Tamara Klusová: Mámy by měly být občas samy. Je to skvělá terapie

Tamaru Klusovou asi netřeba představovat. Je v podstatě už neodmyslitelnou součástí soutěže Maminka roku, jejíž patronkou je od jejího počátku. A stále je stejně usměvavá, pozitivní, energická a inspirativní. Jaké novinky se v životě maminky dvou dcer, Josefínky (7) a Jenovéfy (3), a syna Alfréda (5) za poslední měsíce udály?

Co všechno jsi chtěla mít v novém domě, který s Tomášem stavíte? Na čem ti záleželo?

Vzhledem k tomu, že aktuálně během stavby bydlíme ve dvou místnostech, jsme si hodně blízko, což je s malými dětmi podle mě hezký, ale už i ony touží po svém prostoru. Klíčovým prostorem nového domu tak je velká centrální místnost s kuchyní a obrovitánským stolem až pro dvanáct lidí, kde se budeme potkávat a vyprávět si příběhy, co jsme prožili ten den. Celý koncept domu je hodně o udržitelnosti, dost řešíme cirkulaci vody, abychom ji používali vícekrát. Budeme mít i kořenovou čističku. A hlavně se soustředíme na minimalismus, protože máme s Tomášem pocit, že naše životy jsou tak plné emocí, lidí, příběhů a barev, že jsme si oba uvědomili, že chceme doma odpočívat i tím vizuálnem. Klademe důraz na to, aby všechno mělo své místo a abychom se cítili i my tak, že každý máme své místo.

Daří se vám ten minimalismus držet i u dětí, co se hraček týče?

Samozřejmě se o to snažíme, někdy nám to jde líp, někdy hůř. Zároveň nejsem matka, která by po dětech chtěla, aby jejich hračky neměly moc komerčních motivů. V tomhle jim dávám dost svobodnou ruku. Alfréd frčí na Pokémonech, Jenovéfa na Else a Josefína na „petshopácích“. Každý má svůj vkus a mě fascinuje to pozorovat, jak jsou vlastně každý úplně jiný. Jejich pokojíčky tak budou hodně o nich a neočekávám, že budou vypadat jako z katalogu.

KBude mít každý svůj pokojíček?

Ano. I když tu potřebu mít svůj pokoj, myslím, naplní až za pár let, proto budou mít ještě jeden pokoj nejblíž naší ložnici, který bude „spací“ pro všechny. Teď ale stejně spíme jako „rodinný puzzle“. A pokud budou potřebovat si i nadále přelézt k nám, dokud budou chtít, ať to dělají. Už teď u Josefíny vidím, že chce být třeba sama ve sprše, a už nás při spoustě situací nechce, což jsem myslela, že přijde až tak ve čtrnácti… A pak si vzpomenu na sebe a uvědomím si, že pro mě už v deseti byli rodiče ufouni, takže nemám ambice a učím se totální bezpodmínečnosti a neočekávání. V tom jsme s Tomášem naštěstí zajedno. Užíváme si, že se vedle nich ráno probouzíme, koukáme se na ty rozcuchaný hlavičky a dojímáme se z toho.

Alfréd nedávno absolvoval s tatínkem „pánskou jízdu“, protože doma cítil velkou převahu ženské energie… Mají podobné, respektive opačné pocity občas i holky?

Nemají. Tím, že jsou dvě, ve vybavení jejich společného pokojíčku převládají holčičí věci. Alfréd je hrozně pořádkumilovný a má absolutní přehled ve svých věcech, což je fascinující oproti Josefíně, která je opravdu bohémka a neřeší, kde co je. Alfréd se pak potřebuje obklopit tou mužskou energií. Na pánskou jízdu odcházel se svými meči, luky, šípy a Pokémony do našeho obytného vozu a mával s radostí. V tom je Tomáš skvělej, že umí vyslyšet jeho volání po rytířství. Stejně tak já jsem si to užila s holkama. A pak se zase třeba vyměníme, takže se snažíme to nějak vybalancovat a dávat každému jeho jedinečný prostor.

Myslíš, že je to takový recept proti žárlení? Věnovat se pravidelně každému dítěti zvlášť?

Nejenom proti žárlení a proti pocitům méněcennosti, myslím, že by to měla být normální věc. Ale my rodiče to moc neumíme, nebyli jsme v tom vychovávaní. Pořád s dětmi plníme nějaké úkoly a představy těch našich rodičů, jak máme žít, protože oni nám přece ukazují tu cestu. Ale mnohdy je důležité se zastavit a říct si: „Ty jo, i já bych potřebovala být občas chvilku jen sama se sebou.“ Myslím, že je to velké téma maminek na mateřský dovolený, které mají pořád pocit, že musí všechno zvládnout a být nepostradatelný, a vlastně si na svá záda nakládají strašně moc.

Už se ti to podařilo? Být úplně sama?

Teď nedávno úplně poprvé. Jela jsem sama do maringotky a tam jsem strávila tři noci. Běžely mi tam hlavou takový věci! Byla to pro mě ale hrozně dlouhá cesta, vůbec si to dopřát. Nebýt ani s Tomášem, ani s kámoškou, ani s telefonem… Byla jsem tam prostě jen sama se sebou, s deníkem a pastelkami. A byl to ten nejlepší dárek, který jsem sama sobě mohla dát, úplně se mi tam otevřel nový pohled na mě samotnou. Dala jsem si to jako takový úkol, že jednou za rok strávím víkend bez nikoho a bez ničeho. Je to strašně léčivý, najednou je prostor jen být… Hrozně bych to přála každý mámě, aby tohle mohla udělat, aby měla podporu okolí, které by jí ten prostor dalo.

Rozhovor vyšel v říjnovém čísle časopisu Maminka a byl redakčně zkrácen. Na stáncích už čeká listopadové číslo Maminky. To můžete koupit i na ikiosek.cz/maminka.