[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Syndrom vyhoření si možná na první dobrou spojíme s korporátními manažery, kteří pracují pod neustálým psychickým tlakem a jedou den za dnem na plné otáčky. Až se jednou někteří z nich ráno probudí a zjistí, že nemůžou vstát z postele. Že je jejich život i přes tučný bankovní účet nenaplňuje, netěší a že pro ně jako celek tak nějak postrádá opravdový smysl. Taky znáte spousty takových? Třeba kravaťáka s pečlivě naleštěnými botami a čerstvě upraveným účesem z barber shopu, který se přestěhoval na venkov, aby mohl chovat ovce a vyrábět vlastní sýry? Já ano. Vstává každé ráno za úsvitu, aby nakrmil všechna svá zvířata. Chodí výhradně bos. A mezi plnovousem a dlouhými vlasy mu konečně září dříve vyhaslé oči. Co má tenhle týpek společného s maminkou na mateřské, která nemůže být šťastnější, protože má zdravé dítě, přičemž péče o něj je to, co jí dává opravdový smysl? Přesto se jednoho dne ráno probudí a zjistí, že nemůže vstát z postele. Možná mají společnou touhu po perfektnosti. Možná touhu cítit se svobodnější…
Ve všem, co děláme, chceme být skvělí. Obzvlášť my mámy jsme v tomhle směru přebornice. Nejenže chceme, jsme do toho dnešním stylem života nenápadně, ale cíleně tlačeny. Musíš být skvělá manželka, matka, milenka, hospodyňka, a ideálně si při mateřské ještě přivydělávat. Co jen role mámy v dnešní době všechno obnáší! Na jednu stranu obrovskou svobodu v rozhodování o tom, jak a co svému dítěti ve světě nepřeberných možností dopřejeme, a to od stravy po vzdělání. Na druhou stranu mnohem větší zodpovědnost za své činy, které mají na naše děti možná celoživotní vliv. Přístup ke všem možným cestám a alternativám, ze kterých je sakra těžké si vybrat. A dělat chyby jako rodič jednoduše nechcete. Obzvlášť když jste perfekcionista. Tím se ale jednoduše stáváme otroky sebe sama.
Píšu "stáváme se", protože tohle řeším i u sebe. Neustále se snažím hlídat, co děti jedí, chystat jim zdravá a vymazlená jídla, hlídat, jestli se dostatečně rozvíjejí ve všech možných směrech. Kde máme čas samy na sebe? Moc ho nezbývá. A to je právě ten největší problém. Jak říká porodní asistentka a psycholožka Kristina Zemánková, i ona sama po narození druhého syna okusila, co je syndrom vyhoření. Touha být dokonalou mámou se totiž zvrtne velmi snadno v pocity naprostého zmaru. „Syndrom vyhoření je stav, kdy už člověka to, co dělá, netěší, nenaplňuje, obtěžuje ho to, cítí se tím zahlcený. Aby člověk vyhořel, musí nejdřív pro danou věc hořet, musí pro to být zapálený,“ vysvětluje s tím, že běžná žena na mateřské v podstatě zastává práci za dva a půl úvazku. „Velká část žen je do mateřství zapálená, a proto se jich týká i proces, který může vést k vyhoření,“ doplňuje. Právě obrovská touha dělat všechno co nejlépe je jedním ze základních předpokladů. „Druhou ingrediencí je pak obrovský rozsah a množství požadavků, které člověk není schopen zvládnout tak, jak by si přál, a musí ze svých vytyčených cílů a ideálů slevovat až do okamžiku, že ho to neuspokojuje. Právě to často vede k vyhoření,“ podotýká.
Dobrou zprávou ale je, že se dá mnohé udělat pro to, aby u vás k vyhoření nedošlo. „Základem je rozhodně sebepéče. Není to ale o tom, dát si občas vanu při svíčkách nebo něco sladkého jako malý únik před reálným životem, ale zařídit si život tak, abych si z něj nemusela hledat takovéhle úniky,“ říká Kristina Zemánková. A druhým dechem dodává: „Jak si to ale zařídit, když máte malé děti, které pořád něco potřebují, že?“ Nejdůležitější je podle slov trojnásobné maminky a zároveň psycholožky pracovat se svým vnitřním nastavením. „Ve třetím těhotenství jsem cítila obrovské stavy úzkosti a uvědomila jsem si, že tomu vyhoření musím předejít. V rámci téhle cesty jsem hodně dbala o své nastavení. A to nastavení bylo přejít od člověka, který je totální perfekcionista a potřebuje mít všechno dokonalé, k cestě nejmenšího odporu,“ vysvětluje. Jde jednoduše o to, dovolit si ten bič, který máte nad sebou, občas prostě odstrčit stranou. „U prvního dítěte bych nepřežila, kdyby mělo v roce hranolky s kečupem, u těch dalších jsem občasné uklouznutí v mém perfekcionistickém stylu zdravého bio vaření jednoduše neřešila. Vždycky je to o tom, najít nějakou ideální míru. Všechno je fajn brát tak, aby nám samotným v tom bylo dobře,“ dodává. Že nemáte doma naklizeno tak, abyste mohla zvát domů návštěvy s otevřenou náručí a čerstvě upečenou bezlepkovou buchtou? No a co! Vyrazte s dětmi ven a dejte si lehkou sváču na vzduchu nebo si pusťte hudbu a zatančete si doma mezi rozházenými hračkami. Uvidíte, jak vám to udělá dobře.
