[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak se vám dneska vstávalo na ranní focení?
Tomáš: Jako vždycky. Řeknu panu Alfredovi, že bych se chtěl kolem šesté probudit, což znamená, že on se opravdu v šest vzbudí, řekne si o mlíčko a do sedmi ještě spí stejně jako Josefínka. Takže já si stihnu pomeditovat, připravit snídani, dát si spršku a pak už můžu být táta.
To mě fascinuje, já mám co dělat, abych se ráno s dětmi vypravila, a zakomponovat do toho ještě meditaci…
Tomáš: Je to fajn, protože pak člověk nemá tendenci nikam spěchat. Meditace vnese člověku klid do života a řekne si, že všechno se dá zvládnout. Mně to strašně pomáhá. Před dětmi chci za všech okolností zůstat v klidu.
Takže se dá říct, že jste díky meditaci svým způsobem vyzrál na stres?
Tomáš: Není to tak, že najednou stres přestane být. On je, ale v momentě, kdy přijde, je třeba ho začít zpracovávat. Tu energii přetavit v něco jiného – třeba pak místo toho zvládnu dlouho blbnout s dětmi.
Tamaro, nezlákal vás Tomáš k ranní meditaci?
Tamara: Ne, já spím, co to jde, protože vstávám v noci. Jenovéfa je nejspavější, takže spolu spíme často třeba až do osmi. Když je teda Tomáš doma a ráno se postará o ostatní děti. Na mě jsou zase ty noční akce s nimi – Alfred je jen o rok starší a vstávám i k němu.
Tomáš: Ona moc nepotřebuje meditovat. Má to celé jinudy. Člověk k tomu musí mít vztah, tíhnout k tomu, a já to mám už dlouho. Ona – a vy ženy obecně – máte blíž k takové přirozené intuici, s jemnohmotným světem, ke kterému já se dostávám prostřednictví té meditace. Vy jste jemnější stvoření. Chlap se musí probourat přes různé skořápky.
Tamara: Ano, v tom si myslím, že my ženy máme obrovskou výhodu. Dokážeme se napojit na sebe a na nějaké vyšší vědomí snadněji, třeba skrze mateřství a děti.
Vidíte tyhle rozdíly, co se pohlaví týče, i na svých dětech?
Tomáš: Jsem moc vděčný za to, že můžu mít náhled do obou těch světů. Když se narodila Josefína, říkal jsem, že chci už jen holčičky. Baví mě bejt takhle omotanej. Pan Alfred ze mě zase dělá víc chlapa. Je to parťák, těším se, až spolu budeme hrát fotbal.
Čím si váš syn získal tohle titulování – „pan Alfred“…
Tamara: Alfred je, na rozdíl od své starší sestřičky, která byla v roce a půl ještě miminko, chodící testosteron a ochránce dvou sester. Zodpovědnost má v sobě odmalinka. Když se narodil, byl to vlastně takový stařec. Měla jsem chuť se mu poklonit a taky pocit, že bych mu měla vykat. Vlastně jsem v něm vůbec nespatřila to miminko. A chová se tak dodneška. Je moudrej, rozumnej, samostatej, sám se nají, sám se obuje…
Po kom jsou děti povahově?
Tamara: Josefínka je totálně Tomáš. I já to tak cítím, že se narodila hlavně jemu. Zrovna v té době měl v sobě trošku takovou ztracenost, kdo vlastně je a co od života chce. A ona zaujala středobod jeho vesmíru. Alfred je víc po mně v takové aktivitě, elánu do všeho nového. Když řeknu: „Jdeme ven“, už si obouvá boty a hurá – jdeme zažít nějaké dobrodružství. A Josefínka se ptá: „Jak je venku? Není tam moc velká zima? Já tady budu s tatínkem a budeme se dívat na pohádky nebo si číst.“ To mají s Tomášem společné.
Tomáš: Josefína je hodně po mně. Má ráda pohodlíčko a harmonii. Alfred je hodně na ženský, to má taky po mně. Jinak je impulzivní, je to provokatér, stejně jako moje žena. Je to férově rozdělený.
A Jenůfka je evidentně pohodářka…
Tomáš: Úplně. Ony ty třetí děti většinou nemají na výběr.
Tamara: Jenovéfa se určitě ještě vyloupne, ale rozhodně je zatím nejklidnější, nejrozvážnější a nejjemnější miminko v porovnání se svými sourozenci.
Když se narodil Alfred, napsali jste na Instagram, že „jste všichni“. Byla Jenůfka plánovaná?
Tomáš: Věděli jsme, že chceme tři děti, ale netušili jsme, že přijde takhle brzo. Měli jsme pocit, že když maminka plně kojí, je to v pohodě. Jenůfka už evidentně intenzivně chtěla být tady.
