[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ne, ne, ne a ne! Já k babičce nechci! Křičel v sobotu ráno čtyřletý Tomášek tak hlasitě, až vzbudil otce, který nad ránem přišel domů z noční. Maminka byla s Tomem dohodnutá, že ho odveze v sobotu ráno k babičce, kde přespí do neděle. Chlapec se ještě v pátek těšil, babičku má moc rád. Tomovi rodiče se totiž o víkendu chystali v jejich nevelkém bytě škrábat a malovat kuchyň a ložnici. Vše včetně úklidu muselo být v neděli večer hotové.
Celá akce byla dlouho a pečlivě naplánovaná; hlídací babička i Tomáškův tatínek měli celý víkend volno, Tomášek byl naštěstí zdravý a maminka nastupuje na plný úvazek do práce až příští týden. (Doposavad pracovala jen na poloviční úvazek, aby Tom nemusel spát ve školce – což striktně odmítal.) Tom ale křičel a nechtěl jet k babičce tak vehementně, že bezradní rodiče celý víkend přeorganizovali.
Místo k babičce šel Tom s maminkou na celý den do ZOO, navečer šli pak oba spát k babičce, aby nepřekáželi tatínkovi, kterého doma čekala další pracovní noc. Tomáškův tatínek bude muset celou naplánovanou práci zvládnout sám!
Nakonec vše zvládl, ale ze soboty na neděli spal jen dvě hodiny. Škrábal, sádroval, maloval, vše pečlivě uklidil. Tom si spokojeně hrál u babičky, když maminka v neděli ráno naznačila, že by jela tatínkovi pomoc, Tomášek opět spustil srdceryvný řev. Maminka tedy zůstala. Tomova babička jen pozvedla obočí a podotkla: „Vím, že se v názorech na výchovu neshodneme, nebudu vám do toho mluvit – ale tímhle přístupem škodíte nejen sobě, ale i klukovi. Jak dlouho se sebou chcete nechat takhle mávat? Až bude v pubertě, tak si na mě ještě vzpomenete!“ Má babička v něčem pravdu?
Již před více než 15 lety popsala známá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová v jedné ze svých knih převratné změny, které ve výchově dětí a vlastně i v celém nastavení moderní rodiny nastaly v posledních desetiletích. Zatímco dříve se děti v rodinách napříč kulturami a zvyklostmi přizpůsobovaly rodičům – širším potřebám celé rodiny, dnes se velmi často rodiče přizpůsobují, a v jistém smyslu doslova podřizují, dětem. Jejich zájmům, rozmarům, náladám a touhám.
Maličké, bezbranné a roztomilé „pískle“ je v mnoha rodinách tím, kdo „tahá za drátky“. Bohužel má tato stále častější podoba přístupu k rodičovství dle mnoha odborníků negativní dopad na dětskou psychiku. Například psycholožka Prekopová tvrdí: „ … dítě se dostane do trvalého neklidu, kterého se nemůže vzdát. Stále musí přezkoumávat, jestli vztahy v jeho impériu ještě fungují: jestli mu nevsunou nežádoucí jídlo do úst, jestli se dodržuje tempo nošení… Neustále vládnutí, kontrolování, provokování, nutnost být ve středu pozornosti a obrana proti výzvám něco se učit – zde by se eventuálně mohly objevit jeho slabosti – přivádí dítě do stresu, který se projevuje neklidem, nervózním napětím, hyperaktivitou a neschopností koncentrovat se.“
Celý začarovaný kruh neustálého „testování moci“ má dle Prekopové poněkud neočekávané důsledky. Místo aby bylo dítko, kterému se v rodině vše přizpůsobuje a ve všem se mu vychází vstříc spokojené, sebejisté, sebevědomé a vyrovnané, dochází postupem času v interakci s reálným životem (školka, škola, autority, vrstevníci) k pravému opaku.
Malý vladař je dezorientovaný. Vždyť si byl díky ovládání svých nejbližších jistý sám sebou a najednou se má něčemu přizpůsobovat!? Je velmi smutné pozorovat situaci, kterou popisuje Prekopová: „Panovačné dítě by si tak rádo hrálo, ale také tady stojí samo prosti sobě. Musí se v mnoha případech vzdát hraní s ostatními dětmi, protože není schopno přizpůsobit se herním nápadům druhých, není schopno čekat, není schopno se vzdát potřeby být středem pozornosti a v žádném případě nesmí hru prohrát… Každé střetnutí s vlastními těžkostmi pociťuje jako zbavení moci. Takové střetávání však patří k učení!“
Milující rodiče bohužel často (naprosto lidsky) hledají příčiny nestandardního chování svého potomka všude jinde než v sobě a v přístupu k výchově. Zdá se tedy, že ani autoritativní výchova našich prababiček, ani bezbřehá tolerance, volnost a maximální snaha o to dítě nijak nefrustrovat nejsou ve výchově „to pravé ořechové“.