[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Fakt je, že při rostoucí rozvodovosti bude vás, potenciálních otčímů, stále více. To vám ovšem vstup do partnerčiny rodiny a seznámení s jejími ratolestmi neulehčí. Přitom je to velmi náročná situace.
Dokonce do značné míry rozhodující, protože žádná dobrá máma nedá přednost sebelepšímu chlapovi před svými potomky. Vy se tedy - máte-li o ni opravdu zájem - prakticky MUSÍTE sžít s ní i jejími zlatíčky. A už to samotné, ten nenápadný, ale o to vytrvalejší nátlak, není nic příjemného. MUSÍTE přijmout její děti.
A ony MUSÍ akceptovat vás. Nebo mluvme minimálně o vzájemné toleranci. Teprve pak nastane ta správná idylka a otevře se cesta pro váš vztah, lásku a novou rodinu.
Naprostou samozřejmostí je v počátku akceptování pravidla „děti poznávám, až když oba víme, že spolu chceme být ideálně napořád“. Potkávání desítek nových „strýčků“ rozhodně není ku prospěchu, a pokud byste byl ve zmiňovaném zástupu, neprospěje to ani vám.
Snad lze doufat, že takovou hloupost žádná máma neudělá, ale kdyby přece jen měla vaše partnerka hned v zárodku vztahu tendence si vás k sobě nejlépe okamžitě nastěhovat (zamilovanost dokáže divy!), zabraňte jí v tom. Něžně, leč důsledně, s poukázáním na jeden zásadní fakt: děti potřebují stabilitu, zázemí a jistotu.
Čtěte také: Pozor na vlastní nesplněné ambice
Rychlé výměny partnerů jim neprospívají, nemají v nově příchozí muže žádnou důvěru, nepřikládají jim nijakou váhu, jednoduše je nepovažují za důležité. Zkrátka, se seznamováním vyčkejte až do okamžiku, kdy si budete oba vztahem jistí!
Když se pak pustíte do plánování dne D, okamžiku, v němž konečně poznáte partnerčiny ratolesti, opět se vám vyplatí ctít několik jednoduchých pravidel. Asi nejdůležitější z nich říká: žádné zbytečné formality, škrobené večeře, obědy, snižte oficialitu na minimum a nedělejte z toho žádný velký obřad, který by všechny zúčastněné zbytečně znervóznil. Jděte na to znovu pomalu a jaksi postupně se stávejte kamarádem, známým celé rodiny.
To potvrzují rovněž slova dětské psycholožky Mgr. Aleny Vávrové (www.detsky-psycholog.cz), když říká: „Přibližovat se je nutné pomalu, co nejpřirozeněji přes postupné vídání se na akcích, výletech, nejlépe mimo domov. Dítěti tak dáte prostor, aby vás poznalo jako člověka v přirozených situacích a dokázalo vidět vaše silné stránky, ocenit vás.“ To potvrzuje také psychoterapeut Mgr. David Doležal (www.psychoterapeut.cz): „Vyplatí se nespěchat. Seznamovat se s partnerčiným potomkem postupně - jakoby náhodně a během činnosti, která ho baví. Vždy raději znovu potká toho, s kým mu bylo při posledním setkání dobře.
Při vymýšlení „taktiky“ seznamování se s ratolestmi partnerky je samozřejmě třeba brát v potaz také jejich věk a pohlaví a mít stále na paměti, že i když se jim líbíte jako kamarád, mají za sebou krach nefunkční rodiny, traumatickou skutečnost, s níž se budou vyrovnávat celý život. Takže než se posunete z roviny přátelské do roviny partnerské, vezměte si k srdci slova Mgr. Aleny Vávrové: „Chlapci obecně snášejí rozpad rodiny hůře, ztrácejí vzor své vyvíjející se mužské role, oporu. Snadno také ve vztahu s mámou vstoupí do role jejího pseudopartnera. Dívek se toto dotýká méně.
Spíše totiž inklinují k pozici matčiny důvěrnice, kamarádky, citové podpory. Nový partner ale není v této roli přímým ,sokem‘, nevyvolává tak silnou žárlivost jako u chlapců. Ti snáze přebírají funkci ochránců rodiny po tátovi, a tak ji brání proti všem - obzvlášť proti novému muži v životě jejich mámy.
Jak naznačila psycholožka Mgr. Alena Vávrová, i přes vaši veškerou snahu o nenápadně se rodící přátelství se můžete už v téhle prvotní fázi setkávat s odporem dětí, faktem, že vás ignorují, shazují, „šijí“ na vás nejrůznější „boudy“ a nezřídka se snaží mámu přimět uvěřit tomu, že jim třeba i ubližujete - to všechno ale jen proto, že i když jsou ještě malí, cítí, a dokonce víc než my dospělí, že se něco děje.
Že ten nový mámin kamarád bude možná něco víc, a jestliže jim do života vstupujete v okamžiku, kdy ještě nejsou alespoň trochu srovnaní s rozchodem rodičů, budete při sebemenším náznaku citů vůči jejich mámě prostě vetřelcem, kterého je třeba „likvidovat“, ignorovat, trápit. Ale… věřte, že za každým potenciálním výpadem proti vám je křehká dětská duše, která se bojí. O své místo v rodině, mámu a její city. Nicméně, když se vám povede dostat se jim nenápadně pod kůži a získat je „na svou stranu“ v roli kamaráda, čeká vás další důležitý bod: sestěhování.
Ptáte se, kdy vůbec nastane ten vytoužený okamžik? Kdy se budete se svou vyvolenou a jejími dětmi moct sestěhovat do jednoho domova? „Optimální je počkat, až se na to dítě samo zeptá či vyjádří zájem. Pokud se tak nestane, pak je dobře je na možnost společného bydlení připravit dlouho dopředu - aby si stihlo zvyknout, počítat s tím, ono pak samo někdy přijde a ptá se: ,Tak kdy už budem bydlet se strejdou Honzou?‘“ konstatuje jednoduchou pravdu Mgr. David Doležal a dále upřesňuje, jak postupovat: „Jestliže existují, hovořte s ním o výhodách, které z toho pro ně plynou.
Chcete-li se ovšem i poté vyhnout konfliktům mezi vámi, dětmi či partnerkou, rozhodně se ani zpočátku společného bydlení nemíchejte do jejich výchovy. Také si pamatujte slova Mgr. Aleny Vávrové, která konstatuje: „Otčím nikdy nebude tátou dítěte v plném slova smyslu, ale může být velmi dobrou náhradou, klidně i prospěšnější pro život jeho a celé rodiny než biologický otec. Ale neměl by určitě usilovat o to stát se náhradou. Táta číslo dvě zkrátka neexistuje!“ A to je pro vás koneckonců možná jenom dobře - vždyť pocit obrovské zodpovědnosti, který s nevlastním otcovstvím ruku v ruce přichází, je neopomenutelný.
Á propos, když jsme u toho, asi netřeba zdůrazňovat, že žena bude mít ve vytváření potenciální nové, tzv. rekonstruované, rodiny jak říkají odborníci, hlavní roli… To ona vás uvede, bude sondovat, jak na vás děti reagují, „nahrávat“ vám, radit, jak na ně, co mají rády, urovnávat konflikty i nabízet společné aktivity. „Zásadní roli v tom všem má skutečně máma. Ta by měla kromě jiného vychytávat signály o ochotě a přirozeném směřování dítěte k tomu partnera poslechnout, respektovat jeho názory, brát jej vážně. Dokud tomu tak aspoň částečně nebude, neměl by je partner vychovávat.
Jakmile muž v rodině již žije, je samozřejmě těžké, aby se vůbec nevyjadřoval k tomu, s čím nesouhlasí. Potlačené napětí působí také mocně a vyvolává agresi u dětí i v celé rodině.“ Že nejste zvyklý hrát druhé housle? Škoda, že to tak berete. Pro vás i váš vztah. Znepřátelit si děti (a vzápětí jejich mámu) je bohužel tak snadné…
Své o vzpurných dětech nové partnerky ví i Radek (42). Renatu (37) a její dvě děti (devítiletého syna a pětiletou dceru) si k sobě nastěhoval poměrně záhy poté, co se poznali. „Byl jsem si jistý, že jim vycházím vstříc, a protože jsme se samozřejmě s dětmi už párkrát potkali, neviděl jsem v tom žádný problém. A ani ony ne.
Byl jsem pro ně prostě strejda, ke kterému jdou bydlet. Jenže se ukázalo, že to špatně pochopily. Asi proto, že jsme zásadní krok dělali uprostřed léta, brali to jako dovolenou, krátkodobou záležitost, a když se začaly ptát, kdy se vrátí domů, a dozvěděly se, že u mě bydlí natrvalo, najednou jsem měl proti sobě dva nepřátelské obličeje. Mnohokrát se v mé společnosti bezdůvodně rozplakaly a Renata přiběhla a ptala se, co jim dělám. Nikdy bych nevěřil, že mě tak malé stvoření dokáže ničit,“ naznačuje Radek, čeho se také bohužel (zvlášť, když nebudete poslouchat rady odborníků) můžete dočkat.
Nemluvě o té tragické větě, po které se vás - ať jste sebevětší chlap - zmocní bezmoc. To když na vás rozzuřené dítě najednou v zápalu největšího vzteku vykřikne: „Nemáš právo mi něco přikazovat, ty o mně nic nevíš, nejsi můj táta!“
„Také mně se takové situace stávaly. Hlavně Renatin syn proti mně bojovně stával s ručičkama v bok a doslova na mě cedil mezi zuby, že on mě v mámině nepřítomnosti poslouchat nemusí, protože nejsem jeho táta. Napoprvé mě to naprosto odzbrojilo, pak se to opakovalo, a i když to bolelo, hlavně mě to hodně unavovalo. Zkoušel jsem to jak po dobrém, tak po zlém. Uplácel jsem i trestal, ale brzy jsem pochopil, že se s celou svou dospělostí můžu jít s odpuštěním klouzat, protože ten kluk mě prostě nebere,“ pokračuje Radek ve vyprávění, které možná (nejen z doslechu) znáte v nejrůznějších obměnách i vy sám.
Pravda, on i jeho partnerka si za toto vyhrocení situace mohli unáhleným sestěhováním a špatným informováním dětí, přesto se nabízí otázka: Jak vlastně reagovat? Jak se postavit zraňující větě „nejsi můj táta“? A kdy se s ní ještě můžete setkat? „Děti k tomuto výroku vede mnoho věcí -předčasný vstup do rodiny, a z toho vyplývající nejistota, strach, naštvání na partnera z mnoha důvodů, nepřijetí jeho autority, manipulace s ním v danou chvíli… Důvodů je mnoho.
Pokaždé bych však takový výkřik brala vážně, jako signál: ,Pozor, couvej, jsi nebezpečně blízko či na místě, kde tě nechci,‘“ je si jistá dětská psycholožka Mgr. Alena Vávrová a psychoterapeut Mgr. David Doležal doplňuje: „Dítě tuto větu uplatňuje zvláště tehdy, má-li zkušenost, že se to rodiče osobně dotkne, neví si s ní rady, urazí se a následně sleví ze svých požadavků.“ Takže je to zase o tom, zachovat klid, vyčkávat. A jak asi vůbec nejúčinněji v takovém okamžiku zareagovat? „Větu není dobré zcela přejít, ale ani příliš přeceňovat - zveličit zpětně její význam tím, že ji budete chtít po dítěti odvolat nebo nějak vysvětlovat,“ doporučuje Mgr. Doležal.
A pozor, ještě je tu jedna důležitá věc. Abyste zvládl svůj vstup do rodiny na jedničku (na rozdíl od Radka, kterému to nevyšlo), budete paradoxně potřebovat také podporu toho, na jehož místo nastupujete, tedy biologického otce dětí. Ano, zní to neskutečně, ten, s nímž budete vlastně bojovat o dětskou přízeň, by se měl stát vaším… Čím? Přítelem? Ne, tak horké to nebude.
Vy dva byste se měli vzájemně respektovat. A potřebujete-li kladnou motivaci po všech těch upozorněních, varováních a děsech o sžívání se s ratolestmi nové partnerky, přečtěte si na závěr slova psycholožky Mgr. Aleny Vávrové: „Jsem přesvědčená, že vstup nového muže do jejich života může znamenat řadu dobrého. Dokonce všechno to, co může přinést role dobrého otce - úspěšný (opravený) model muže, táty, partnera, úspěšný vzor autority, novou stabilitu v rodině, a tudíž v životě, naději, radost, spokojenou mámu.“
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.