[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
O všem pozor, zase to neznamená, abyste prosazovala názor za každou cenu a bez ohledu na druhé nebo šla dokonce přes mrtvoly. Osvojíte-li si však základní pravidla asertivity, pak se možná naučíte bránit se situacím, které vám vůbec nejsou příjemné a dokonce vás ničí. A věřte tomu, že asertivní techniky se dají osvojit. Když budete chtít…
Moje kamarádka Eva moc dobře ví, jak je těžké učit se být asertivní. Pokaždé, když se pokusí oponovat své tchyni, jí naskočí husí kůže a raději než by jí skutečně řekla „ne, tohle dělat nebudu“, se stáhne do sebe a vyhoví jí. „Je to přece jen stará paní, nebudu se s ní hádat, a už vůbec nemám zájem vyvolávat konflikt. A tak radši udělám to, co chce,“ vysvětluje Eva s mírnou sebevýčitkou v očích. Tolik by to chtěla změnit, tak moc by si přála chovat se jinak, ale nejde jí to. Teoreticky ví sice téměř všechno, ale když přijde na věc, realita je vždy jiná. Jiná kamarádka Zdena zase neustále ustupuje svému manželovi. Když ho požádá, aby vynesl koš, a on ho ani po páté prosbě nevynese, rezignuje a udělá to sama. Zase.
Stejné je to v jejich domácnosti se vším - místo aby mu řekla, že si vážně nepřeje, aby příští víkend jeli na návštěvu k babičce, kde musí pokaždé vyslechnout nekonečné litanie na téma, jak je neschopná, jak neumí vařit a jak vůbec nic doma nezvládá, pokaždé ustoupí a i přes nechuť s manželem jede tam, kam si přeje on. A zatím by stačilo pochopit pár triků a asertivních postupů, aby se věci změnily. Asertivita přitom není jen pro obchodní zástupce a neodbytné prodejčí, kteří se vám snaží vnutit výrobek, o který nemáte ani nejmenší zájem. Asertivita se někdy mylně chápe jako návod, který člověk přijme nebo nepřijme - a podle toho pak jedná nebo nejedná asertivně. Jenže to samozřejmě neplatí pro každého člověka. Jak říká PhDr. Tomáš Novák ve své knize Asertivní žena, asertivita je souhrn zásad komunikace a zároveň je to také přístup k životu.
Rozhodně to není žádný filozofický směr či návod, jak máte žít celých dvacet čtyři hodin. Podle něj máte vždycky plné právo se rozhodnout, zda budete s konkrétní osobou v dané chvíli jednat asertivně, nebo ne - je to čistě na vás. Záleží totiž hlavně na tom, zda chcete „zvítězit“ v danou chvíli, nebo vám jde o dlouhodobější výsledek. Jak vysvětluje psycholožka Tereza Beníšková, asertivita rovná se zdravé sebeprosazení. „To znamená, že když člověk uplatňuje svá práva, ale nevymáhá je agresivně, neubližuje přitom druhým. Asertivní člověk není ani pasivní, nenechá si líbit příkoří, ozve se, když se mu něco nelíbí. Asertivita by měla být variantou k agresivitě a pasivitě,“ říká.
Vycházíte každému vstříc už dopředu, aniž byste přemýšlela o tom, zda je to správné? Ustupujete manželovi, dětem, tchyni, matce, přátelům, prostě všem jen proto, že si myslíte, že je lepší ustoupit? Nenechte si všechno líbit a naučte se být asertivní ženou v tom nejlepším slova smyslu. Asertivita nabízí speciální přístup k životu, vede k umění využívat vlastní možnosti a k omezení důsledků různých manipulací z okolí. „Pokoušela jsem se o to snad tisíckrát, ale marně. Buď jsem pasivně mlčela, nebo jsem naopak křičela, byla agresivní a ve vypjaté situaci jsem jen kritizovala. Nevím, jestli se to vůbec někdy naučím, ale už mě nebaví nechat sebou doma orat. Můj názor nikoho nezajímá, a bohužel už ani děti ne.
Někde jsem udělala asi chybu,“ přiznává pětatřicetiletá Sylva ze středních Čech. Jak říká psycholog a autor mnoha knih o asertivitě Tomáš Novák, těmto uhoněným, přepracovaným, neurotickým ženám, na které se kladou vysoké nároky, by doporučil třikrát denně vyjmenovat všechna asertivní práva, to aby jim zbylo aspoň nějaké to sebevědomí. Prý je to dobré i jako prevence. Proč jsou to především ženy, které mají často problém vzít si to, co jim právem náleží, proč mají problém říct si o pomoc, podporu, pochvalu? Proč se bojí prosadit si, na co se chtějí dívat doma na televizi a kam chtějí jet na dovolenou či kde chtějí strávit víkend… Kde se bere ten strach ustupovat a vyhovovat „těm druhým“, i když mají sto chutí prásknout dveřmi a konečně si prosadit svou?
