[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jako rodiče jedináčka toužili Lindsay se Symanem po tom, aby mu pořídili co nejdříve sourozence. Nedařilo se. Dnes má tahle akční rodinka rovnou sedm členů. Žijí v domě na dohled od oceánu, milují dobrodružství, cestování a adrenalinové zážitky. Díky smečce pěti divochů jich mají každý den na rozdávání. Seznamte se s pětinásobnou mámou Lindsay (30), jejím manželem Symanem, nejstarším synem Carsonem (4) a ročními čtyřčaty Caideneme, Madison, Lucasem a Graysonem.
Lindsay je nebo spíše byla učitelka. Po narození čtyřčat se rozhodla zůstat doma a věnovat se naplno dětem, což považuje za vůbec nejlepší a nejsmysluplnější práci, jakou kdy dělala. Mezi její plány do budoucna patří začít mimo jiné malovat a udělat si instruktorský kurz na výuku dětské jógy. Na Instagramu sdílí celý svůj příběh.
Chtěli jsme další dítě, syn toužil po sestřičce nebo bráškovi. Během jediného roku jsem pětkrát potratila, a tak se mi začaly hlavou honit otázky, jestli bychom druhého potomka vůbec měli mít. Trápila jsem se, zda se to vůbec někdy podaří. Neplodnost je strašlivá a nenacházím jediné slovo, které by to utrpení dokázalo zmírnit. Věřím a doufám, že náš příběh pomůže ostatním překonat jejich trápení, nevzdat se a ukáže, že vše může mít dobrý konec. I když v našem případě poněkud bláznivý.
Po roce neúspěchů jsme se nakonec konečně odhodlali vyhledat lékaře a zahájit léčbu neplodnosti na klinice. Pamatuji se, kolik naděje v nás bylo, když jsem si píchla první hormonální injekci v rámci umělého oplodnění. Jenže zázrak se nekonal, následovaly další dva samovolné potraty. Bolestí jsem se doslova dusila.
Pokaždé, když jsem potratila, cítila jsem se zahanbená a osamělá. Připadalo mi, jako by snad všechny ženy kolem mě byly těhotné a bez problémů rodily své ratolesti. Párkrát jsem dokonce otěhotněla současně s některou z mých kamarádek, ale zatímco jejich těhotenství pokračovala, moje skončila. Přemýšlela jsem neustále, kde je problém, zda nejsem moc hubená, jestli pomůžou éterické oleje, vitaminy nebo jóga… K tomu mě týraly zvědavé dotazy z okolí, z nichž nejstrašidelnější je fráze: Musíš se uvolnit a nemyslet na to, nech tomu volný průběh.
Podstoupili jsme řadu vyšetření a diagnóza zněla: nekvalitní vajíčka. Bylo to zdrcující. Ve 27 letech je takový ortel nesnesitelný. Byl to jeden z nejbolestivějších okamžiků mého života. Jediné, co jsem chtěla, bylo dát Carsonovi sourozence a po každém neúspěchu jsem cítila, že jsem zase selhala. Syn mě spolehlivě rozplakal, když se občas zeptal, proč to tak dlouho trvá. A najednou svitla naděje, těhotenský test jednoho dne ukázal dvě pořádné čárky…
Všechno vypadalo dobře, začaly mi ranní nevolnosti, sotva jsem byla schopná vstát z postele. V šestém týdnu těhotenství nás čekal první ultrazvuk. Šla jsem na kliniku vystrašená a hodně opatrná. V nitru jsem očekávala ten nejhorší scénář, pořád jsem měla v hlavě všechny ty potraty. Hodnoty těhotenských hormonů v krvi byly extrémně vysoké, takže mě odvážně napadla i myšlenka, jestli náhodou nemám v břiše dvojčata. Pamatuji se, že paní doktorka byla velmi tichá a dlouze sledovala monitor. Pak se konečně zeptala, zda nám řekli, že při umělém oplodnění existuje šance na vícečetné těhotenství. Její výraz tváře byl prázdný a já byla přesvědčena, že je něco špatně. Najednou řekla: Jsou tam čtyři. Manžel byl bílý jako duch a pak jsme se už jen hystericky smáli. To prostě není možné! Lékaři byli ohromeni a v podstatě hned mi řekli, ať si nedělám starosti, že je možné provést redukci plodů, když se budou i nadále všechny vyvíjet. To jsme okamžitě zavrhli. Naše vyděšení a strach postupně vystřídala radost a euforie. Byli jsme požehnaní.
Čtyřčata se narodila předčasně, v 31. týdnu a překonala veškeré sny a představy, kterými jsem žila celé těhotenství. Bylo těžké uvěřit, že jsou všechny moje. Když se třeba všechny děti najednou rozplakaly a já nevěděla, kudy kam, vzpomněla jsem si, jak ležely v inkubátoru, napojeny na hadičky, jak jsem se jich přes všechny trubičky a dráty nemohla pořádně dotknout, a rychle se uklidním. Když se mi chce spát a nemůžu, myslím na to, jak jsem ty malinké králíčky v porodnici sledovala na dálku celou noc přes aplikaci v telefonu, a když si postesknu nad povoleným břichem, vzpomenu si na to, jak dlouho bylo zoufale prázdné. Jak jsem se modlila, aby všechno dobře dopadlo. Jsou mými anděly, barevnými duhami po dlouhé a temné bouři.
Neměla jsem ráda, když lékaři označovali naše děti jako nedonošené, znělo to, jako by byly nemocné. Období, kdy byly napojeny na přístrojích na neonatologickém oddělení, bylo emočně náročné. Připadala jsem si neschopná jako máma, byla jsem nejistá, nemohla jsem vidět, když se jim sestřička chystala píchnout injekci. Naplno jsem si tenkrát uvědomila, jak drahý, křehký a zázračný je lidský život.
Jednoduché to nebylo ani pro nejstaršího syna, když viděl maminku v nemocnici a poté, co jeho sourozenci přišli na svět, se s nimi nemohl dlouho vidět. S tím malým chlapečkem to hodně otřáslo a já se musela usilovně snažit, abych mu vrátila jeho pocit jistoty a bezpečí, trávit s ním co nejvíce času. Což bylo při každodenním dojíždění na neonatologii za miminky opravdu vysilující.
Všechny děti jsou naprosto zdravé, aktivní, plné života. A na ničem jiném vůbec nezáleží. Nikdy si je nedovolím brát jako samozřejmost. Ve finále mě všechno, co jsme prožili, naučilo trpělivosti, psychické odolnosti a dodalo mi novou, dosud netušenou sílu. Každý den se znovu a znovu fascinovaně dívám na ty zázraky a nedokážu popsat tu vděčnost a lásku, které mě pohltí.
Když se čtyřčata narodila, uzdravila velký kus mého srdce, který byl dlouho zlomený. Mazlení na gauči, špinavé nožičky, připravené na večerní koupel, oslintané pusinky, odštípaný lak na nehtech, chaos v celém domě, upatlané a šťastné úsměvy v jídelních židličkách, studené kafe i ta nebetyčná únava, dobře vím, že tohle všechno mi bude jednoho dne moc chybět.
FOTO: Instagram