[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Amerika je velká země, ve které, na rozdíl od Čech, není malých akcí, slov ani gest. Takže zatímco v Česku zprávu o mém těhotenství přijala rodina a známí samozřejmě radostně, ale zároveň velmi decentně (myslím, že vrcholným projevem byly slzy mé mámy a zvlhčené oči mé kamarádky), za mořem to probíhalo nějak takhle: „Oh my God! Amazing! Incredible! Úúúúúžasné! Nádhera! Poháááádka! Darling, fantazie!“
To všechno hlasem vyšroubovaným do tóniny, ve které Evropanovi pomalu praská ušní bubínek, s rukama nad hlavou, kolem mého krku nebo na mém břiše. A následně: „Už máš naplánovanou baby shower? No to ale musíš mít baby shower!“
A tak zatímco já jsem chtěla jen po evropsku víceméně tiše čekat a těšit se z věcí a pocitů, které přijdou (taky proto, abych snad přehnaným radováním se a plánováním nic nezakřikla), moje americká rodina to viděla obráceně: Tak báječná novinka se musí oslavit!
A tak jsme měli (to byl Benjamin ještě malá fazolka na snímku z ultrazvuku a já jsem ani netušila, že to bude kluk) naplánovanou první párty. Ukázalo se, že slovo „shower“, které jsem do té doby používala akorát ve spojení s osobní hygienou, v ní není omylem, ale záměrně.
V přeneseném významu totiž znamená zahrnutí, zasypání, obdaření. Jenom ne vodou, ale dárky a pozorností, jejímž centrem jsem se jednu zimní sobotu měla stát. Nebo aspoň tak mi to naplánovaly moje tchyně a švagrová.
Já jsem nemusela dělat nic. Jenom se dostavit. Ne, vlastně kecám! Ještě si vybrat dárky, pakliže jsem se chtěla vyhnout tomu, aby se na mě sesypaly patnáctery stejné dupačky, dvacet bryndáků nebo čtyřicet vtipných dudlíků.
Nevím o tom, že by baby shower měla nějakou etiketu, i když je možné, že se pletu. Pro spoustu žen ji pořádají kolegyně z práce nebo kamarádky, v mém případě se toho s neskrývaným nadšením ujaly ženy v mé nejbližší rodině. Což mi připomíná, že jsem to sice neviděla nikde oficiálně napsané, ale baby shower je ryze ženská záležitost.
Muži se rovněž můžou sejít, ale třeba ten můj a partneři dalších pozvaných to udělali v restauraci nedaleko podniku, kde se konala moje párty, a na oslavu dorazili až v samotném závěru: Mně pomoct odnést dárky a svým ženám do kabátu. Ono je to vlastně pochopitelné.
Zvládnout takový nával hormonů plus rozebírání nejmenších detailů porodů a ejchuchání nad rozbalováním dalších malilinkatých košilek, pyžamek a sloníků pějících anglické ukolébavky chce buď hodně velkého hrdinu, nebo drink. Alkohol se ale z pochopitelných důvodů s ohledem na ty, kvůli kterým se baby shower vlastně pořádá, na párty nepodává. To jsem ale poskočila.
Jakmile je oslava naplánovaná, rozesílají se s dostatečným předstihem pozvánky. Kromě informací o místě, datu a čase je na nich například napsáno, že „Jana a Brian jsou registrováni“ – a jména obchodů, ze kterých bychom si přáli dárky. „Cože???“ Napsala mi na to moje kamarádka, která stejně jako spousta jiných lidí z Čech sice rozuměla slovíčkům, ale princip vůbec nepochopila. „To ti mám poslat balík plín, když ještě ani nemáš břicho? Sorry, ale na to jsem moc pověrčivá. Já vám dárky přivezu normálně až do kouta,“ napsala mi.
Nejsem sice extrémně pověrčivá, ale… Lhala bych, kdybych řekla, že to ve mně taky nezahlodalo: Není toho všeho trochu moc a trochu brzo? Zároveň ale musím přiznat, že tenhle tzv. registr je docela užitečná věc.
