[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na začátku května oslavil náš Tadeášek první narozeniny, a tak jsme s manželem a rodiči nejen slavili, ale také zavzpomínali na okolnosti synova narození. A že je na co vzpomínat! Tádík se sice narodil naprosto spořádaně přesně v termínu v nedaleké porodnici, světlo světa však nespatřil na porodním sále, ale na podlaze v ordinaci praktického gynekologa.
Video: Novorozenec se "dere" na svět císařským řezem, stejně jako při klasickém porodu
Na úprk do třetího patra, kde byl porodní sál, jednoduše nebyl čas. Porodu jsem se tedy celý život až chorobně bála úplně zbytečně, na strach nezbyl čas! A kde se můj chorobný strach z porodu vzal?
Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když jsme s kamarády viděli poněkud naturalistické video z několika porodů, DVD patřilo starší sestře mé spolužačky.
Ona mladá dáma se pečlivě připravovala na medicínu a podobných „lahůdek“ ukrývala v knihovně víc. Dodnes si pamatuji, jak jsme měli ze všeho nejdřív legraci, ale smích nás po pár minutách přešel. Jedna spolužačka film ani nedokoukala a my ostatní ho sledovali skrz mezery mezi prsty, jako bychom koukali na nějaký horor.
Spolužák, mimochodem žádný svatoušek, vše trefně okomentoval slovy: „Tedy holky, to vám fakt nezávidím, být vámi, tak si strachy ani nevrznu.“ No, jeho slova jsem si vzala k srdci jen z části – strach jsem měla, ale nikoliv ze vztahu a intimity, ale z porodu. Nepříjemný zážitek do mě zasel semínko, které ihned vyklíčilo a neustále rostlo.
I přestože jsem se porodu strašně bála, děti jsem moc chtěla. Když mi bylo necelých dvacet, byla jsem přesvědčená, že děti raději adoptuji – tak obrovský byl můj strach.
Nicméně o několik let později jsem se vdala a časem pochopitelně změnila názor. Když jsem otěhotněla, prožívala jsem neuvěřitelně rozporuplné pocity – velký strach se mísil s radostí a já střídavě plula na vlně euforie a obrovského strachu. Dokonce mi pomáhala psycholožka.
Devět měsíců uteklo jako voda a nastal „den D“ – první termín porodu. Vzbudila jsem se s divným pocitem, nic mě však nebolelo, jen jsem se cítila nezvykle zvláštně.
„Zdeněčku, prosím tě, kdyby něco, připomínej všem ten epidurál, já určitě nebudu schopná ani mluvit. Možná prostě zkolabuju a Tádíka ze mě nějak vyndají,“ vykládala jsem mému „svatému“ muži, který se mnou měl neskutečnou trpělivost a na rozdíl ode mne si zachovával zdravý rozum a chladnou hlavu.
Ostatně je biolog a porod je pro něj jeden z přirozených procesů. Jenže divné pocity se během dne stupňovaly a velice rychle ze z nich vyklubaly pravidelné kontrakce. Voda mi praskla ve chvíli, kdy jsem nastupovala do auta: „Paráda! Nejenže jedu rodit, ještě tam dorazím zmáčená, jako bych nedoběhla na WC.“
Když jsme dojížděli do porodnice, byla jsem už v jiném vesmíru. Kontrakce se mi rozjely jako nebrzděná lokomotiva (ostatně jsem se tak i vokálně projevovala), navíc jsem cítila obrovský tlak „malého vagónku“, který se evidentně hodlal odpojit ze soupravy.
Mezi stahy jsem prý vykřikovala: „Bože, já rodím, já rodím!“ a ani si nevybavuji, jak jsem vystoupila z auta. Najednou u mě stál jakýsi elegantní pán (byl to lékař, který se chystal odjet domů), čapnul mě s manželem pod rameny a v trysku udílel pokyny:
„Ve vestibulu hned doprava a do prvních dveří! Tam mám ordinaci, nahoru to nestihneme!“ Pak ještě cosi zakřičel na recepční, kdosi nám otevřel dveře, někdo hodil na zem hromadu bílých prostěradel a já si jen stihla sundat spodní prádlo, přidřepnout, opřít se o manžela, jednou jsem zatlačila a Tadeášek byl venku. „A to je jako všechno?“ vyhrkla jsem zmatená. „No pokud nečekáte dvojčata nebo trojčata, tak bych řekl, že v podstatě ano,“ smál se lékař. (Táňa, 28 let)
Video: První setkání miminka s rodiči: Podívejte se na neuvěřitelné záběry!