[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přiznala jste, že první trimestr nebyl úplně procházka růžovým sadem. Co na něm bylo nejhorší?
U mě se vlastně od začátku všechno ubíralo tabulkovým směrem, přesně ty příznaky, které daný týden „máte mít“, jsem měla. Ale celý ten proces je fakt brutální koktejl emocí a hormonů. Kromě toho, že jste těhotná, taky pořád máte tři práce, povinnosti, obavy a problémy jako doposud. A k tomu všemu se přidá strach o dítě, strašení doktorů, všetečné otázky okolí, nevolnost, úzkosti, dostáváte se do úplně nové role a je jedno, nakolik jste po tom toužila. Je to prostě něco absolutně nového a neprobádaného. Do toho všichni tak nějak očekávají, že jste nejšťastnější člověk na světě, a vy se cítíte provinile, když se jím necítíte být.
VIDEO: Seriál Ulice: Komu tikají biologické hodiny?
Když vás tak poslouchám, asi se nemusím ptát na těhotenské hormony…
Mám pocit, že jsem jen byla přecitlivělejší a náladovější než obvykle. Jsem dost emotivní člověk i bez těch těhotenských hormonů.
Třetí trimestr už je asi o něčem jiném, ne?
Ano, to už zůstává jen ten strach. (směje se) Když se blížíte do finále, vlastně už hrozně chcete, aby to dítě bylo venku. Je od vás odděleno jenom břišní stěnou, je to divný, že je tak blízko a zároveň tu ještě není. Fáze přípravy výbavičky je pochopitelně milá, vaše okolí je najednou mnohem chápavější a ke konci těhotenství fakt máte čas na sebe, což oproti tomu koloběhu předtím uvítáte. Zjistila jsem, že neumím odpočívat, ale ten energetický deficit mě to rychle naučil.
Čerpáte informace zvenčí, nebo roli jménem mateřství necháváte osudu?
Mám takové vlny. Rozhodně nepatřím k holkám, které nechtějí nic vědět a pak se diví, co po nich v porodnici chtějí, co jim nabízejí, čím je straší. Jsem ráda informovaná, pak teprve přece můžu být zodpovědná za svoje rozhodnutí. Ale příliš informovanosti s sebou zase může přinášet zmatek a tlak. Třeba na to, být dokonalá matka. A je nutné v tom hledat rovnováhu, ostatně jako ve všem.
Jakou dobrou mateřskou radu jste už stačila dostat?
Že je to ta nejpřirozenější věc na světě, že jsme pro to uzpůsobené. Příroda to zařídí a vše je tak, jak má být. A taky nepočítat s tím, že nic nepokazím. Všichni jsme chybující.
Kdyby se vaše dcerka jednou rozhodla věnovat se umělecké profesi, nebo se dokonce stát herečkou, podpořila byste její rozhodnutí, nebo byste se jí to naopak snažila vymluvit?
Já jen chci, aby byla spokojená a šťastná. Aby věděla, že při ní stojím a podporuju ji.
V seriálu Ulice hrajete partnerku jednoho ze skalních hrdinů Bédi, která se rozhodla mít dítě. Když jste natáčeli díly, kde se tato problematika řeší, věděla jste už, že jste těhotná?
Ano, to už jsem to věděla. Bylo to někdy fakt zvláštní, řešit, proč se mnou nechceš dítě, já nikdy nebudu mít dítě a tak dále, když už to dítě bylo reálně ve mně. Taky pro mě díky té roli byla zajímavá zkušenost, jak obrovskou mají některé ženy touhu po dítěti. Jako by to byla jediná náplň jejich života.
Hodláte ještě po porodu do Ulice "naskočit“?
V naší profesi je tříletá mateřská nonsens. Nemám představu, jak budu všechno zvládat, jaké budu mít dítě, co se bude dít za půl roku... Kéž bych tak daleko viděla a mohla všechno naplánovat. (usmívá se)