Podle psycholožky Terezy Beníškové je to asi proto, že žena byla odpradávna „strážkyní rodinného krbu“. „Dodnes mnoho mužů chápe pravou roli ženy jako ženy v domácnosti, milenky, hospodyně a maminky. Žena je ta, která drží rodinu pohromadě, proto jakákoli „vzpoura“ ženy, snaha o větší osamostatnění se, o prostor pro sebe je pro rodinu větším nebezpečím než stejná snaha muže. Ženy to podvědomě vycítí a mají už dopředu strach, jak to dopadne.“
„Proč to mám být pořád jen já, kdo ustupuje? A proč ho mám chápat pořád jen já a on se vůbec nesnaží?“ stěžovala si mi kamarádka Pavla na jednom našem dámském dýchánku, který jsme avizovaly jako úvod do teorie asertivity. Bylo nás tam asi pět a každá z nás měla nějaký problém, který by se zcela jistě s troškou chytrosti a asertivního přístupu dal zvládnout mnohem snadněji. Ovšem ta teorie… Jak ji skloubit s praxí? A co si budeme povídat, nejen ženy řeší podobné starosti - i muži mají leckdy velký problém své ženy pochopit. Asertivita má mnoho podob - můžete být asertivní v případě maminky manipulátorky, ale můžete prosazovat tvrdě názor v práci či se snažit empaticky se vcítit do duše svých dětí či manžela. Vy sama rozhodujete o tom, jak se zachováte. Pokud si ale kladete otázku, jak se stát asertivní manželkou, matkou i kolegyní, pak byste měla mít na paměti, že je dobré postupovat po malých krůčcích.
Ideální samozřejmě je, když se asertivitě začnete učit už jako dítě. Podle PhDr. Michaely Peterkové to jde totiž samo. Je naprosto běžné, když dvouleté dítě beze strachu či obav z trestu stojí pevně na svém a důrazně vám opakuje svoje „ne a ne“. Bohužel postupem času se tahle dětská vlastnost ztrácí, pak ovšem nezbývá, než se všechno znova naučit. Pomalu, ale důsledně. „Jak se říká, Řím taky nebyl postaven za sedm dní, a když chce člověk změnit všechno najednou, často se stane, že je to spíše změna k horšímu, kterou neustojí. Zvlášť když jeho sebedůvěra nestojí na pevných základech. Nejlepší je nejdřív si to pořádně promyslet, jak by měl vypadat ideální stav. Jaké by bylo třeba rozdělení povinností v domácnosti, co všechno by měl dělat manžel a co děti. Nebo v práci - jak se už nedat využívat kolegyněmi, jak být za svou práci dobře zaplacená i pochválená,“ vysvětluje první kroky k asertivitě psycholožka Tereza Beníšková.
Bez cíle byste nikam nedošla - takže ten si vyberte rozhodně, ale pozor, nevybírejte nereálný, ale takový, který se dá splnit. „Například v rodině to, že chcete mít jeden večer v týdnu volný, abyste mohla například chodit cvičit, s kamarádkami na kávu, na nějaký kurz a podobně. V práci můžete mít za zvládnutelný cíl třeba nepřebírat automaticky práci za kolegyně,“ radí Mgr. Beníšková. Pak si představte, jak to bude vypadat, až bude cíl splněn. „Představujte si, že pravidelně chodíte jednou týdně cvičit, nebo že když vás vaše kolegyně požádá, zda byste nedokončila její práci, bez výčitek odmítáte. Až se vám představa splněného cíle bude dobře vyvolávat v mysli, zkuste přijít na to, jakými různými způsoby by šlo dosáhnout cíle. Promyslete všechny možné varianty, které mohou nastat, a zkuste si ke každé nachystat odpovídající reakci,“ radí dále psycholožka.
Pak už připravené chování můžete použít v praxi. Nepočítejte ale s tím, že se vždycky všechno vydaří a že z vás bude automaticky královna asertivity. Pozor ale, dělejte jen to, co funguje, nedělejte něco, co nefunguje, tedy co efekt nepřináší a situaci by ještě komplikovalo. A nesmíte trpět pocitem viny, když odmítnete kolegyni a na sklenku vína s ní po práci nepůjdete, a nemusíte ani zdůvodňovat, proč nechcete jít. „Žádný učený z nebe nespadl. Ale čím častěji to budete zkoušet, tím lépe to půjde. Až se vám povede dosáhnout kýženého cíle (i kdyby to byla jen drobnost), pochvalte se, užijte si pocit, že jste to dokázala. A najděte si nový cíl, o který budete usilovat,“ říká psycholožka.
Žádoucí chování si zkoušejte v situacích, na kterých vám příliš nezáleží -tam si to můžete natrénovat (třeba vynášení odpadkového koše), pak to půjde použít lépe tam, kde o to stojíte. „Trvalo mi pět let, než jsem se naučila říct své tchyni, že si nepřeji, aby vždycky při každé návštěvě před všemi říkala, že ona vaří nudlovou polévku lépe než já, že ona umí lépe upéct jablkový závin. Podařilo se mi to ale díky kurzu asertivity, kam mě přihlásila moje kamarádka, a dnes s tchyní vycházíme v mezích slušnosti a normálu,“ vypráví pětatřicetiletá Klára z Hradce Králové. Psycholožka Beníšková podobné kurzy nezatracuje, ba naopak je podporuje. Podle ní můžete kontaktovat i psychologa, který by vás měl naučit základy asertivity a dodat též potřebnou důvěru k tomu, abyste dál pokračovala úspěšně sama. A jak na konflikty a kritiku v rodině? Tam lze použít techniku sebeotevření. To je výrok typu: „Když děláš v situaci X činnost Y, cítím se Z.“
Například: „Když se po jídle dloubeš vidličkou v zubech, cítím se znechucena.“ Popřípadě doplnit technikou požádání o laskavost: „Mohl bys prosím tuto činnost provádět v soukromí v koupelně? Je to pro mě důležité.“ „V práci se používá technika sebeotevření jen omezeně. Spíše tam, kde máme s kolegy dobrý vztah, kde k nim máme důvěru. Kde by mohli v něčem vyhovět proto, že nám to vadí. Kde nemáme strach, že znalost našich pocitů nezneužijí,“ dodává Mgr. Beníšková. A závěr? Asertivní být můžete, ale taky nemusíte - pokud nechcete, tak proto, že prostě nechcete. Ne proto, že to nedokážete.