[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Určitě ale nemluví jen za sebe. Honba za věčným mládím je syndromem dnešní doby a některým z nás dá opravdu zabrat.
Dita je osmačtyřicetiletá pojišťovací agentka, ale její věk byste odhadli jen těžko. Vypadá sotva na třicet. „Pořád slýchám, jak se mám, že vypadám tak mladě, ale lidé už nevidí, že nejde o dar z nebes, ale o roky dřiny a odříkání. Pravidelně o sebe pečuji už od dvaceti, to jsem si poprvé uvědomila, že se stáří nezadržitelně blíží,“ vzpomíná.
Projevy stárnutí pro ni představují hrozbu, a proto tráví každý den přes dvě hodiny v koupelně. „Součástí mých návyků jsou pravidelný peeling nebo maska, oční gymnastika, masáž obličeje, drhnutí celého těla drsnou houbou, střiky studenou a teplou vodou, maska na vlasy, napařování obličeje, používání denního, nočního, očního a korekčního krému, a to nemluvím o hodinách v posilovně a na spinningu. Chci prostě vypadat jako mladá kočka a ne jako vyžilá žena, které táhne na padesátku,“ prozrazuje Dita. Není sama.
Vypadat mladě a atraktivně si přeje většina žen a jejich touha nemusí být na škodu. Podněcuje je k péči o tělo, zdravému stravování a prospěšnému pohybu. Navíc se pak cítí sebevědoměji a zůstávají přitažlivé i pro manžely a partnery, což prospívá jejich vztahu i milostnému životu.
Nic se ale nemá přehánět, a to platí i pro boj proti zubu času. Někteří lidé jsou mladistvou image posedlí a fakt, že jejich tělo stárne, je děsí. Vrhají se do nesmyslného kolotoče šílených omlazujících procedur a podléhají stresu a panice. Třeba Dita.
Kromě každodenních dvou hodin v koupelně a hodiny a půl v posilovně ji její obavy stojí hromadu peněz a duševní zdraví: „Nedokážu říct, kolik jsem už do sebe za ty roky investovala, ale každý měsíc jen za kosmetiku utratím přes pět tisíc. Plus návštěvy kosmetiky, lymfodrenáže, masáže, a tu a tam nějaký laser nebo botulotoxin. Ale i tak mě občas přepadne myšlenka, že stárnu a za pár let se proměním v seschlou stařenku. Nedokážu si s tím poradit a vždycky mě to na pár dní úplně odrovná. Uvažuju o tom, že bych začala chodit někam na terapii,“ svěřuje se.
Stárnutí je přirozený proces a nikdo z nás nemá šanci uniknout mu živý. Je ale pravda, že s postupem historie se stárne jinak a hlavně déle. Jen za poslední století vzrostla průměrná délka života ze 40 na více než 75 let. Nemluvě o tom, že v době starověkého Říma lidé umírali v průměru ve věku 22 let. Není divu, že tehdejší lid neděsily vrásky, zubní protézy ani snížená pohyblivost ve stáří, protože se těchto nepříjemností málokdo dožil.
Dnes při troše štěstí a zdravých návyků čekají člověka desítky let prožitých ve stárnoucím těle. Některé fyziologické funkce už začínají upadat před dvacátým rokem a mnohé krátce po něm. Máme tedy mnohem delší dobu na přemýšlení o blížící se smrti. Ani tak ale nemůžeme říct, že bychom posedlost věčným mládím nenašli i v příbězích naší historie. Třeba mezopotamský hrdina Gilgameš konal své heroické činy jen proto, aby získal nesmrtelnost.
Řecká báje o Tithonovi zase vypráví, že pro něho jeho žena Éos z lásky u Dia vyprosila nesmrtelnost. Zapomněla mu ale vyprosit také věčnou svěžest, takže se jí před očima scvrkával, až se proměnil v cikádu. Římané věřili, že je omladí spolykané zlato, bibličtí králové se z podobných důvodů obklopovali mladými pannami.
Dnešní boj proti projevům stárnutí vypadá jinak. Už nesázíme na krev panen jako Čachtická paní, ale na údajně na vědě založené a výzkumem ověřené postupy a preparáty. Antioxidanty, wellness hormony. DHEA, AHA kyseliny, melatonin, botulotoxin, to jsou relikvie protistárnoucí magie dneška. A že se dnešní mágové nemají špatně.
Už pochopili, že mohou z lidského strachu nemálo vytěžit. Za takzvané anti-aging přípravky a postupy utratili jen Američané za rok více než šest miliard dolarů. „V současnosti neexistuje dieta, vitaminové, hormonální doplňky ani doplňky minerálů, chování nebo životospráva, o nichž by bylo dokázáno, že zpomalují lidské stárnutí,“ upozorňuje profesor Steven N. Austad, specialista ve výzkumu stárnutí z Univerzity v Idaho.