„Cesty ke změnám tady jsou, jen se jim člověk musí otevřít. Nejde to lusknutím prstů, spíš po malých krůčcích. Ale jde to, jen musíme chtít… Mám pocit, že dnešní mámy mají problém dětem říkat ne. I já jsem to tak měla, protože jsem chtěla dětem splnit jejich potřeby. Ale cílem výchovy je vychovat samostatného jedince, a tímhle způsobem toho nedocílíme. Odmítnutí může proběhnout i láskyplně. Vždycky je to zase samozřejmě otázka míry. Nejhorší, co se ale dítěti může stát, je dokonalá matka,“ uzavírá Kristina Zemánková.
Syndrom vyhoření je tak trošku nemocí zodpovědných lidí. Ti k němu mají větší sklony než ti, kteří berou život s větší lehkostí. Všichni si přejeme být šťastní a víme, že k tomu potřebujeme, aby byly šťastné i naše děti. Na to, že to funguje stejně i naopak, ale často zapomínáme. I na to, že štěstí je do velké míry otázkou nastavení mysli. Jak napsala Joanne Rowlingová v jedné ze svých slavných knih o Harry Potterovi: „Štěstí lze najít i v nejtemnějších obdobích života, pokud si člověk vzpomene na to, že může rozsvítit světlo.“
Kristina Zemánková, porodní asistentka a psycholožka
Je úplně normální, když se nám nechce občas vstát z postele, máme chuť si poležet. Pokud ale máme každý den úzkost z toho, že musíme z postele vstát a „zase dokola se starat o děti, protože to zase bude hrozný den“, to už je mezník, kdy bychom si měly položit dvě zásadní otázky: „Chci takhle svůj život prožívat?“ A: „Co můžu udělat, aby mi v něm bylo dobře?“ I pro okolí může být náznakem to, jak žena mluví, není ale vždycky úplně vhodné říkat jí, že je něco špatně, že není v pořádku, přímo ji s tím konfrontovat. Opět může pomoct otázka: „Co bys teď potřebovala, aby ses cítila lépe?"
Poporodní deprese Hrozí vám poporodní deprese? Otestujte se!
MUDr. Olga Svobodová, psychoterapeut, psychiatr a PBSP terapeut, psychoterapie-svobodova.cz
Jak poznáme, že máme k syndromu vyhoření nakročeno?
Zpočátku může vypadat nenápadně a nemusíme si toho ani všimnout. Přece většina matek na mateřské málo spí, nemá čas na sebe, prostě svět se točí jen a jen kolem našeho dítka nebo dětí. Do určité míry je to i v pořádku, ale když už to překročí určitou hranici, je dobré si to uvědomit. Když se objeví příznaky jako neustálá podrážděnost, napětí, špatné soustředění, vyčerpání, snižuje se vám kapacita pro vaše dítě i běžné denní činnosti, možná se objeví i pocity, že jste na to vše sama, bez pomoci, nikam nemůžete, máte málo energie. Rovněž se může objevit zvýšená sebekritičnost, pocit, že vše děláte špatně, a když už konečně můžete spát, tak nemůžete usnout, protože jste přetažená, jste často fyzicky nemocná, může se objevit i snížená chuť k jídlu.
Jak můžeme takovým stavům předcházet?
Jde opět o naplňování potřeb, tentokrát vlastních. Je pravděpodobné, že ty vaše nebyly dostatečně naplněné v tu správnou dobu s těmi správnými lidmi, proto je nyní tak snadno přehlížíte. Neznamená to, že je nějaký ideální stav naplnění našich vývojových potřeb, protože my lidi nejsme ideální bytosti, tudíž nemůžeme ani ideálně naplňovat našim dětem jejich potřeby. Ale když se objevují větší deficity v naplnění našich potřeb, projevuje se to často v našem životě… Zjednodušeně řečeno jde o to, vůbec si všimnout, že nějaké vlastní potřeby máme, a umět se o ně dobře postarat. Vypadá to jednoduše, ale z vlastní zkušenosti vím, že to tak není. V případě, že jste se v tom ztratila, můžete navštívit odbornou pomoc. Myslím, že i pro děti je od určitého věku dobré vidět matku, která se stará nejen o ně, ale i o své potřeby, aby jednou nedělaly stejné chyby.