[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Hodiny tělocviku byly za "totáče" velmi důležité a kromě zdravého těla měly formovat i tehdy žádoucí poslušnost a zároveň učit kolegialitě. Všichni žáci měli pro hodiny tělesné výchovy unifikované oděvy. V éře socialismu se takový oděv skládal z bílého vršku, červených trenýrek pro chlapce a modrých šortek z teplákového úpletu pro dívky. Povinné byly také boty na cvičení v bílé barvě. Dívčí verzí, kterou dodnes známe pod názvem jarmilky, byly nazouvací látkové boty s gumou přes nárt. Chlapeckým botám se říkalo „toníky“ a měly nárt s rozparkem podloženým jazykem a tkaničkami.
VIDEO: Retro vzpomínka na školu
Jednotné oblečení na tělocvik bylo součástí tehdejší výchovy dětí a mládeže ke kolektivismu a přesně odpovídalo socialistické představě o modelové ženě a modelovém muži. Na hodiny tělocviku byly děti většinou rozděleny na dívky a chlapce, náplň však byla víceméně stejná. Každý tělocvik začínal seřazením podle velikosti do řady a pokřiky „dnešnímu cvičení nazdar" a odpovědí "zdar“, které byly přejaty ze Sokola.
Dále se pak pokračovalo pořádnou rozcvičkou a tréninkem s nářadím. Nechyběly přeskok kozy nebo švédské bedny z trampolíny, šplh po tyči či provazu nebo cvičení na kruzích. Na žádném cvičebním stanovišti pochopitelně nechyběla ani kožená žíněnka. Na sportovní výkony se tehdy kladly velké nároky, a tak může mít spousta tehdejších žáků dodnes trauma třeba z výmyku nebo kotoulu. Když bylo venku teplo, hrály se na hřišti míčové hry jako vybíjená nebo košíková nebo se skákalo do písku.
Naprostým tělovýchovným vrcholem byly v socialistickém režimu spartakiády. Pro většinu zúčastněných bylo vystoupení obrovským zážitkem, přestože soudruzi považovali hromadná cvičení spíše za vyjádření názorů, postojů a hodnot. Především pro děti to ovšem bylo něco nepopsatelného, když jim z tribun hlasitě tleskaly statisíce diváků. Všichni aktéři, ať už děti či dospělí, vypjali hruď a cvičili, jak nejlépe dovedli. Cvičenky a cvičenci měli speciální úbory, které vždy musely splňovat svou účelnost, být barevně výrazné a málo zdobené. Většinou dominovala červená barva kombinovaná s bílou, ale některé úbory byly také modré nebo zelené.
Pro každou spartakiádu byly po vzoru všesokolských sletů vymyšleny sestavy pro jednotlivé kategorie. Účastnili se jí děti, dorostenci, rodiče s dětmi, vysokoškoláci a také vojáci základní služby. Hudba byla většinou skládána přímo pro spartakiádu a jednotlivé tělocvičné skladby trvaly 10 až 20 minut. Na celostátní červnovou spartakiádu na Strahově se pak probojovali jen ti nejlepší cvičenci (přesto ve velmi masovém počtu), kteří uspěli v předchozích obvodních či okresních kolech.
První poválečná spartakiáda se konala v roce 1955 a byla vrcholem oslav desátého výročí osvobození Československa. Od té doby se konala každých pět let až do roku 1985. Součástí programu byla nejen hromadná tělovýchovná vystoupení, ale také sportovní soutěže a turistické akce. Celé akce se pravidelně zúčastňovalo kolem milionu cvičenců a živě nebo na televizních obrazovkách ji sledovaly až dva miliony diváků.