Funguje to tak, že coby těhotná jsem si na webovkách oblíbeného obchodu vytvořila speciální osobní stránku, kam jsem naklikla seznam zboží, co bychom si přáli – od kočárku klidně po kojicí prsní vložky s jejich přesným obrázkem. Každý, kdo dostal pozvánku a měl chuť mi něco koupit – ať už na párty nakonec přišel, nebo ne – se mohl na registr nalogovat a vybrat si, co mu vyhovuje.
Dárky pak donesl s sebou na baby shower anebo když se omluvil, případně byly moc velké, nechal je poštou rovnou doručit k nám domů. Výhoda registru je, že hostům odpadají starosti „co proboha koupit“ a těhotné obíhání obchodů a vyměňování nepovedených dárků.
Nehledě na to, že když si ho zpracujete opravdu poctivě a mezi rodinou a přáteli máte hodně takových, kteří rádi obdarovávají, máte měsíc nebo dva před porodem kompletně sfouknutou výbavu – a prakticky zadarmo. Jenom kdyby v obchodech nebylo tolik zboží!
Proboha, nepřivolávám zpátky komunismus. Jenom se ptám: Je tady někdo, komu přijde fantastické, že v internetovém obchodě Amazon je momentálně na výběr z 5800 dudlíků? Ne, vážně, dá se takové množství dudlíků vůbec prohlédnout?
Ostrý střih do soboty čtyři měsíce poté. Už mám břicho, díky registru doma kočárek, přebalovací stolek, lampičku se slonem, dva plyšové medvědy, hrací matraci a spoustu dalších věcí. V restauraci vyzdobené na následujících pár hodin do modrozelenkava a odekorované desítkami obrázků vláčků se díky nakažlivému americkému nadšení poměrně rychle dostávám do zvláštního rauše, který mě nabíjí energií a až nesnesitelným nadšením ze sebemenšího detailu spojeného s mým těhotenstvím:
„Jéé, minikočárek a v něm čokoládky!“ (předkrm) „Hele, ta taštička se slonem!“ (jeden z dárků na stole opodál, který budu za chvíli rozbalovat) Původně jsem se obávala, že tuhle radost budu muset hodně přehrávat. Dokonce jsem se svěřila se svými obavami muži, jestli jsem dost americky pozitivní, aby si moji případnou rezervovanost jeho maminka a sestra nebraly osobně.
Za tolik práce s organizací! Ale ne. Užívám si to. Nakonec mě dojme i obrovská kojenecká láhev naplněná až po okraj vatovými tyčinkami a soutěž o to, kdo se tipem nejvíc přiblíží jejich správnému počtu. Tak teta Judy – 375, spletla se jenom o dvě tyčinky.
No a pak už rozbaluju dárky, kterými je zavalený celý velký stůl. Rozvázat mašli, otevřít, pokochat se, ukázat všem zúčastněným, vysvětlit Američankám, kdo je Krteček a Ferda Mravenec, nechat tchyni čas udělat aspoň rychlou poznámku, kdo a jaký dárek poslal, abych to později mohla zmínit v poděkování.
U druhých miniponožek už jsem dojatá jako blázen. Dokonce se přistihnu, že by mi nevadilo, kdybych si podobné odpoledne ještě někdy v životě zopakovala. Tenhle pocit mě trochu přejde až poté, co ze všech dárků, mezi kterými převažuje oblečení, musím doma ostřihat cedulky, vyprat ho, roztřídit, najít všem věcem místo v našem pidibytě a napsat za ně dotyčným dárcům (kterých je nakonec skoro čtyřicet!) děkovné kartičky.
Ale stejně, když na ty kartičky lepím samolepky s vláčkem, jsem totálně šťastná.
Novinářka Jana LeBlanc žije v Americe a očekává tam i svého prvního potomka. Kromě toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost.cz