[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Intenzita stahů rostla, intervaly se zkracovaly na 7 min, pak na 5 minut a byly pěkně bolestivé. Před půlnocí jsme vyrazili do porodnice. Po příjezdu mě sestra dala na monitor, kontrakce jsem měla po 5 minutách, po vyšetření mi doktor řekl, že kdybych nebyla po císaři, tak mě ještě pošlou domů, ale takhle si mě tu nechají, protože mě chtějí více hlídat. Petr mě ještě doprovodil na pokoj a pak odjel domů. Porod může začít za 5 až 10 hodin.
Zůstala jsem na pokoji sama, občas přišla porodní asistentka a dala mi do žíly antibiotika nebo glukózu či fyziologický roztok. Ale jinak si mě moc nevšímala a na pokoji se mnou nebyla. Strávila jsem celou noc v křesle, napojená na monitoru. Intervaly kontrakcí se prodloužily, někdy až na 20 minut. Občas se to prý stává. Bolelo to, ale na monitoru se stále nic neukazovalo. Nechápala jsem to. Tvrdili mi, že to jsou jen poslíčci, že na monitoru se objevují jen ty „pravé“ kontrakce.
Ráno byl nález na hrdle ještě 1,5 centimetru, v poledne jen 1 centimetr. Stahy jsem měla asi po 10 minutách a bolestí jsem byla úplně zoufalá. V poledne za mnou na chvilku zaskočil Petr. Po kontrole mi doktorka řekla, že zatím nerodím, že musíme čekat. Na rozběhnutí porodu nic nedostanu, protože jsem po císaři. Prý tu můžu být ještě několik dní.
Po téhle zprávě jsem myslela, že se zblázním. Nespala jsem už dvě noci, byla jsem unavená a kontrakce bolely, ale nikdo mi to asi nevěřil. Přestávala jsem doufat, že bych mohla porodit přirozeně, a bála jsem se, že zase budu rodit císařem. Doktorka se evidentně k ničemu neměla, tvrdila mi, že tohle jsou jen poslíčci a k porodu nevedou. Na pokoji jsem zase osiřela.
Domluvila jsem si alespoň návštěvu kamarádky Báry, potřebovala jsem psychickou podporu. Bára přijela asi kolem třetí hodiny odpoledne. Divila se, že když mám takové kontrakce, tak není možné, abych neporodila. Viděla, jak tam stále sedím nebo ležím v křesle, skoro pořád jsem byla na monitoru. Začala mě prohánět po pokoji. Musela jsem stále chodit, několikrát mě nahnala i do horké sprchy, konečně mě také naučila rozdýchávat kontrakce, to neudělala žádná z asistentek. Během hodiny se porod rozjel, kontrakce byly po pěti minutách a skákaly na monitoru jako blázen.
Přišel se na mne podívat nový doktor, který zjistil, že hrdlo nejen zaniklo, ale že jsem už otevřená na tři prsty. Bylo to jako zázrak, konečně jsem začala rodit. A to vše jen díky Báře. Nebýt jí, tak bych tam asi seděla ještě bůhví kolik hodin nebo dní a stejně by mi pak udělali císaře. Najednou šlo všechno rychle. Intervaly se zkrátily na tři minuty a byly opravdu silné, udělali mi klystýr. V sedm hodin večer jsem měla pocit, že už to nevydržím. Kontrakce pekelně bolely a byly asi po dvou minutách. Vše se seběhlo hrozně rychle.
Dali mě na křeslo a já musela tlačit. Asistentka sice říkala, že tlačit ještě nemám, že musí pro doktora. Byla jsem stále napojená na monitoru a nešlo netlačit. Pořád se báli, jak jsem byla po tom císaři. Jenže nebylo kdy jít pro doktora, protože já už tlačila. Asistentka s Bárou mě položily na bok, nechtěla jsem, ale asistentka mi řekla, že musím. Byla jsem otevřená na 10 prstů, asistentka běžela pro doktora a já tam zůstala sama s Bárou. Po příchodu doktora jsem se mohla zase převrátit na záda a bylo mi oficiálně dovoleno tlačit. Poradili mi jak, byl to masakr.
Bára mi držela hlavu dopředu, protože jsem měla tendenci ji stále zaklánět a asistentka mi držela nohy, protože ty jsem zase stahovala. Jak jsem ležela na zádech, tak se zase začaly prodlužovat intervaly mezi kontrakcemi. Bylo krásně vidět, jak mi to ležení a sezení brzdilo celý porod. Kdyby mi hned na začátku řekli, že mám chodit, tak mohla být Elenka venku mnohem dřív. A přitom jsem se na to ptala asistentky a říkala jsem jí, že jsem doma vyběhla schody. Ona mi na to řekla, že to je zbytečné...
Ale evidentně nebylo.
Musela jsem mít tři nástřihy, doktor řekl, že tak pevné pánevní dno dlouho neviděl, a ptal se, zda sportuji. Když konečně vylezlo temínko hlavičky, sáhla jsem si na něj, bylo úplně měkké. Poté vylezla hlavička a čekalo se na hrudníček, to byla síla, ale pak už jen chvilka a Elenka byla venku.
Bylo to úžasné. Narodila se v 19.52 a měla 49 cm a 2850 g. Hned mi ji dali do náruče a doktor se mě zeptal, zda chci přestřihnout pupeční šňůru. V tu chvíli přišel Petr, dřív to nestihl, jak to bylo strašně rychlé. Přestřihla jsem pupeční šňůru a miminko přiložila. Malá hned začala sát. Pak jsem porodila placentu. Byla opravdu obrovská, vůbec jsem to nečekala. Pak mě doktor šil. Cítila jsem to, ale nebolelo to. Vyčerpáním se mi strašně klepaly nohy. Připadala jsem si jako ratlík. Byla jsem tam ještě dvě hodiny, se mnou i Petr. Malou odnesli očistit a zabalenou mi ji pak přinesli zpátky.
Po odchodu Báry a pak i Petra jsem šla do sprchy a pak se vrátila na pokoj. Jsem strašně ráda, že jsem porodila přirozeně a že jsem to vše tak krásně zvládla. I doktor mě za to pochválil, opravdu se to zas tak často nestává. Později jsem se od jedné ze sester dozvěděla, že v Podolí tomuhle nejsou nakloněni a že je opravdu výjimka, když takhle někdo rodí. Byl to očividně přístup té doktorky, ještě že ji vystřídal ten doktor.
Celkově mě však Podolí jako porodnice trochu zklamalo. Na pokoji jsem byla skoro stále sama, asistentka přišla vždy jen na skok a s ničím mi nepomohla. Pak jsem zjistila, že tam měly fofr a nakonec snad i vyhlásili stop stav, očividně to tam nestíhali. Strašně jsem se těšila domů a dočkala jsem se čtvrtý den po porodu.
Jsem ráda, že jsem zažila oba druhy porodu, a mohu tedy srovnávat. Kdybych si měla znovu vybrat, tak bych opět zvolila přirozený porod. Císařský řez není procházka růžovým sadem, jak si většina žen myslí. Přirozený porod sice provázejí velké bolesti, ale trvá to jen pár hodin, a pak je to najednou pryč a jste úplně fit. Kdežto po císaři trvá několik týdnů, než se můžete vrátit k běžnému provozu bez omezení v nošení těžkých věcí či bolestí břicha. Stehy po šití jsou proti tomu nic.
Celkem jsem přibrala 18 kilogramů, v porodnici jsem nechala 9, takže ještě mi zbývá půlka…