu dobu už Dorotce padala oční víčka a vypadala hrozně ospale. Tam ji na dětském oddělení prohlédli a rozhodli, že musíme do nemocnice do Prahy. Na sanitku už ale bylo pozdě. Během deseti minut jsme seděly ve vrtulníku a mířily do Krče.
Zhruba v tu samou dobu se Dorotky otec na policii přiznal, že odpoledne před tím Dorotkou silně zatřásl a hodil s ní do kolíbky, aby přestala plakat. Ve vrtulníku se pokoušeli malé zavést infuzi, ale protože byla tak maličká, podařilo se jim to snad až podesáté. Chudinka Dorotka tam celou dobu jen ležela, plakala a dívala se na mě tak vyčítavým pohledem, jako by říkala: proč mi necháš tolik ubližovat? Byla jsem k smrti vyděšená.
V nemocnici ji okamžitě odvezli na vyšetření a testy. Nepřinesly nic dobrého. Krvácení do mozku, fraktura lebky, 3 zlomená žebra a zlomená noha.
Byla jsem totálně zničená. Nemohla jsem pochopit, jak mohl mé malé holčičce tohle udělat. Její vlastní otec! Další testy odhalily poškození mozku, ale naštěstí nebylo smrtelně závažné. Byla jsem varována, že u Dorotky může dojít k problémům se zrakem. (Dnes nosí brýle.)
Jak týdny plynuly, Dorotčin stav se začal rychle zlepšovat. Doktoři mi řekli, že to byl zázrak, že tu noc nezemřela nebo neutrpěla mnohem vážnější poškození mozku. Většina takto postižených dětí prý takové štěstí nemá a zůstávají trvale mentálně či fyzicky poznamenány. Byla jsem upozorněna, že ve škole může být Dorotka trochu pomalejší a může mít problémy s učením a soustředěním, ale to není nic, s čím by se nedalo žít. Fyzicky si vede báječně, rány na těle se jí už zahojily a ty na duši... to odhalí až čas.
Já jsem se z toho pořád ještě plně nevzpamatovala, ale každý den děkuju bohu za to, že je moje holčička pořád se mnou. Co se týče jejího otce, dostal 5 měsíců za ublížení na zdraví.“
* Všechna jména byla změněna.
Název pochází z anglického Shaken Baby Syndrome. Je způsoben silným třesením dítěte (nejčastěji do jednoho roku věku), které vede ke krvácení do mozku, otoku mozku a následnému tlaku oteklé části na kosti lebeční.
Tato zranění vedou většinou k nenávratnému poškození mozku, jehož závažnost závisí na síle třesení. U postižených dětí může dojít k mentální retardaci, poruchám řeči nebo učení, paralýze jedné půlky těla, opakovaným epileptickým záchvatům, ztrátě sluchu či zraku. Každý čtvrtý případ končí podle lékařů smrtí.