[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V každém větším živočišném společenství funguje určitá hierarchie. Silnější, starší jsou respektovanými autoritami v očích mladších a méně zkušených – ať jde o stádo slonů, nebo člověčí rodinku. Bez autorit by nic nefungovalo. Nikdo by nic nevytvářel, nikoho nikam nevedl, neusměrňoval, a anarchie ještě nikdy k ničemu dobrému nebyla. Jako součást ohromné lidské skupiny jsme zkrátka závislí na spolupráci s ostatními. Ať v rámci města, domu, zaměstnání, nebo rodiny. Člověk-autorita je jakýmsi koordinačním prvkem. Rozhoduje, když je potřeba. Usměrňuje, je-li to nutné. Vychovává, předává zkušenosti. A nejen proto by mělo slovo autorita hrát značnou roli i u vás doma. Když už jsme u toho, víte, jak toto slovo vlastně vzniklo? Pochází z latinského augere, v překladu „růst, posílit, podpořit“, a podle Wikipedie označuje osobu, jejíž rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle následují, nebo jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.
Autority každopádně rozlišujeme dvojí: tzv. přirozené neboli neformální, kdy autorita jako vztah k ostatním vznikne jaksi sama od sebe. O té můžeme mluvit právě mezi rodiči a dětmi. Rodiče jako starší a zkušenější, jako průvodci životem, jsou autoritami opravdu automaticky (to až později s nimi děti případně bojují).
ČTĚTE TAKÉ: Šílené zdrobněliny aneb Nekažte mému dítětí jméno!
Druhým typem je pak autorita formální a vůči dětem jsou v takovém postavení všichni lidé zvnějšku rodiny: sousedé (dokud se nestanou známými a kamarády), prodavači, učitelé, lékaři… Jsou to navíc obvykle lidé, kteří mají obecně uznávané postavení, jež jim navíc výrazně umožňuje respekt a úctu vyžadovat. Oba druhy autorit samozřejmě dětem do života vstupují – postupně. A s oběma se sem tam poperou.
Vám budou odporovat, když se je budete snažit vychovávat. Budou pokoušet vaši trpělivost, shovívavost, polezou vám na nervy. Přesto jako autorita musíte jít dál, dál je usměrňovat a poučovat a sledovat, jak se z miminek stávají děti a z dětí teenageři… Kromě toho, v bojích se svými dětmi nebudete sami. Zabrat dají i autoritám vnějším, těm formálním. Pokopou zubaře, protože z něj budou mít strach (ano, ten některé autority mimovolně vzbuzují), pohádají se s učitelkou, když se jim bude zdát, že nemá pravdu nebo je nudná (tedy není autoritou dostačující), pošlou do háje nepříjemnou chůvu… I to k životu ve skupině patří.
V každém případě – do každého vývojového období v životě člověka patří jiné autority. Mění se a hlavně přibývají. Nemluvě o tom, že v určité fázi života se samo dítě může stát autoritou (třeba už ve školce, na hřišti, pro okruh kamarádů, které ohromí například skvělou technikou stavění hradu z písku!). Které autority jsou pak nejzásadnější v jednotlivých etapách dětského vývoje?
1) Rodiče V počátku začleňování dítěte do společnosti samozřejmě hrají tu nejzásadnější roli rodiče. Ale dlouhé měsíce působí více než jako výchovný element spíše coby zdroj nekonečné a bezpodmínečné lásky, která je nezbytná pro budování zdravé jistoty a sebejistoty potomka. Jeho zázemí, jež tak potřebuje.
Do určité chvíle je to tedy velmi snadné: děti stačí milovat, mazlit se s nimi, zahrnovat je nezbytnou péčí. Pak se to ale v určitém momentě zlomí a něco bude jinak. Dítě už nebude vyžadovat jen vaše objetí, najednou si uvědomíte, že mu poprvé něco zakazujete, poprvé jej v něčem výrazněji vymezujete… a to bude chvíle, v níž začíná výchova. A do popředí by se měla začít drát také vaše rodičovská autorita. „Každý rodič se jako autorita začíná chovat v různém čase. Záleží to do značné míry také na tom, jak byl vychováván on sám, jaké má zásady v životě, jak chce vychovávat své dítě. Je každopádně vhodné, aby si tyto věci rodič uvědomil předtím, než začne ratolest lézt, překročí hranici batolecího věku.
