[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Děti nad významem toho, co říkají, příliš nepřemýšlejí. Většinou „melou“, co jim slina na jazyk přinese a že by tím mohly někomu ublížit, je ani nenapadne. Jenže radit, abyste nad jejich hláškami mávla rukou, není nejlepší řešení. Pokud totiž váš potomek nad větami nepřemýšlí, znamená to, že obsahují jednoduché a prosté sdělení, které byste prostě měla přijmout jako momentální fakt. Nezaplétejte se do co by, jak by a proč, ale naučte se uvažovat jako vaše ratolesti.
Psychologové se shodují na tom, že pokud jste vyčerpaná, pod permanentním tlakem ze strany partnera, zaměstnavatele i potomka, začnete nakonec reagovat podrážděně na vše, co se vás jen trochu týká. A kvůli stresu možná reagujete nepřiměřeně i na sdělení, kterých se vám od vašeho předškoláka dostává, takže křičíte.
A dítě nechápe, co udělalo špatně a proč na něj ječíte. Primárně vám přece nechtělo ublížit, vlastně ani neví o tom, že něco udělalo… Malé děti přibližně do věku dvanácti let absolutně nechápou sarkasmus jako takový, takže pokud ho jednou použijete směrem k nim, vrátí vám to – ale vážně. Popřemýšlejte nad tím, jaké rozumové schopnosti dítě má, co je obsahem sdělení a pamatujte, že vám ublížit nechtělo. Jak si přebrat/nebrat hlášky předškoláků?
Tohle křičí děti poměrně často a rodiče si myslí, že jejich potomek chce, aby odešli do vedlejší místnosti, protože jejich dítě potřebuje trochu prostoru k nadechnutí. Pravda je ovšem někde jinde.
Psycholožka Elizabeth Newlinová tvrdí, že tahle věta nevyjadřuje touhu po prostoru, ale většinou je vyřčena v rámci nově vzniklého konfl iktu. V době, kdy se snažíte z potomka vytáhnout něco, o čem nechce mluvit. „Ve chvíli, kdy vy se upínáte k nějakému sdělení, které podle vás pomůže uklidnit náladu, se podle dětí vlastně hrabete v něčem, co vám nepřísluší.
Ideální tedy je se po vyřčení této věty stáhnout, netlačit na pilu a vyčkat. Většina dětí se se svými problémy rodičům svěřuje před spaním, tehdy se určitě dozvíte, co se děje,“ vysvětluje psycholožka, jakou strategii byste měla zvolit. Podělte se ale s potomkem o své pocity. Vysvětlením: „Nechám tě, ale jsem smutná. Popovídáme si, až budeš chtít, řekni.“ Pak odejděte z místnosti, situaci nehroťte a počkejte na další krok potomka.
Možná jste tuhle větu přecházela, ale nehlodá ve vás, že vzorem je druhý rodič, a ne vy? Newlinová tvrdí: „Na reakce na tuto větu bych si dávala obzvlášť pozor. Děti se běžně identifi kují s jedním z rodičů a přibližně v devítiměsíčních cyklech až do puberty, kdy se pro ně blbými stanou oba, se náklonnost dítěte přelévá z jednoho na druhého. Nejhorší varianta je ta, že tatínka začnete v očích dcery ponižovat. A obráceně. Tak važte slova a výše uvedenou větu považujte za pochvalu rodičovství.“
Jednoho dne zkrátka přestanete být v očích svých dětí „cool“, i kdybyste se na hlavu stavěla. Najednou zjistí, že kamarádi mají jiné rodiče, kteří jim nabízejí zmrzku, pořádají párty i dobrodružné víkendy. A nevnímají, že to je jen zlomek situací, jež jejich kamarád s rodiči zažívá. Mají naopak pocit, že tak to jejich kamarádi mají doma pořád.
Newlinová doporučuje se po takovémto sdělení zamyslet, jestli opravdu nemáte prostor pro to být v očích svého dítěte víc „cool“, to znamená zařadit do rodinného programu více společných aktivit, nebazírovat na maličkostech a najít si na děti víc času. Nemá cenu podobná sdělení komentovat třeba tím, že za zavřené dveře jedné rodiny stejně nikdo nevidí anebo že permanentní smích na tváři Elinčiny maminky je křeč po nepovedeném botoxu. Nereagujte ale ani tak, že byste v hysterickém oblouku sbalila dítěti kufr, ať se tedy ke kamarádovi odstěhuje. Vaše dítě musí vědět, že vy jste jeho jistotou.
Je to obrovsky hnusná věta, kterou si jednou začas vyslechne každý rodič. A je jí přikládána větší vážnost, než jakou ve skutečnosti má. Newlinová podotýká, že 90 % všech dětí ji vykřikne v afektu.
„Děti jsou velice impulzivní a jejich ovládací schopnosti se stále vyvíjejí. Netuší, jak ublížily, berou to jako věcné prohlášení, které za minutu už platit nemusí. Vy se snažte na toto hlášení nereagovat a vysvětlete dítěti, jak moc vám to ublížilo. Učte dítě, že nemůže říct vždy to, co mu slina na jazyk přinese. Vy to chápete, někdo by ale nemusel...
Mámy by měly své děti učit nejen zavazování tkaniček, ale také to, jak důležité je vážit slova. Předškoláci vám řeknou přesně to, co vnímají, za deset minut může být vše jinak, ale vy jim musíte ukázat, jak silnou zbraní slova můžou být. Proto se nehádejte s partnerem, nemluvte sprostě, chovejte se prostě přesně tak, jak chcete, aby se v budoucnu chovaly i vaše děti.