[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Vaši rodiče se také rozvedli, máte pocit, že vás to třeba nějak poznamenalo?
Těžko říct. Možná kdybych chodila k psychologovi, tak bychom třeba přišli na to, že jo, ale mě spíš poznamenalo to, že naši spolu nekomunikovali a předávali si nás za dveřmi. A že zájem tatínka pomalu vyprchával, když si zakládal novou rodinu. To poznamená asi dítě v jakémkoli věku.
* Měla jste v době, když jste se rozcházela, už nový vztah?
Neměla.
* Člověk potřebuje výtah, který ho z předchozího vztahu vytáhne…
Absolutně ne.
TAKÉ VÁS ZAJÍMÁ: Vojta Dyk se raduje z prvního potomka. S Táňou mají chlapečka
* Vy jste se prostě jednoho rána rozhodla, že chcete odejít.
Samozřejmě to nebylo tak, že bych se ráno probudila a řekla si, že zničím sedm let manželství, protože je dneska zataženo. Udělala jsem něco, co jsem cítila delší dobu.
* Takže vy jste chtěla být sama…
Ano. Já, společenský člověk, který nikdy netoužil sám cestovat nebo někde třeba jen sám strávit víkend, jsem najednou měla obrovskou touhu být sama s dětmi, prostě být svobodná matka. Jako když po dlouhé době dostanete chuť na špenát, a když ho sníte, tak si řeknete, jo, tohle jsem přesně potřebovala! A dáte si ho znova a pak ještě jednou a ještě a říkáte si, sakra, jak je možný, že jsem na něj zapomněla? Tak stejně takhle jsem já potřebovala svobodu.
* Většinu matek taková představa upřímně děsí.
Tak samozřejmě mě přepadaly pochybnosti, ale to volání po svobodě bylo mnohem silnější. Myslím, že to pochopí jen ten, kdo to sám zažil. Pravda je, že jsem nemusela na rozdíl od jiných manželek třeba řešit spoustu jiných věcí, nikdy jsem nebyla na nikom závislá. Byli jsme tak s bráchou vychovaní, jsme prostě soběstační.
* Stalo se vám něco podobného už někdy předtím?
Ne. Tohle byla úplně nová potřeba.
* Většinou potřebou svobody argumentují muži…
Jo, a většinou je za tím někdo jiný.
* To je pravda. Váš nový partner Vojta Dyk se ale objevil dost záhy.
Ano. Vojta se ale neobjevil, znali jsme dlouho. Ale nenapadlo mě, jak důležitý v mém životě bude.
* Zmiňovala jste se o svém vnitřním hlase, co to podle vás je?
Něco, co je nám dané, a něco, co jako jediní z živočichů na téhle planetě nepoužíváme. Necháváme mluvit spíš ten mozek, aby nás strašil, protože rozum se dívá vždycky do budoucnosti a říká, tak, ty teď uděláš tohle, ale co s tebou bude za rok, ha?!
* Vy jste svůj vnitřní hlas vždycky poslouchala?
Poslouchala jsem ho vždycky a nikdy mě nezklamal. Dřív jsem mu naslouchala spíš podvědomě, ale teď už vím, když mluví on.
* To jste se nikdy nenechala přemluvit rozumem?
Ale ano. Určitě jsem spoustakrát v životě udělala něco, o čem jsem věděla, že to dělám třeba jen pro peníze, nebo jsem se nechala zatlačit někam, kde mi nebylo dobře, ale přišlo mi to důležité z nějakých společenských důvodů, zatímco vnitřní hlas řval nééé!
* Jak mu nasloucháte?
Někam si zalezu a on se ozve. Prostě jsem v klidu, naslouchám, čekám a odpověď přijde.
* Co vám řekl vnitřní hlas, když jste potkala Vojtu?
„Buď ještě chvíli sama, jinak budeš dělat ty samé chyby.“ A tak jsme se jen scházeli.
* Někde jsem se dočetla, že nerada odpovídáte na otázku, jestli jste šťastná, proč?
Protože se mě všichni pořád ptají, jestli jsem šťastná. Všechny časopisy jsou narvané návody, jak být šťastná, ale přece být někdy nešťastná taky není blbý. My jsme se úplně zbláznili a musíme být pořád šťastní. A když nejsme, tak začneme zobat nějaký prášky. To mi přijde legrační.
* Tak dobře, jste tedy spokojená?
Já jsem prostě v harmonii a ano, jsem spokojená. A záchvěvy štěstí, to jsou jen takové nečekané chviličky a většinou je to z úplně obyčejných věcí. Ale rozhodně nemůžu říct, že jsem absolutně pořád šťastná a všechno je perfektní. Svět je nakloněná rovina a jsou věci, které mě trápí. Ale nejsem pesimistka a nenadávám jako spousta lidí kolem.
* Občas vás ale něco určitě naštve. Máte nějakou metodu, jak se tomu bránit?
Řeknu, dejte mi půl hodinky, někam se zavřu, lehnu si a jsem ticho. To funguje.
* Není lepší se občas vyřvat?
Ale tak určitě! Někdy chodím do šatny a tam křičím do věcí. Asi to vypadá komicky, protože děti se mi smějou. Ale je to báječná věc, doporučuju, když je přetlak. Jakmile se člověk vyřve, tak se tomu začne smát.
* Co vás většinou rozhodí?
Stačí, když je člověk ráno unavený a chce všechno zvládnout. A pak stačí nějaká malá blbina, která vás dorazí.
* Máte nějakou zkušenost s psychoterapií?
Ne, ale zajímám se o různé alternativní metody. Objevila jsem třeba knihu Cesta od Brandon Bays, která tvrdí, že si naše tělo všechno pamatuje. A když trpíte chronickým kašlem, tak se můžete dostat takovou formou meditace k zážitku, křivdě, vzpomínce, která to způsobila. A když si to v sobě vyřešíte a odpustíte všem, kteří vám ublížili, můžete se vyléčit.
* Dobrala jste se toho, co způsobilo ten zánět mozkových blan?
Nemohla jsem spasit svět! Brala jsem za své problémy druhých, trápila se starostmi, které nebyly moje. Každopádně to vyflusnutí přišlo v pravou chvíli.