Tamara: Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, na chvilku se mi trošku pohroutil svět. Říkala jsem si: „Já tady přece už jedno miminko mám!“ A v tom šoku mi nedocházelo, že Alfred bude za devět měsíců úplně někde jinde. Až když se Jenovéfa narodila, cítila jsem, že teprve teď jsem tady celá já. Přinesla mi do života klid a rovnováhu. A věřím, že k nám děti chodí, že děti přesně vědí, kdy a v jakém pořadí k nám mají přijít.
Máte pocit, že to je nějaká vyšší moc, nebo že to všechno dokážete řídit skrz vaši mysl?
Tamara: Nemyslím si, že to řídíme my. Než se Alfred narodil, vědomě jsem cítila, že okolo mě je už ta mužská duše a že sem má přijít. Vždycky jsem věděla, co čekám za pohlaví. Cítila jsem to. To, že se ti dva lidé pomilujou, je jen takový symbol, abychom uvěřili, že něco způsobí příchod té bytosti. Kdybychom nebyli tak omezení na to, co vidíme, tak by to mohlo být vlastně úplně bez početí. Víme, kam vstupujeme, kam jdeme.
A teď už jste opravdu všichni?
Tomáš: Ano. Asi zase nad tím budeme časem přemýšlet, protože střelený jsme na to dost. Ale teď aktuálně si to neumím představit.
Tamara: Teď ano. Na druhou stranu nejsem schopná smířit se s myšlenkou, že už bych si to úplně uzavřela. V nitru vím, že už asi to čtvrté nebude. Ale nechci tam mít ty zavřené dveře. Ještě nechci kariéru rodičky úplně zahodit.
Přece jen ale… Tři děti takhle věkově blízko od sebe jsou logisticky už pořádné sousto.
Tamara: Největší rozdíl jsem pocítila u druhého – jedno a dvě děti je fakt rozdíl. Dvě a tři mi jako takový rozdíl už nepřijde. Třetí dítě tak nějak vplouvá do hotového programu rodiny. Snažím se mezi ně rozdělovat pozornost co nejspravedlivějším dílem, ale každý den je mi jednoho z nich líto, každý den mám pocit, že jeden z nich byl nějak upozaděný. V praktických věcech je to většinou Josefína, ale emočně zase Jenovéfa – ta je bez nároků na cokoli. Takže v mých očích nemá dostatek toho fyzického projevu, který se jí snažím vynahradit v noci během kojení.
Tohle přesně mě trápilo. Že se nedokážu pořádně věnovat ani jednomu ze svých synů, kteří jsou necelé dva roky od sebe. Že každého z nich nějak šidím. A to mám jen dvě.
Tamara: Mám to stejně. Ale zase mají výhodu v tom, že vyrůstají společně, jako smečka. Já jsem ze čtyř dětí a jsme tři o rok a půl. Ale měli jsme tak úžasný dětství, že mi to připadá úplně přirozený mít děti za sebou.
Všechny tři děti mají krásná a poměrně netradiční jména. Jak jste je vybírali?
Tomáš: Je to fifty fifty. Josefínku jsem vybíral já, tu jsem si strašně přál. Mojí nejoblíbenější biblickou postavou je Josef, dle mého názoru strašně nedoceněný člověk.
Takže první syn by byl Josef?
Tomáš: Ano. Ale pak byla na řadě Tamarka a ta chtěla Alfreda, moudrého rádce. Jenovéfku jsme vybírali společně, ta trvala nejdýl. Ale ona si o to tak nějak řekla sama. Ještě se rozhodovalo, jestli se narodí ve znamení Panny, nebo Lva. Kdyby byla Lev, tak bychom jí Jenovéfa nedali, protože to je ohnivé znamení a jméno Jenovéfa je taky takové bojovné.
Jména vašich dětí hodně ovlivnila i numerologie, je to tak?
Tomáš: My na tom docela frčíme. Na numerologii i na astrologii. Já si pak ještě jedu ten buddhismus a meditační cvičení.
Shodnete se takhle hezky i co se výchovy týče?
Tomáš: Určitě se shodneme v motivaci – být dobrým člověkem, ohleduplným vůči svému okolí.
Kdo je pro děti větší autorita?
Tamara: Já. A Tomáš se tím i pyšní. On to má tak, že je nechce omezovat nejlépe v ničem. Já si zase myslím, že je naopak potřeba držet nějaké hranice toho, kam můžou zajít. Když jsou s Tomášem děti samy, on je s nimi dítětem, úplně, na sto procent. Tím pádem já už si to opravdu nemůžu dovolit. Každopádně si ho ale hrozně vážím jako táty, protože tím žije, miluje je a děti to cítí.
Média vás často titulují jako alternativní rodiče. Připadáte si tak?
Tamara: Moc nerozumím termínu alternativní rodič. Vadí mi tyhle nálepky, které si ve společnosti dáváme.