Protože pak začne objevovat svět kolem sebe i ne zcela bezpečným způsobem: tahat za šňůry v zásuvkách, sahat do nich… a rodič už bude muset zasáhnout a vysvětlovat, co se smí a co nesmí. A měl by vědět, jak to chce udělat, aby si udržel důvěru, kterou v něj dítě má, a zároveň jej dostatečně poučil. Stejně tak je potřeba připravit se na období vzdoru, které s sebou přináší první tvrdohlavé chování, vzdorovitý pláč a nutnost, aby rodič dítě sice láskyplně, ale zato pevně a v rámci svých zásad usměrnil,“ říká k tomu na rovinu PhDr. Ilona Špaňhelová, dětská psycholožka a autorka mnoha odborných knížek (spanhelova.cz).
2) PrarodičeVe stejném okamžiku, kdy začnou s výchovou rodiče, by jako autority měli začít vystupovat také prarodiče, ačkoli u nich to rozhodně nebude tak výrazné, protože prarodičům pořád tak nějak nejvíc přísluší role rozmazlovací. Jen je potřeba s nimi sdílet své rodičovské postupy, osvětlit jim, jak si výchovu představujete, aby vy jste doma nedělali A, oni B, a dítě pak ztratilo jistotu v tom, kdo má pravdu, a vy jste přišli o přirozenou autoritu na obou stranách.
3) LékařiLidé v bílých pláštích budou zřejmě vůbec prvními formálními autoritami, s nimiž se dítko setká. V porodnici z toho ještě rozum mít nebude, to až později si uvědomí, že v jejich přítomnosti se cítí tak nějak jinak, nejistě… A že je v tom spousta respektu (ačkoli netuší, že toto slovo existuje), někdy bohužel i strachu, když nenarazí na vstřícné lékaře nebo sestřičky plné pochopení. „Jiné autority ve většině případů zná dítě jen v krátkém časovém úseku a uvědomuje si, že je autorita nějak zaměřená – lékař léčí, kontroluje krk, poslouchá srdíčko… Dítě jej ale nezná. Lékař jej neobjímá, nesměje se s ním, nehraje si s ním, není tam pouto důvěry, není tam vztah, citové pouto. I proto se k tomu někdy přidá emoce strachu. Není to rozhodně vždy. A určitě dítě nepocítí strach vůči každé formální autoritě, která mu kdy vstoupí do života,“ objasňuje psycholožka s tím, že jak bude potomek tyto formální autority, jako jsou lékaři, vnímat, mohou do značné míry ukotvit sami rodiče.
Vysvětlí, kdo je pan doktor, co dělá, že to bude trvat krátce, ordinace bude vypadat tak a tak, maminka tam s dítětem samozřejmě celou dobu bude, nepřijde tedy o svou jistotu… Zkrátka, první kontakty s formálními autoritami neberte na lehkou váhu a úměrně věku i povaze ratolesti vysvětlujte, co je kdo zač a do jaké míry je potřeba jej respektovat a poslouchat.
Kromě výše uvedených autorit se přidávají další a další. Dítě si pomalu začíná uvědomovat, že jiný vztah než k mámě a tátovi má také k sousedům, prodavačům v obchodě… „V této době vůbec začíná vnímat význam slova autorita, který pro něj byl do batolecího věku příliš abstraktní. Teď mu v jeho uvědomování si pomáhá také větší míra socializace. Chodí na více míst, potkává více lidí, uvědomuje si různé druhy vztahů i pocitů, které vůči nim má. A rodič by mu to měl samozřejmě všechno nadále vysvětlovat. A pomoct mu také postupně rozlišovat, že neznámým lidem a cizím autoritám se vyká, kdežto k lidem blízkým patří tykání. Ale dříve než opět v předškolním věku princip vykání a tykání nepochopí. Je tedy potřeba předávat mu tyto informace postupně,“ podotýká PhDr. Ilona Špaňhelová.