„Některé běžně nabízené prostředky proti stárnutí jsou zdraví prospěšné, ale nemusí mít na stárnutí žádný vliv. Jiné ani zdraví neprospívají a další mohou být škodlivé. Ale protože už víme leccos o destrukčních a životu nebezpečných procesech, je šance, že existují některé nadějné metody působící proti stárnutí a že se v nedaleké budoucnosti uplatní,“ dodává optimisticky.
Syndrom věčného mládí se neprojevuje pouze navenek skupováním omlazujících preparátů a vyhledávání procedur, které slibují připravit vás o nabyté roky. Je to proces, který se odehrává zejména uvnitř nás, v naší hlavě.
Vědomí, že mám hodnotu, pouze pokud vypadám mladě a vitálně, stejně jako marné pokusy uniknout smrti tím, že zamaskuji svůj skutečný věk, pak ovlivňují i celkový přístup k životu. Tito jedinci se nejen urputně snaží mladě vypadat, ale také žijí způsobem života, který odpovídá spíše lidem na prahu dvaceti let. Žádné vztahy, děti, závazky.
Hodně cestování, adrenalinové sporty, divoké večírky a spousta lidí kolem sebe. Hlavně ne nudu a stereotyp. Jejich život se odehrává v divokém tempu, často právě ze strachu, že pokud by na chvilku zpomalili a zastavili se, mohli by si všimnout, jak jim utíká. I proto se váhají usadit, přijmout zodpovědnost a vést „běžný konvenční život“.
„Mám pocit, že až jednou řeknu někomu ano a porodím dítě, přejde můj život do etapy středního věku. Potom už mě čeká jen stereotypní péče o rodinu a domácnost, která končí odchodem dětí z domova, důchodem a smrtí. Proto se snažím oddálit tenhle okamžik, jak to jen jde. Dokud žiju jako mladá, mladá si i připadám, ale až začnu vykecávat s maminami na pískovišti, všechno se změní,“ vypráví pětatřicetiletá Markéta.
Počet lidí, kteří se zoufale snaží uniknout zákonitostem přírody, roste. Co stojí za pokusy zvrátit biologické pravidlo nebo tento fakt alespoň vytlačit z vědomí? Svou roli hraje i naší společností široce přijímaná představa, že mládí je hodnotné a žádoucí, zatímco stáří je něco nežádoucího, nepříjemného, co se prostě musí nějak překlepat.
Zaměstnavatelé dávají přednost mladým uchazečům o práci, všude kolem se to hemží radami, jak vypadat mladě a jak na sobě zapracovat, v reklamách se setkáváme se svěžími a atraktivními herci, kteří mají představovat naši běžnou realitu. Jsme vnějším tlakem nuceni snažit se vypadat vždy alespoň o trochu lépe, než jak vypadáme nyní. Někdo si tyto vzorce myšlení přinesl už z primární rodiny, kde mu je rodiče během dospívání snaživě vštěpovali do hlavy.
„Moje matka byla posedlá svým vzhledem, a tak i nám dětem udílela svoje ‚cenné‘ rady,“ vypráví třicetiletá úřednice Lenka. „Neopaluj se, brzy ti zestárne pokožka, nedělej grimasy, budeš mít vrásky, nejez tu čokoládu, budeš mít celulitidu, obleč si něco jiného, tohle tě dělá starší. Podobné poučky jsem slýchala denně, a tak si dovedete představit, jak jsem se cítila, když jsem před pár lety objevila první vrásky. Jako by mi právě skončil život.
Až psychoterapie mi pomohla tuhle představu překonat. A díky tomu dnes, i když nevypadám na dvacet, žiju šťastným a naplněným životem.“ Někdy má panika z přibývajících vrásek hlubší kořeny. Může se za ní schovávat strach ze smrti, která jednou bezpochyby přijde a která se ozývá právě skrze ochabující tělo. Každý z nás se s otázkou vlastní smrti dříve či později setká a bude nucený se s ní vyrovnat. Přijmout tento fakt je těžší pro osoby, které postrádají ve svém životě smysl.
Pokud necítí naplnění a pocit smysluplnosti vlastní existence, není divu, že se pokoušejí schovávat se před blížícími léty. Pokud nemám dobrý pocit z dobře odvedené práce, snažím se získat nějaký čas navíc. Jestliže jsem ale spokojený sám se sebou a svým životem, nemusím se zoufale bránit přirozenému toku času a událostí.
Syndrom věčného mládí může mít i jiné zdroje. Pokud byl dotyčný nucen přijmout předčasně zodpovědnost a chovat se brzy jako dospělý, třeba protože mu zemřel někdo z rodičů nebo v dětství neměl potřebnou péči, je dost možné, že se bude dospělosti bránit kvůli touze odžít si konečně chybějící dětství. V těchto, stejně jako i v předchozích případech pak může dobře pomoci dlouhodobá psychoterapie.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.