4) Učitelky v MŠ Nejvýraznější novou autoritou v životě předškoláka budou určitě učitelky v mateřské školce. A i když to budou milé, usměvavé „tety“, bude pro dítě těžké je přijmout z několika důvodů.
Přes všechnu vstřícnost to prostě nebudou maminky a také se za nimi bude muset docházet do naprosto neznámého prostředí mateřské školky, mezi nové děti, bude potřeba spolu s nimi přijmout zároveň nový rytmus dne, nové zvyky, povinnosti.
Pokud se cokoli z toho ratolesti nebude líbit, připravte se na to, že se bude snažit opět vzdorovat, plakat, hrát na vaše city a emoce. Nezlobte se na ni za to. Nechce vám zbytečně komplikovat život, jenom vyjadřuje svoji nejistotu. Naopak znovu vysvětlujte, do školky s ní třeba párkrát jen tak zajděte se podívat, seznamte ji s paní učitelkou předem… Nestrašte ji, ale ani neustupujte. Abyste kvůli obavám z jedné autority neztratili vy tu svou rodičovskou!
5) Sousedi, starší lidé, rodiče kamarádů V tomto věku je také nejvyšší čas dětem objasnit, jak se to má s respektem vůči těm, s nimiž žijete v jednom domě, potkáváte se pravidelně na hřišti nebo s rodiči jejich dětských kamarádů. Zároveň jim začněte nejpozději v předškolním věku vysvětlovat, že autority se sice poslouchají, ale pokud by je náhodou někdy na ulici oslovil naprosto neznámý člověk, je třeba se zachovat úplně jinak. Pozdravit cizího člověka, chytit se ho za ruku a odejít s ním? Je jasné, že to si jako rodiče opravdu nepřejete zažít. Takže do svého objasňování autorit zahrňte i varování o tom, s kým se bavit, koho raději ignorovat, komu pomáhat, koho poslechnout, kdy raději utéct a podobně. Děti musí vědět nejen to, koho mají respektovat, ale s jakým respektem se lidé kolem nich musí chovat vůči nim.
Poslední vývojovou etapou, na kterou se podíváme, je mladší školní věk. V něm se to pro děti novými autoritami jenom hemží. Už nemají pouze jednu paní učitelku jako tomu bylo ve školce, ale brzy dostanou na každou hodinu novou. A každá z nich bude autoritou. Poprvé se mohou setkat také s tím, že učitelem může být i muž, a zjistit, že s nimi je potřeba zase vycházet trochu jinak. Autority přibudou rovněž ve školní družině, na zájmových kroužcích. Děti začnou také třeba samy chodit nakupovat, jezdit autobusem… a svět autorit opět nabere na větších rozměrech.
Přesto už to pro ně nebude tak náročné – zvlášť v případě, že jste si dali záležet a do světa autorit je nechali vcházet po malých krůčcích a všechno jim poctivě vysvětlovali. Co totiž nestihnete v prvních letech dítěte, bude dohánět jenom velmi těžko. To platí takřka o všech aspektech výchovy a také jeho psychického vývoje. A když narazíte na velkou překážku, například v podobě toho, že odmítá respektovat jednu ze svých učitelek? Ptejte se, mluvte s ním o tom, nevyhrožujte, netrestejte. „Ratolesti je třeba v takovou chvíli opravdu více než co jiného pomoct. Sedněte si společně a řekněte si znovu všechno o tom, proč jako autorita funguje rodič a proč se dítě jako k autoritě nechová k dané paní učitelce. Proč jednu uznává, proč jinou nikoli, jaké jsou tam rozdíly. A popřípadě zkuste pomoct i dané paní učitelce.
Dejte si s ní schůzku, vysvětlete jí, co na vaše zlatíčko platí v rodinném prostředí, a proberte s ní, zda by se podobný výchovný prostředek nedal použít také v prostředí školy.
Aby ji dítko v určitém slova smyslu,nevytáčelo‘ tak, že ztratí autoritu i u jiných dětí. Důležité je se k tomu postavit a hledat způsob řešení,“ říká na závěr našeho povídání o autoritách dětská psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová.